Postupim - 17. 7.-2. 8. 1945…

Postupim (německy Potsdam) je dnes hlavním městem spolkové země Braniborsko. Město leží na řece Havel (česky Havola) asi 26 kilometrů jihozápadně od centra Berlína.

V Postupimi se nachází rokokový zámek Sanssouci, který byl postaven jako letní sídlo Fridricha II. v letech 1745-1747. Je umístěn v rozsáhlém parku, kde se dále nachází Neues Palais (Nový palác) a další menší stavby (čínská čajovna, zámek Charlottenhof, aj.). Je zde také tzv. "malá" Braniborská brána (na rozdíl od Braniborské brány v Berlíně) a samozřejmě Cecilienhof - místo konání Postupimské konference (dnes je zde muzeum věnující se právě této konferenci). Ve městě je také Glienicker Brücke - most, jímž procházela bývalá hranice mezi NDR a Západním Berlínem, místo, kde bývaly prováděné vzájemné výměny špionů.

Dne 17. 7. 2011 uplynulo 66 let od chvíle, kdy se na zámku Cecilienhof sešli americký prezident Harry Truman s britským premiérem Winstonem Churchillem a Josifem V. Stalinem, který zastupoval tehdejší Sovětský svaz. Tito politici rozhodovali především o osudu Německa a také o budoucím uspořádání Evropy po 2. světové válce.

Zámek Cecilienhof

V poledne toho dne se poprvé setkali Truman se Stalinem. Truman ujistil Stalina, že spolupráce mezi oběma státy bude pokračovat a kurs se po smrti prezidenta Roosevelta měnit nebude. Stalin na oplátku potvrdil slib z Jalty, že SSSR vstoupí do války s Japonskem. Odpoledne pak začala vlastní jednání tří zúčastněných stran. 

V otázce poválečného uspořádání poraženého Německa se velmoci dohodly na nutnosti denacifikace, demokratizace, demilitarizace a demonopolizace. Německo se však nemělo stát pouze agrárním státem, jak svého času navrhoval americký ministr financí Henry Morgenthau. Truman i Churchill měli zájem především na stabilním Německu. 

Zámek Cecilienhof

V otázce správy poražené země se velmoci (dodatečně získala při správě poválečného Německa postavení "velmoci" i Francie) shodly na vytvoření orgánu, kterým se stala Spojenecká kontrolní rada pro Německo. V jejím čele stáli významní spojenečtí velitelé druhé světové války - Dwight Eisenhower, Bernard Montgomery, Lattre de Tassigny a Georgij Žukov. Německo tak mělo být de facto rozděleno do čtyř sfér vlivu vítězných velmocí. 

V otázce reparací se dohodl pouze fakt, že SSSR i další mocnosti je budou čerpat ze svých zón. SSSR měl navíc dostat menší část zařízení demontovaných ze zbylých průmyslových podniků západních zón. 

Kvůli nezkušenosti nového amerického prezidenta Trumana a nového britského premiéra Clementa Attleeho, který zvítězil v parlamentních volbách a převzal koncem července jednání za Churchilla, Stalin získával čím dál tím větší slovo. 

Zámek Cecilienhof

Sovětský svaz tak získal území na úkor Rumunska (Besarábie a severní Bukovina), Polska (jeho východní hranice měly být na tzv. Curzonově linii), Československa (přišlo o Zakarpatskou Ukrajinu), Finska a Pobaltí (pobaltské státy anektoval již v roce 1940 po dohodě s Hitlerem). Kompenzaci za ztracené území získalo pouze Polsko. Nová hranice na úkor Německa byla vytyčena na řekách Odře a lužické Nise. Dále se Německo muselo vzdát východopruského přístavu Königsberg (Kaliningrad) ve prospěch SSSR - vznikla tak enkláva mezi Polskem a tehdy Litevskou SSR (dnes Litvou) a jihovýchodem Baltského moře. 

Další velký problém, který konference v Postupimi řešila, byl osud německých menšin v Polsku a Československu. Z Polska utíkali Němci již na konci války sami, na odsunu Němců z tehdejšího Československa se dohodly vítězné velmoci.

Zámek Cecilienhof

Postupimská konference skončila dne 2. srpna 1945. Duch porozumění z předchozích jednání v Teheránu (28. 11.-1. 12. 1943) a na Jaltě (4. 4.-13. 4. 1945) byl ale pryč. Stalin opanoval de facto celou východní Evropu. Západní mocnosti tehdy neprokázaly schopnost postavit se rázně proti Stalinovým válcovacím metodám. Celou Postupimskou konferenci historici dnes označují za počátek studené války. 

Závěry postupimské dohody: Veškeré německé anexe po roce 1937 budou vráceny zpět, Rakousko bude opět odděleno od Německa. 

Pro spojeneckou okupaci Německa byly stanoveny hlavní cíle: demilitarizace, denacifikace, demokratizace a dekartelizace (program 4D). 

Bylo odsouhlaseno rozdělení Německa a Rakouska do čtyř okupačních zón .

Některým státům byly stanoveny nové státní hranice, (viz výše). 

Byl uznán požadavek na odsun Němců žijících dosud mimo nově vytyčené německé hranice. 

Okupujícím mocnostem byla přiznána možnost čerpání válečných reparací z vlastních zón (týkalo se hlavně Sovětského svazu).

Druhou částí ujednání byla tzv. Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci. Deklaraci podepsali dne 26. července americký prezident Harry Truman, britský premiér Winston Churchill a čínský vůdce Čankajšek (Sovětský svaz v té době nebyl ve válečném stavu s Japonskem - válku mu vyhlásil podle dohody tři měsíce po skončení bojů v Evropě, aby měl dostatek času k přesunu vojsk směrem na východ). 

V deklaraci se stanovily podmínky pro případnou japonskou kapitulaci a Japonsku bylo vyhrožováno naprostým zničením, pokud nekapituluje (v průběhu konference se Truman Stalinovi obecně zmínil o "mocné nové zbrani." Stalin Trumana v použití libovolné zbraně /jaderné/, která by zkrátila válku, plně podporoval). 

Po japonském odmítnutí bezpodmínečné kapitulace následovalo bombardování japonských měst Hiroshima a Nagasaki, vstupu SSSR do války a pak došlo počátkem září 1945 ke kapitulaci Japonska a konci 2. světové války. 

Jako prvořadý a spěšný úkol zařadily delegace v Postupimi přípravu mírové smlouvy s Itálií a její následné přijetí za člena OSN, protože Itálie jako první z mocností osy přerušila styky s Německem. V nejbližší době byly také vlády ochotny prozkoumat otázku navázání diplomatických styků v nejvyšší možné míře s Finskem, Rumunskem, Bulharskem a Maďarskem...

Plnění výsledků konference a připravení konečné mírové smlouvy s Německem a dalšími poraženými státy dostala za úkol ustavená Rada ministrů zahraničních věcí. Byla složená ze zástupců Číny, Francie, SSSR, USA a Velké Británie.

Jen velice málo z toho, na čem se dohodli šéfové tří postupimských mocností, se však uskutečnilo. 

Rada ministrů zahraničních věcí se od roku 1947 přestala scházet, mírová konference s Německem se nikdy nekonala, Německo, které mělo být okupačními pásy spravováno jako celek, nikdy takto spravováno nebylo a už čtyři roky po konferenci vznikly na jeho místě dva státy - SRN a NDR. Společný spojenecký kontrolní mechanismus zanikl v roce 1948, v době neúspěšné sovětské blokády Západního Berlína. Rozsáhlá demokratizace života byla uskutečněna pouze v západních okupačních pásmech; SSSR ve svém pásmu vybudoval komunistickou diktaturu...

Postupimské dokumenty nikdy nepředstavovaly mezinárodní smlouvu, proto je neobsahuje ani edice smluv Spojených národů United Nations Treaty Series. 

V roce 1952 západní mocnosti uzavřely se Spolkovou republikou Německo smlouvu, která jí vracela převážnou část suverenity a v květnu 1955 vstoupil v platnost protokol, který byl podepsán v rámci pařížských smluv v říjnu 1954. Dokument ukončoval okupační režim v Německu a SRN byla přijata do NATO. Ani prozápadní Spolková republika Německo ani provýchodní Německá demokratická republika již nebyly chápány jako poražené státy.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení