Pocta Lisabonu

Když jsem do města vystavěného na sedmi pahorcích letěla poprvé, těšila jsem se na město, které jsem doposud nikdy neviděla a byla ve mně touha poznání nepoznaného. Když jsem do města, kde i v historickém centru visí z okna prádlo na šňůrách a zdobí už tak malebné kamenné domy, letěla napodruhé, těšila jsem se na město, které mně učarovalo. Když jsem do města, kde s oblibou posedávám na zápraží kavárny, popíjím silné kafe a zakusuji něco dobrého sladkého, letěla napotřetí, těšila jsem se, jak si zase pochutnám. Když do tohoto města letím počtvrté, těším se na život v něm, který je díky místní kultuře a snad i teplejšímu klimatu tak nějak veselejší, než u nás. Je radostnější i přes tesknou hudbu, která večer zaplní restaurace, když její hosté usrkávají lahodné víno, na párátka napichují velké, dobře uzrálé olivy a lžičkou vydlabávají sýr, který se rozpíjí při pokojové teplotě. Zkrátka zbožňuji Lisabon!

Někdy ho sama pro sebe přezdívám evropské San Francisco. Úzké ulice táhnoucí se z kopce do kopce a zase dolů. Snad i do těch nejstrmějších kopců se dá dostat nejen pěšky, ale je možné nechat se vyvést tramvají, která je nápadně podobná těm známým sanfranciským. 

Tak, jako San Francisco zdobí prý nejfotografovanější most světa, slavný Golden Gate Bridge, nad řekou Tejo spojuje Lisabon s jižní částí Portugalska až nápadně podobný Ponto 25 de Abril. Most pojmenovaný 25. dubna, který připomíná významné datum portugalské historie, kdy v Portugalsku roku 1974 konečně padnul autoritářský Salazarův režim, a proběhla takzvaná karafiátová revoluce.

I přes některé podobnosti však Lisabon ani náhodou není napodobeninou něčeho již vzniklého. Je originální, osobitý a má svého nezaměnitelného ducha, v odborných kruzích nazývaného genius loci - ducha místa. Je tak silný, že návštěvníky Lisabonu pronásleduje jako stín a legračně se formuje do všech tvarů, jak se prohýbá smíchy štěstím, že celý život uchvacuje lidi tak moc, až se jejich obličeje křiví do směšných grimas neuvěření nad tou krásou. Duch Lisabonu je veselý a je rád ve společnosti obklopen lidmi. Stejně jako jeho obyvatelé, kteří nevynechají jedinou příležitost vyjít z domu ven a pobavit se s přáteli. Mluví se na zápražích, na náměstích, v parcích, v kavárnách, ve vinárnách, v restauracích i v klubech.

Jednou z dominant Lisabonu je zřícenina hradu svatého Jiří (Castelo de São Jorge). Původně pevnost byla po roce 1147, když byli z Lisabonu vyhnáni Mauři, přestavěna na hrad, sídlo portugalských králů. Stalo se tak na pokyn tehdejšího panovníka Alfonse I. Roku 1511 však dal král Manuel I. postavit ještě honosnější palác na dnešním Praça do Comércio a hrad ztratil svůj původní význam. V jedné době sloužil jako místo veselí, kde se odehrávalo divadlo, v jiném čase zase jako vězení a skladiště zbraní.

Roku 1755 se hrad při velkém zemětřesení otřásl až do základů, podobně jako jiné pamětihodnosti Lisabonu. Jako hromádka neštěstí zůstal až do roku 1938, kdy ministerský předseda António Salazar nařídil celkovou rekonstrukci, při které byly znovu postaveny hradby a založeny zahrady. Díky tomu je dnes hrad zase místem veselí. Za pěkných slunečných dnů je hojně navštěvován turisty, kteří s oblibou posedávají ve stínu olivových stromů, obdivují se výhledu na červené střechy Lisabonu a nevědomky drbou kožich všudypřítomných koček, které se v zahradách kolem hradu spokojeně povalují.

Další z lisabonských míst, které nelze při jeho procházení vynechat či si jej nevšimnout, je Elevador de Santa Justa, neogotický výtah, který sestrojil na přelomu 19. a 20. století architekt Raoul Mesnier du Ponsard, žák Alexandra Gustava Eiffela. Na jeho vyhlídku pod vrcholem ve výšce 32 metrů je možné nechat se vyvézt výtahem nebo se na ni dostat po lávce vedoucí z náměstí Largo do Carmo. Za obdiv stojí jak filigránské ornamenty na výtahu, tak výhled na lisabonské centrum, nad kterým se tyčí Castelo de São Jorge a v dáli se třpytí řeka Tejo.

Za vyhlídkou stojí ruiny karmelitánského kostela Igreja do Carmo, který byl svého času největší v Lisabonu, než ho 1. listopadu 1755 zničilo zemětřesení a ve svých troskách pohřbilo bezpočet věřících při bohoslužbě konané na oslavu svátku Všech svatých. Dnes jeho prostory – chrámová loď a kněžiště - které otřesy ustály, zastřešují archeologické muzeum s artefakty z Evropy a Latinské Ameriky. 

Třetí lisabonská vyhlídka je zároveň má nejoblíbenější. Jmenuje se poeticky belvedér svatého Petra z Alcântary (Miradouro de Sao Pedro de Alcântara) a má své jedinečné kouzlo. Alespoň pro mě. Vzal mě na ni můj kamarád, který je Němec, ale vyrostl v Portugalsku a Brazílii. Za dopoledne, které jsme v Lisabonu měli strávit dohromady, mi chtěl ukázat to nej očima člověka, který v Portugalsku žil a ne očima turisty, který si přečetl TOP 10 v cestovním průvodci.

Na vyhlídce je stánek-kavárna, kam jsme si sedli pod slunečník a objednali si kafe s pastelem, tradičním portugalským vaječným "koláčem". Zní to možná divně, ale chutná to skvěle! Pastelů je více druhů. Pastel de Belém je s vajíčkem, pastel de nata se smetanou a od každého druhu je dobré dát si alespoň jeden denně spolu s malou kávičkou. Při popíjení kávy a přikusování pastelu jsme měli výhled na Lisabon a Konstantin mi líčil zážitky z dob, kdy tady žil se svou ženou Manuelou a učil děti hrát na klavír. Právě tam, když mi na krk dopadaly a příjemně mě hřály paprsky jarního slunce, jsem se rozhodla, že se do Lisabonu zamiluju. Dnes věřím, že láska prochází žaludkem.

Klára Lakomá