Lisabonský půl maraton a odpoledne na pláži

V sedm ráno mi zvoní budík. Zaklapnu jej a o třicet minut později vstanu. Neobléknu si tepláky a oblíbené modré tričko, které obvykle nosím na můj ranní běh. Namísto toho se ustrojím do mého maratonského trička bez rukávů a kraťasů, abych se vyhnula nadměrnému pocení. Předpověď počasí hlásí na dnešek 23°C. Minutu před devátou mi volá Bertil. Můj kamarád z Guineje-Bissau. Je na cestě za mnou. "Prosím?" zeptám se. Ještě po měsíci tady je pro mě sem tam obtížné zachytit napoprvé, co lidé říkají v portugalštině. "Jo, už jdu," odpovídám.

Políbíme se na tvář v portugalském duchu a jdeme na zastávku tramvaje. Odtud jedeme na zastávku, která je poblíž mostu Ponte 25 de Abril (most 25. dubna), který často nazývám sanfranciský pro jeho podobnost s tím, který spojuje San Francisco se severní částí Kalifornie. U mostu a v jeho okolí je již všude spousta lidí ve stejných žlutých tričkách, které byly vyrobeny pro letošní 21. lisabonský mezinárodní maraton. Je to jediný den v roce, kdy se chodci mohou dostat na most. Očividně je nás spousta, kteří nechceme přijít o tuto příležitost. Je tady doslova hlava na hlavě. Není divu. 35 000 lidí se mohlo přihlásit na půl maraton, dalších 35 000 na mini maraton (7,2 km).

Najednou slyšíme dav tleskat. Podívám se na mé oblíbené běžecké hodinky, které jsem před několika lety dostala od bábi. Je přesně 10:30. Začíná jedna z největších běžeckých událostí roku. Lidé se dávají pomalu do pohybu. Po asi 200 metrech chůze se nám podaří najít si svou cestu z davu ven a náš pohyb se zrychluje. Na konci mostu už opravdu běžíme.

Na sedmém kilometru říkám Bertilovi: "Už jen dvakrát stejnou vzdálenost." A otočím hlavu směrem k němu, aby mi potvrdil, že jsem větu řekla správně portugalsky. Na osmém kilometru si Bertil potřebuje na chvíli odpočinout. Pobízí mě, abych na něj nečekala a běžela dál. Z počátku nechci. Mám pocit, že když jsme se jednou rozhodli přihlásit na půl maratón spolu, trénovali jsme dohromady a začali jsme závod jeden vedle druhého, měli bychom se dostat i do cíle ve stejnou chvíli. Bertil však trvá na tom, abych pokračovala. Nakonec souhlasím, protože se popravdě ještě necítím unavená. Dočasně se rozloučíme a já běžím dále.

Závod se mi líbí. Podél cesty stojí lidé se zásobami vody a iontových nápojů, které nám nabízejí. Dělám skoro to samé co profesionální běžci, na které ostatní koukají v televizi, sedíce v hospodě u piva, dávajíce ty nejlepší rady, aniž by měli o běhání páru. Na šestnáctém kilometru míjím závěrečnou bránu v Belému, kde závod končí. Je to trochu demotivující, když mám před sebou stále 5 kilometrů. Počasí se k poledni otepluje. Alespoň kůra od pomerančů a banánů vypadá slibně. Ovoce je snad v dohlednu. Ano, na osmnáctém kilometru se zakusuji do své čtvrtky šťavnatého pomeranče. Jen o chvíli později, 2 hodiny a 15 minut poté, co lidé tleskali rukama, probíhám cílem. Mám za sebou 21,195 km.

Vyměňuji portugalskou sim kartu v mobilu za českou a píšu ségře, že konečně může mé tajemství prozradit našim. Pak mi volá Bertil. Taky úspěšně doběhl do cíle. Navrhuje, abychom se setkali na vlakové zastávce v Belému. Když se potkáme na mostě nad kolejištěm, obejmeme se a navzájem si pogratulujeme k dokončení našeho prvního půl maratonu v životě.

Po návratu domů si dám sprchu, pořádnou porci špaget a zeptám se mých spolubydlících, jestli chce někdo jít na pláž. Zamie jen zavrtí hlavou, aby vyjádřil "ne". Maks říká, že má práci. Nevím přesně jakou, protože leží na gauči se zavřenýma očima. Yasemine leží v posteli, nicméně prý půjde ráda. Za dalších deset minut už jsme na cestě.

Bosé jdeme po pláži a odpolední slunce nás příjemně hřeje. Když už se nám nechce jít dále, sedneme si do písku a užíváme si pohled přes klidnou řeku s Lisabonem v pozadí. Myslím, že bychom tam zůstaly na věky, nebýt komárů, kteří zahájili nemilosrdné nálety na naše těla. Cestou zpět se stavíme v obchodě koupit sangrii. Chceme zakončit den dobrým a osvěžujícím pitím.

Kolem 21:30 dostáváme pozvání od Yaseminina kamaráda do afrického klubu k naučení se afrických tanců. Jediný problém pro mě spočívá v tom, že se otevírá až v 01:30 ráno. Aktivní den se na mé únavě začíná projevovat. Nicméně říkám Yasemin, že pokud půjdeme, musím si alespoň na dvě hodiny zdřímnout. Jdu do postele a nařizuji si budík na 20 minut po půlnoci. Pro jistotu ještě prosím Yasemine, aby mě v půl jedné vzbudila. Když budík zazvoní, slyším někoho poblíž mě. Je to Yasemine ve své posteli, která je jen asi metr od mé. Namísto toho, aby mě vzbudila, mírumilovně oddechuje a je již plně ponořena do svého světa snů. Následuji ji. Den byl nádherný i přesto, že jsem se nakonec únavou nedostala až k tanci.

Klára Lakomá