Za poznáním Žitavska

Vklíněno mezi Šluknovský a Frýdlantský výběžek Čech leží v kotlině pod Lužickými horami v nadmořské výšce kolem 250 metrů zhruba 50tisícové okresní město Žitava (Zittau). Sahá až k Lužické Nise, jež tvoří od konce druhé světové války hranici mezi Německem a Polskem, takže nejvýchodnější část Žitavska se rozkládá již na polském území.

Už od počátku padesátých let, tedy v době, kdy cestování do sousedních, byť rovněž socialistických států, nebylo běžnou záležitostí, existovala možnost podívat se na část Žitavska alespoň z vlaku, prostřednictvím tzv. peážní dopravy. Trať z Liberce do Hrádku nad Nisou vedla za tímto pohraničním městem nejdříve asi 2 km polským územím a po přejezdu Lužické Nisy po německém území přes Žitavu do Vansdorfu. Představovalo to podstatně kratší spojení (takřka o 60 km) Liberce s Varnsdorfem, kam by se jinak muselo jet zdlouhavě přes Českou Lípu, Nový Bor a Rybniště. Celým zahraničním územím se zpočátku jen projíždělo, ale od konce 70. let se žitavské nádraží stalo hraničním přechodem s možností výstupu a nástupu.

Město i jeho okolí si zaslouží naši pozornost už proto, že po dlouhou dobu šlo o přímou součást Čech, a to již od druhé poloviny 11. století. Poprvé je Žitava v listinách připomínána r. 1238, kdy zde již stál hrad, vybudovaný v souvislosti s důležitou cestou vedoucí tudy z vnitrozemí k Severnímu a Baltskému moři. Roku 1255 povýšil Přemysl Otakar II. osadu v podhradí na královské město. Ve druhé polovině 13. století se v Žitavě narodil Petr zvaný Žitavský, od r. 1306 opat zbraslavského cisterciáckého kláštera a hlavní autor známé Zbraslavské kroniky. Od počátku 13. století měli na Žitavsku rozhodující vliv Ronovci, nazvaní tak podle staroněmeckého pojmenování ostrve (Ronne) - dvě zkřížené ostrve, tj. hrubě osekané větve, měli ve svém znaku. Ve 14. století se Žitava sbližuje s hornolužickými městy, v roce 1346 vytvořila se Zhořelcem, Budyšínem, Lubavou, Kamencem a Lubaní spolek "Šestiměstí". Za husitství zůstala Žitava věrně katolická. Do druhé velké náboženské reformace (luteránské) však aktivně vstoupila. Tak se Žitavsko, někdy útočiště českého kléru před husity, stalo místem azylu pobělohorských uprchlíků z Čech a Moravy. Saský kurfiřt povolil již r. 1623, aby se čeští exulanti usazovali na jeho území, pokud se hlásí k luteránství - využívali toho však i čeští bratří. V průběhu tzv. sedmileté války byla Žitava zvlášť těžce postižena (1757), většina města byla tehdy zničena. V průběhu 19. stol. došlo k rychlému průmyslovému rozvoji Žitavska. Dnes je pro město charakteristický především textilní průmysl, z dalších oborů je třeba uvést strojírenský, chemický a papírenský průmysl. V okolí se na německé i polské straně těží i málo kvalitní hnědé uhlí. Velké zdejší tepelné elektrárny se hlavní měrou podílely na zkáze vrcholových partií Jizerských hor.

Pamětihodnosti města najdeme především uvnitř někdejších městských hradeb. Ty byly v 1. polovině 19. stol. strženy a na jejich místě vznikl "zelený prsten" parků s mohutnými platany. Na hlavním náměstí vidíme barokní domy, Rolandovu kašnu a radnici ve stylu italské neorenesance. Severně od náměstí je kostel sv. Jana Křtitele. Středověká stavba byla r. 1757 zničena a později renovována v klasicistním slohu. Pro Žitavu je charakteristická i řada půvabných kašen (Zelená, Labutí, Herkulova, Samaritánek, již zmíněná Rolandova).

Blízko Žitavy leží Ochranov (Herrnhut), o němž jste si mohli přečíst v předešlém příspěvku.

V menších obcích často spatříme tak zvané obvazcové domy. Jejich přízemí tvoří roubená stavba, zatímco patro je z hrázděného zdiva. Štíty, okna i dveře jsou obvykle bohatě zdobeny. Tyto domy se uvádějí jako originální výtvor hornolužické lidové architektury.

Asi 15 km severovýchodně od Žitavy leží v údolí Lužické Nisy městečko Ostritz a v jeho sousedství významný klášter Údolí Panny Marie (Marienthal). Založila ho r. 1234 královna Kunhuta, manželka krále Václava I. jako ženský cisterciácký klášter. Byl sice několikráte poničen, ale vždy obnoven - naposled v 1. pol. 18. stol. jako barokní stavba. Stal se důležitým bodem katolické církve v Horní Lužici.

Turisticky nejatraktivnější částí Žitavska je nepochybně území ležící na jihozápad od města, tj. v  těsné blízkosti naší republiky. Hranici zde tvoří hřeben Lužických hor, nazývaných tu Zittauer Gebirge. Nejvyšší vrcholy - Luž (Lausche) 793  m a Hvozd (Hochwald) 750 m - jsou přímo na hranici. Na svazích pohoří je řada letovisek. Do dvou nejznámějších z  nich, Ojvína a Jonsdorfu, vede úzkokolejná železniční trať, vybudovaná na konci minulého století a překonávající výškový rozdíl 150 m. Vláček tažený parní lokomotivou vyjíždí ze zvláštního nástupiště před hlavním žitavským nádražím a vydá se na pomalou, skoro hodinu trvající 12 kilometrovou trasu. Nejdříve objede velkým obloukem skoro celé město a teprve pak supí k cíli své cesty. Před silničními přejezdy dává lokomotiva místo obvyklého pískání výstražné znamení údery na zvon.

V Ojvíně (Oybin) nás upoutá mohutná, více než 100 metrů vysoká pískovcová kupa, tyčící se přímo nad letoviskem. V polovině 13. stol. vznikl na tomto zajímavém skalním bloku hrádek, o století později pak větší hrad, který se však brzy stal útočištěm loupeživých rytířů. Hrad proto dobyl císař Karel IV. a poručil vybudovat tu císařský palác (1364). Ten pak předal mnichům celestiniánům povolaným z Francie. Pracovníci pražské huti Petra Parléře tu o něco později vystavěli krásný gotický kostel, zasvěcený sv. Václavu. Roku 1577 kostel vyhořel a jeho zkázu dovršilo zřícení části sousedních skal. Dnes je torzo kostela upraveno jako koncertní síň pod volným nebem.

Máte-li dost času, nabízí se řada výletů do okolí Ojvína, k vrcholům Zittauer Gebirge. V lesích můžete obdivovat roztodivné skalní útvary, často připomínající různé živočichy či osoby. Mnohé z nich zlézají pouze horolezci, ale na vrchol některých skal, z nichž jsou výhledy nejen po Žitavsku, ale i do Čech, se dostanete po kovových žebřících.

V Bertsdorfu odbočuje od ojvínské úzkokolejky krátká, rovněž úzkokolejná odbočka do Jonsdorfu. Jeho minulost není sice tak zajímavá jako historie Ojvína, ale svou proslulost má také. Od 16. stol. se tu mj. vyráběly mlýnské kameny, díky tvrdosti použitého kamene, pískovce "impregnovaného" čedičem, velmi oblíbené nejen v blízkém okolí, ale i v Polsku a Rusku. I v okolí Jonsdorfu je řada zajímavých skalních útvarů. Setkáme se tu i se zvláštním zvětráváním pískovce ve formě sloupcovité odlučnosti, připomínající známé čedičové "Varhany" u Kamenického Šenova.

Jaromír Procházka