Jižní Súdán, Equátorie, Džuwama nebo Nilská republika?

Jižní Súdán je zatím autonomní oblastí největšího afrického státu Súdán. Převážně křesťanský jih Súdánu usiluje o nezávislost na muslimském severu. Této části Súdánu nyní (v lednu 2011) vládne Salva Kiir Mayardit.

Equátorie, Nilská republika, Jižní Súdán, Nový Súdán nebo Džuwama... Tak nějak by se mohl jmenovat příští nejnovější stát na naší planetě, 54. v Africe. Záležet bude na výsledku referenda v Súdánu, které se bude konat od 9. do 15. ledna 2011. Místní lidé v něm mají na výběr ze dvou možnosti: rozdělení nebo zachovat dosavadní jednotu. Pro uznání výsledků musí účast obyvatel "jihu" překročit 60 procent ze zaregistrovaných voličů a z nich musí být přes 50 % pro jednu ze dvou možností. Tak taková je realita v polovině ledna 2011.

Teď bych si dovolil sdělit váženým čtenářům trochu geografických informací: osou regionu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy. Půda je na jihu mnohem úrodnější než na severu Súdánu. Nejvyšší horou oblasti je Mount Kinyeti Imatong nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států a má rozlohu 589 745 km². Počet obyvatel je s ohledem na dlouhotrvající občanské války poměrně složité určit. Odhaduje se, že zde v roce 2010 žilo kolem 7,5 miliónů obyvatel převážně křesťanského a animistického vyznání. Jeho hlavním a současně největším městem je Džuba (Juba). Současný Jižní Súdán sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Středoafrickou republikou a na západě s Demokratickou republikou Kongo.

Také trocha historie neuškodí. Severní a jižní části Súdánu se vyvíjely až do roku 1946 odděleně. Jejich spojení do jednoho státu přineslo závažné problémy, protože se jedna část od druhé odlišují nejen etnicky, ale i nábožensky. Sever země obývají Arabové hlásící se k "tvrdému" islámu, zatím co na jihu žije černošské obyvatelstvo vyznávající křesťanství a animismus. V Jižním Súdánu tak probíhaly ve 2. polovině 20. století téměř nepřetržitě boje se severní částí Súdánu. Dvě občanské války (první v letech 1955-72, druhá v letech 1983-2005) měly za následek devastaci území stejně jako vyvraždění a vysídlení několika miliónů obyvatel. Výsledkem druhé občanské války byla mírová dohoda, podepsaná dne 9. ledna 2005 v Nairobi. Jejím nejdůležitějším bodem bylo, že zaručuje Jižnímu Súdánu autonomii, a že za šest let proběhne v této části Súdánské republiky referendum ohledně její možné nezávislosti.

Od neděle dne 9. ledna 2011 budou moci po celý týden na jihu země Súdánci, z nichž je 85 % negramotných, volit, a to pomocí obrázků: rozdělení symbolizuje samotná dlaň, jednotu pak spojené ruce.

A jihosúdánští představitelé, kteří prahnou po oddělení obou částí země, nenechávají nic náhodě. Obyvatelům poctivě vysvětlili, co znamená který znak, aby nevypukly při volbách zmatky. Dokonce si mezi sebou na určitou dobu přestali podávat ruce (to na obrázku značí jednotnou zemi) a zdraví se jiným způsobem.

K vůbec prvnímu africkému referendu svého druhu se mezitím zaregistrovaly skoro čtyři miliony jihosúdánských voličů (obyvatelé severu nevolí, hlasování se tam účastní jen Súdánci patřící k etnikům z jihu). A mnozí z nich půjdou k volebním místnostem z odlehlých oblastí i hodiny, často skrze minová pole, která po dlouhotrvající válce dosud nikdo nevyčistil.

Přesto je jih Súdánu z referenda nadšený. Většina jeho obyvatel jsou křesťané nebo animisté a nechtějí se podřizovat tvrdým islámským zákonům muslimského severu (ten odmítá i obyvatele tmavé pleti, kteří se k islámu hlásí!). Na osm milionů obyvatel jižní části Súdánu navíc obviňuje vládu v Chartúmu, že je diskriminuje a že doplácejí na sever i ekonomicky, protože se v minulosti hospodářský rozvoj kumuloval hlavně do okolí stávajícího hlavního města Chartúmu.

Dá se proto očekávat, jak asi hlasování dopadne. Pokud tedy nedojde k něčemu nečekanému (střety mezi různými skupinkami se nedají vyloučit, dají se spíše očekávat). Chartúm v čele s prezidentem Umarem Bašírem, na něhož vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu zatykač kvůli válečným zločinům a genocidě v provincii Dárfúr, referendum dlouho oddaloval a zemi rozdělovat spíše nechce. 

Ještě v prosinci 2010 se tento zločinec mezinárodního kalibru nechal slyšet, že pokud se jih vysloví pro nezávislost na Chartúmu, jeho země přijme islámskou ústavu a islám se stane oficiálním náboženstvím. To by zcela jistě znatelně ztížilo život statisícům uprchlíků z jižní části Súdánu, kteří na severu země našli během války útočiště.

Není bez zajímavosti, že na jihu se nacházejí ložiska ropy, ale severu patří z jihu vedoucí ropovody. Ty vedou k přístavu Port Súdan v Rudém moři a také rafinerie na zpracování suroviny jsou na severním území. A toto bude jedním z klíčových problémů, které budou muset oba státy vyřešit, tedy pokud se země opravdu rozdělí. Severu totiž budou k ničemu ropovody, pokud do nich jih nepustí ropu a jihu bude na nic obrovské množství ropy, pokud jí nebude moci dopravit k potenciálním zákazníkům.

Až dosud si obě části země rozdělovaly zisky z těžby ropy půl na půl. Kromě rozdělení příjmů z ropy zbývá dořešit také další důležité body jako je například přístup k vodě z Bílého Nilu, přesné vymezení hranic či přesnější definování občanství.
V každém případě musejí nejdříve Súdánci rozhodnout o rozdělení země. Pokud se tak rozhodnou, pak by jih mohl formálně vyhlásit nezávislost dne 9. července 2011. 

Osamostatnění jihu by však také mohlo dodat odvahu povstalcům v súdánské západní provincii Dárfúr. Rozlehlý region by po rozdělení zůstal součástí severu, ale tamní rebelové kvůli diskriminaci vedou proti jednotkám "Severu" samostatný konflikt, v němž dosud zahynulo podle dat OSN přes 300 tisíc lidí. Právě kvůli vraždění v Darfúru čelí súdánský prezident Bašír obvinění před Mezinárodním trestním soudem z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy.

A jak by mohl "nový" Jižní Súdán (či jak se bude pro příště tato část Afriky jmenovat) vypadat? K ukázkovým státům by se určitě nezařadil. Země velikosti Pyrenejského poloostrova má jen šedesát kilometrů asfaltovaných silnic. Chybí infrastruktura i potraviny. Příval desetitisíců navrátilců ze severu by mohl vyústit v humanitární krizi. Obavy ale mají i liberálnější vrstvy v severní části země. Radikální duchovní si už libují, že sever, obviňovaný z podpory terorismu, půjde díky odtržení jihu ještě více po "pravé cestě v islámu - šaríje". Už dnes se mluví se o zákazu hudby či povinném nošení dlouhých kalhot atd. Prezident Umar Hasan Ahmad Bašír prohlásil, že pokud se jih vyjádří pro nezávislost na Chartúmu, jeho země přijme islámskou ústavu. A tak mnozí lidé zcela otevřeně říkají, že ze severní části Súdánu by se mohl stát africký Afghánistán a země by se mohla vrátit (v nadsázce) zpět "do doby kamenné".

Na území autonomního regionu Jižního Súdánu se nachází celkem 10 států, původně tvořících 3 provincie:
Equatoria - Střední Equatoria; Východní Equatoria a Západní Equatoria; Bahr al Ghazal - Severní Bahr al Ghazal; Západní Bahr al Ghazal; Jezera; Warab; Horní Nil - Jonglei; Unity a Horní Nil.

Náboženská skladba obyvatelstva v Jižním Súdánu je značně odlišná od severní části země. Největší podíl křesťanů se nachází mezi etnickými skupinami Azande a Bari. Příslušníci Azande hovoří jazykem Zande a žijí především na jihozápadě oblasti, dále pak také v Demokratické republice Kongo a Středoafrické republice. Původně vyznávali animismus, avšak později se z velké části přiklonili ke křesťanství. Lidé Bari žijí v okolí údolí Nilu a v rámci křesťanství jsou jak protestanti, tak katolíci. 

Vzhledem k tomu, že v Jižním Súdánu není prováděno sčítání lidu, je složité určit přesné počty zástupců jednotlivých kmenů. Za nejpočetnější kmen jihu jsou považováni Dinkové, kterých zde žijí asi 2 milióny, ke křesťanství se z nich hlásí asi 8 %, zbytek vyznává své původní náboženství. Soustřeďují se především v oblasti na západ od Nilu a jsou nejaktivnější a nejpočetněji zastoupeným kmenem v politice Jižního Súdánu (náleží k nim i výše uvedený Salva Kiir Mayardit). 

Druhým nejpočetnějším je kmen Nuer. Tito lidé jsou kulturně a jazykově podobní Dinkům. V Súdánu jich žije přes 800 000, zejména ve státě Jonglei, a v drtivé většině vyznávají animismus, jen asi 1 % křesťanské náboženství. Nuerové, Dinkové, Bariové a další jihosúdánský kmen Shillukové patří k tzv. nilotickému národu. Nejrozšířenějším jazykem Jižního Súdánu je tzv. džubská arabština, která slouží jako společný jazyk obyvatel. Je z velké části odvozena z jazyku kmene Bari. Oficiálním jazykem je kromě ní také angličtina, užívaná především ve školství a ve správě státu. Vzhledem k tomu, že Dinkové jsou nejpočetnějším kmenem, je značně rozšířen také jejich jazyk Thuongjang. Významným jazykem je také Thok Naath kmene Nuer.

Nezbývá nám, než sledovat, co se v největším státě Afriky v následujících měsících bude dít a s velkou pravděpodobností si budeme muset do seznamu států světa přidat 54. v Africe a dokreslit si do mapy jeho hranice, ať už se bude jmenovat jakkoliv (viz nadpis článku).

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení