Albánie: blízká a přece tak vzdálená…

Blízká? Ano, 2krát bližší než Moskva, 3krát bližší než Lisabon nebo Lofoty, 4krát bližší než Reykjavík je Tirana či další části Albánie od České republiky.

A vzdálená? Ano: kulturou, zemědělstvím (což je ovšem z velké části dáno geologickým podložím a klimatem), průmyslem, hospodářstvím všeobecně, ale i myšlením lidí. Otázkou je, byla-li by z těchto hledisek blíže, kdyby nebyl v Albánii 45 let vládl komunistický režim, určitě nejortodoxnější ze všech. Vždyť tato země díky dlouholeté izolaci, a to i v rámci socialistického bloku, klesla tak hluboko, že se bude jen těžko "odlepovat ode dna". Bude dohánět Bulharsko, Rumunsko či Chorvatsko 10 let nebo více? Českou republiku, Slovinsko, Maďarsko 30 let nebo více? O dalších desítkách let "dohánění" Portugalska, Itálie či Řecka ani nemluvě.

Ani jeden ze jmenovaných i jiných států však už nedožene Albánii v počtu bunkrů "na hlavu"! Země, jen asi o 4 % plochy větší než Morava se Slezskem, obydlená třemi a čtvrt milionem obyvatel, má 800 000 bunkrů! Každý z nich má střílnu na jinou stranu; Albánci totiž čekali nepřítele ze vzduchu, z hor, od moře, ze silnice, od města, ze sousedních polí... V červnu však byla velká část bunkrů milosrdně "utopena" ve dvoumetrové i vyšší kukuřici...

Albánie si říká "země orlů"; dodnes hnízdí orel skalní vysoko v horách. Dvouhlavý černý orel je též na státní vlajce; její tmavá červeň není rudou barvou komunismu, ale pochází již z dob národního hrdiny protitureckého odboje v 15. století, Skanderbega.

Na poměrně velké ploše jsou v zemi zachovány zbytky nádherné původní přírody, nejvíce v tzv. Severoalbánských Alpách. Jejich nejvyšší hora Jezercës (součást hřebene Prokletije na hranicích s Černou Horou) dosahuje 2693 m. Není však nejvyšší horou státu, tou je Korab, 2751 m vysoký, na hranici s Makedonií v Centrální vrchovině. V lesích převládá buk a borovice lesní, zčásti je tu i smrk, borovice černá, borovice bělokorá a přirozeně se zmlazující jedle. V Centrální a Jižní vrchovině, stejně tak jako v nižších partiích Severoalbánských Alp, se vyskytují zejména habrovec (Ostrya), habr, buk, místy některé druhy dubů. Rozšířeny jsou i macchie, složené z neprostupných, většinou trnitých vždyzelených křovin a zakrslých dřevin. Velká část území dnešní Albánie je však po stovky let bez náhrady odlesňována. Dříve se takto přičiňovali Turci a místní feudálové, dnes všechno obyvatelstvo a jeho stohlavá stáda koz a ovcí, takže tisíce hektarů půdy jsou trvale poškozovány erozí.

Bývalý komunistický diktátor Enver Hodža měl i jednu lepší vlastnost: na jeho popud byly vysazovány po celé zemi stromy - ale jaké? Z 90 % nepůvodní topoly, které na skalnatých, vysýchavých stráních vydržely 10 či 20 let, někde snad o pár let více.Většinu těch, které přežily, Albánci po revoluci roku 1989 smýtili a spálili. Na E. Hodžu zůstaly v přírodě i jiné památky. Například na některých rozsáhlých stráních je dosud dobře čitelný nápis "Hoxha", tj. jeho jméno v albánštině, s písmeny až 100 m velkými, vzniklými vysekáním částí lesních porostů.

Revoluce přinesla velké uvolnění, ale pro průmysl zatím spíše rozklad. Za dva týdny projíždění zemí jsme viděli jen jednu velkou továrnu, kde se pohybovali lidé (neříkám přímo, že by pracovali). Kromě toho jsme viděli v provozu několik naftových vrtných souprav. Převážná většina průmyslových objektů byla v letech 1990-92 zničena, vypálena, demolována, nebo aspoň zrušena, uzavřena, opuštěna. Porevoluční vlna vnikla neúprosně i do peněžnictví. Za celou dobu pobytu jsem viděl jen dvakrát placení místní měnou - leky. Vše se kupuje za US dolary a vše stojí od minimálně 1 dolaru (např. malá plechovka koly, káva v espresu, 2 rohlíky, 2 pohlednice) výše.

Zemědělství zůstává relativně stabilizovanější. Například velmi příznivý dojem na nás udělaly velké, terasovitě upravené sady olivovníku, jabloní, lokálně i ořešáku vlašského.

Zážitkem bylo zhlédnutí několikasetletých platanů u vyvěračky a na aluviu Sirikat (Modré oči). V Albánii jsou ostatně i jiné potěšitelné věci. Sem tam se opravují silnice, okolo nich vyrůstají bufety, kavárničky, espresa. Majetnější občané stavějí domky nebo přistavují patro. Ojediněle vyrůstají ve městech i nové mešity a kostely. (Za komunistické vlády byla všechna církevní zařízení uzavřena a Albánie se prezentovala jako "první ateistický stát na světě".)

Ještě stručně k naší cestě, k hlavním zastávkám a trochu regionálního zeměpisu. První delší zastávku na území Albánie jsme měli ve městě Korcë (Korča, 56 000 obyv.), pro své bulváry a vily zvaném "Paříží Albánie". Dále jsme věnovali půlden národnímu parku Bredhi Drenoves (s porosty jedle, buku, borovice černé ve výškách 1800-1900 m). Po zastavení v Elbasanu na řece Shkumbin (68 000 obyv., dvě nejstarší mešity v zemi) jsme dojeli do hlavního města Tirany (300 000 obyv.). Jeho centrem je Skanderbegovo náměstí se známou jezdeckou sochou tohoto národního hrdiny. Mešita Etem Bey se starým orlojem byla postavena v letech 1789-1821. V její blízkosti jsme měli možnost vystoupit (za 2 USD) na ochoz 35 m vysokého minaretu. V roce 1988 dokončené mauzoleum E. Hodži ve tvaru pyramidy je posledních 6 let uzavřeno. Po návštěvě národního parku Dajti (a noclehu v něm) následoval delší přejezd přes Krujë, Skanderbegovo sídlo (s novým Skanderbegovým muzeem - dle projektu Hodžovy dcery), dále přes Lezhë, které bylo z velké části zničeno zemětřesením v dubnu 1979, do města Shkodra na břehu Skadarského jezera. Za zmínku stojí blízká mohutná pevnost Rozafat se zříceninou velkého kostela. Další cesta vedla okolo levandulových plantáží do hor. Po krkolomných, v dolomitech vysekaných cestách jsme najatým nákladním autem vyjeli do Severoalbánských Alp, do národního parku Thetit. Pod hřebenem Prokletije jsme za vichru přečkali ve stanech noc. Tady jsme viděli kvést nachové velkokvěté pivoňky a množství dalších druhů rostlin; ve výšce 2000 m se tu dokonce daří ořešákům, třešním i vinné révě.

Cestou zpět do jižní poloviny Albánie jsme navštívili jedno z nejstarších měst Evropy - Durrës (Drač, 72 000 obyv., archeologické muzeum a velké tržiště; odsud kdysi vedla významná komunikace do Soluně). Následovalo "město červených střech" - Berat, s muzeem a hradem, dále Vlorë (60 000 obyv.), známé už od 2. stol. jako Aulon. Jsou tu rozsáhlé antické vykopávky s amfiteátrem, lázněmi, chrámy a bazilikami. V blízkosti je také národní park Llogaros, v němž se chrání porosty borovice černé a borovice bělokoré.

Dostali jsme se poté do Sarandy, "perly albánské riviéry" s pěkným nábřežím s datlovými palmami, oleandry, bouganvillejemi a jinými pěstovanými druhy rostlin. Také zde je v okolí množství archeologických vykopávek - hlavní jsou ale u Butrintu. V lesíku pod butrintskou Akropolí jsou zbytky řeckého divadla ze 3. stol.př.n.l., zeď s vytesanými řeckými nápisy a baptisterium ze 6. stol. s barevnou mozaikou ptáků i jiných zvířat. Po návštěvě "města bílých střech" Gjirokastru jsme již přejeli albánsko-řeckou hranici.

Šlo o cestu téměř neopakovatelnou, navíc za pěkného, většinou slunečného počasí. A sluníčko - to dovedlo prozářit i občasný smutek ze ztracených desetiletí rozvoje této přírodně krásné země.