Karafiátová revoluce v Portugalsku

Existují dvě formy historie. Jedna je psaná, druhá mluvená. Ráda si o historii čtu a představuji si, jak to tehdy asi vypadalo. Co si lidé mysleli, co cítili, jaké bylo ten den počasí, jestli si uvědomovali, že se právě ten specifický den píšou dějiny. Čtení a fantazie, která se ve člověku při této kratochvíli probouzí, je ohromná. Přesto dávám přednost historii mluvené, která je, podle mě, k nezaplacení. Sedím s Fernandem, který mi vypráví o karafiátové revoluci.

Má 33 let, takže ještě nebyl na světě, když vojáci pochodovali městem s karafiáty v hlavních pušek. Přesto o ní mluví, jako by tam ten den stál a viděl kapitána Salgueira Maiu, jak své tělo vystavuje bez zbraní v ruce před tankem a žádá premiéra Marcela Caetana, aby odstoupil, nebo jej zastřelil. Fernando mi na slavnou portugalskou revoluci otevírá nové pohledy a mám najednou pocit, že existovaly třinácté dveře, třináctá komnata, která byla celou dlouhou dobu zavřená a čekala na to, až konečně najdu odvahu, vstoupím do ní a prozkoumám každý její kout.

Jsem na cestě do Santarému, který leží přibližně 80 km severně od Lisabonu. Chci projít ulice a zákoutí města, kde započala revoluce, která osvobodila portugalský lid od autoritářského režimu, pro který se vžil název salazarismus a zároveň přinesla nezávislost portugalským koloniím v Africe a byli staženi také vojáci z Východního Timoru v Indickém oceánu.

Jezdecká škola Santarém

Santarém je ústředním městem regionu Ribatejo, který se rozkládá na březích řeky Tejo severně od Lisabonu. Může se chlubit bohatou historií, jež spadá až do dob Julia Cesara, kdy představovalo významné administrativní centrum Presidium Julium. Z nedávné historie si velké množství starousedlíků ze zhruba 30 000 obyvatel dodnes pamatuje událost dne, který se odehrál před 37 lety. Zatímco některé dny jsou všední a člověk druhý den stěží vzpomíná, co dělal včera, existují také dny, na které se zkrátka nezapomíná.

Dne 25. dubna 1974 brzy z rána vojenský kapitán Salgueiro Maia se zkušenostmi s guerrilovými válkami v Mosambiku a Portugalské Guineji, vystoupil na prostranství jezdecké školy v Santarému. Vybídl lid následujícími slovy: „Mí lidé, jak všichni víme, existují různé podoby státu. Státy sociální, státy stavovské a stát, k němuž jsme sami přišli. Poslouchejte, dnešní slavnostní noci skoncujeme se současným státem a dosáhneme státu nového! Kdo chce jít se mnou, ať se připojí. Půjdeme do Lisabonu a učiníme tomu definitivní konec. Kdo nechce, ať zůstane zde.“ Všech 240 mužů, kteří slyšeli tato slova, se zařadila bez výjimky do průvodu a vydala se vstříc Lisabonu, vstříc diktatuře.

Situace byla napjatá. Všichni čekali, že něco musí přijít, změna byla cítit ve vzduchu, ale nikdo nevěděl, kdy přijde. V této době dychtící po změně hrála důležitou roli média. Nakonec to bylo rádio, které dalo pokyn pro začátek revoluce. Dne 24. dubna před jedenáctou večer zazněla v rádiu píseň „E depois de Adeus“ - první rozpoznatelný signál. Druhý signál přišel dvacet minut po půlnoci následujícího dne, když se z rádií ozvala píseň Zeca Afonsa „Grândola, Vila Morena“. Ta se také stala nejznámějším signálem a snad žádná píseň na světě není tak spojená s revolucí jako právě Grândola, Vila Morena.

Vojenské velitelství Lisabon

Když lidé viděli vojáky pochodující na náměstí Largo do Carmo, kde se za zdmi vojenského velitelství ukrýval tehdejší premiér, Marcelo Caetano, požadavek na změnu ve státě plném politických represí a potlačování občanských svobod byl již tak silný, že se lidé oprostili strachu a vyšli do ulic. Nic víc než náhoda hrála tomu, že šla po náměstí zrovna prodavačka květin, od níž si malé dítě vzalo červený karafiát a zcela bez rozmýšlení, jak to malé děti občas dělávají, vložilo karafiát do hlavně pušky kolemjdoucího vojáka. Najednou se strhla vlna emocí a všichni lidé začali vkládat červené karafiáty do hlavně pušek vojáků. Tento počin později dal název úspěšné demokratické revoluci, kterou dnes všichni znají pod jménem karafiátová revoluce. Jedním ze známých výjevů je obrázek kudrnatého blonďatého děvčátka, které vkládá karafiát do hlavně pušky. Dokonce se o karafiátech červené barvy hovoří jako o symbolu socialismu, který se stal novou ideologií demokratického Portugalska.

Při zcela nenásilné karafiátové revoluci byl vystřelen pouze jeden náboj, směrem, jakým bylo předpokládáno, že nikoho nezraní. Tak se taky stalo a kulka prošla oknem vojenské kanceláře a prostřelila knihu v knihovně. Tu samou knihu ukázal prezident Mário Soares v den 20. výročí revoluce jako vzpomínku na den, který předznamenal demokratické směřování země.

Kromě zážitků ze dne revoluce, které jsou dodnes velmi silné a Portugalci o nich rádi vyprávějí, stejně jako o jiných slavných epochách své fascinující historie zámořských objevů a jiných, je možné dozvědět se poměrně dost informací o revoluci na internetu. Četla jsem příspěvek Antónia Lemose, který vzdává hold kapitánovi vedoucímu vojáky na Lisabon. António Lemos končí své ohlédnutí na slavný den poděkováním: „Jsme svobodní! Moc děkuji, kapitáne Salgueiro Maio!“ A já dodávám: „Moc děkuji, Fernando, za příjemné posezení a sdílení se mnou tak důležitého momentu tvé nádherné země s ohromující historií!“

Klára Lakomá