Mnišská republika Agio Óros (Athos) - exotika jen pro muže

Po celá století je Agio Óros mystickým místem pravoslavné církve, nad kterým drželi ochrannou ruku byzantští císaři, moskevští carové, srbská knížata i moldavští vévodové.

Mnišská republika Hora Athos se nachází na řeckém poloostrově Chalkidiki. Ten připomíná ruku se třemi prsty roztaženými do Egejského moře. Dva jižnější poloostrovy Kassandru a Sitonii navštěvují každoročně tisíce turistů. Ty nás ale dnes nezajímají. Naše pozornost patří třetímu, Athoskému poloostrovu. Ten má na délku 50 kilometrů, jeho šířka se pohybuje mezi osmi až dvanácti kilometry a jeho plocha dosahuje 335,6 km2. Na jihu poloostrova se od moře zdvihá hora Athos do výše 2033 m n. m. (údaje o výšce hory se různí až o 10 metrů - 2043, na mapách jsou uváděny tři různé údaje. Uvádím proto výšku nejčastěji publikovanou v pravoslavných průvodcích).

Mnišská republika je tvořená dvaceti mužskými kláštery - v pravoslaví se jim říká monastýry. Z nich je 17 řeckých, zbývající tři jsou bulharský, ruský a srbský. Trvale zde žijí jen pravoslavní mniši (asi 2000 a několik osob správního personálu). Ženy (a malé děti) mají na toto místo podle více než 1000 let staré tradice vstup zakázán.

Jméno Athos je velmi staré. Prý bylo odvozeno ze jména bájného obra. Kdysi zde byly pohanské svatyně a na vrcholku hory byla modla Apollona.

Politicky tato mnišská republika spadá od roku 1926 pod svrchovanost Řecka. Dne 5. listopadu 1912 byla v malém přístavu Dafni (ten bude pro nás vstupním místem) vztyčena řecká vlajka a od roku 1924 uznává Řecko právní svrchovanost athoského území. Z hlediska církevní jurisdikce spadá Svatá Hora přímo pod konstantinopolského patriarchu.

Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Svaté Hoře je přes tisíc let nepřetržitě udržována pravoslavná duchovní tradice. Zvláště je Athos spojen s tzv. hesychasmem, což je teologické pojmenování nejhlubší mystické duchovní modlitební praxe. Je zde zachovávána i specifická podoba pravoslavné východní liturgické praxe (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou prožít hlubokou duchovnost, kde se každodenně prý dějí zázraky (kvůli nimž sem přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, o nápravu nezbedného dítěte atd.). Jsou zde divotvorné ikony a velké množství ostatků svatých a hlavně žijící svatí - duchonosní starci.

Z hlediska nepravoslavných návštěvníků je Athos místem podivuhodné starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo velké množství archeologických památek na dávnou Byzanc, památek z oblasti výtvarného umění (ikony), kalichy apod. i z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou např. střeženy vzácné rukopisy). To vše je soustředěno na malé ploše 335 km2.

Právem je možné považovat Svatou Horu za duchovně-kulturní klenot světa, protože ve starobylých monastýrech a poustevnách jsou přechovávány památky nevyčíslitelné hodnoty. Jedná se o práce ikonopisců, řezbářů, kaligrafů a dalších umělců pracujících s kovem, látkami apod. Dnešní mladí zde žijící mniši mají často vysokoškolské vzdělání a jsou kvalifikováni k restaurování a katalogizaci starých tisků, ikon, liturgických objektů a dalších uměleckých předmětů nesmírné ceny.

Vlajka

Projekt záchrany kulturního bohatství tohoto mnišského státu financuje UNESCO, Evropská unie a řada světových akademických institucí. Na seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO je Hora Athos od roku 1988.

Podle církevního podání Theotokos (Matka Boží) po Nanebevstoupení Páně, když chtěla navštívit svatého Lazara, který byl biskupem na Kypru, se plavila lodí po moři a byla nepříznivým větrem zanesena k ostrovu Athos. Zde pak z lodi vystoupila a ostrovu i všem jeho obyvatelům na vždy požehnala.

Již císař Theodosios Veliký (379-395 n. l.) dal prý vystavět na Athosu chrám Bohorodice (Vatoped) jako díky za zázračnou záchranu svého syna Arkadia, který se po pádu z lodě málem utopil, ale byl nalezen živ na athonském pobřeží.

Traduje se pověst o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého (první čtvrtina 5. století n. l.), které když chtěla vstoupit na Athosu do chrámu Vatoped, aby se v něm pomodlila, se ozval varující hlas: "Stůj, nechoď dále, abys neutrpěla". Podle jiných to znělo: "Stůj, nechoď dále, zde není místo pro dvě císařovny". U chrámových dveří, kde se to údajně stalo, byl obraz Matky Boží. Tato pověst je základem zákona zakazujícího ženám vstup na Svatou Horu.

První poustevny v pohoří vznikly už v 5. století. Již císařovna Pulcherie (421-452) prý za svého panovaní dala podnět k vystavění prvního monastýru na poloostrově Athoském.

Z prvních obyvatel je známý pouze poustevník svatý Petr, který přišel na Athos v roce 683 a žil v jedné jeskyni na jižním úpatí hory. Prý 53 let.

V roce 885 byl Athos prohlášen byzantským císařem Basilem I. za sídlo mnichů a poustevníků. Jejich způsob života se začal měnit od roku 963, kdy svatý Athanasios Athonský založil s podporou svého přítele, císaře Nikefora, první monastýr (klášter) Megisti Lávra (Velká Lávra).

Roku 972 podepsal byzantský císař Ioannis Tsimiskis na kozí kůži ústavu Svaté hory, zajišťující zachovávání různých podob asketického života.

V 11. století už byla postavena většina z dvaceti velkých monastýrů, stejně jako množství kelií (cel) a pousteven. Bulou "Typikon" z roku 1045 byzantský císař Konstantinos IX. Monomachos vydal pro Svatou Horu zvláštní ústavu (mj. v ní zakázal na Athos přístup osobám a živočichům ženského pohlaví).

Chmurnou kapitolou athoských dějin byl vpád křižáků (včetně římského duchovenstva) v roce 1204 při IV. křížové výpravě. Papež Inocenc III. připojil celý athoský poloostrov ke svým osobním pozemkům. Poslal tam svého zplnomocněnce s příkazem, aby všechny přítomné násilím obrátil na římsko-katolickou víru. Nastal krutý teror. Svatou Horu osvobodil až bulharský car Jan Asen II.

V říjnu 1267 se objevili na Athosu římští katolíci znovu a s nimi byzantinci apostaté (odpadlíci od Pravoslaví, kteří přijali unii s papežem) a začalo nové pronásledování. Monastýry Zograf, Iveron a Vatoped zachovaly věrnost pravoslaví. Zografští mniši byli upáleni, vatopedští pověšeni a iveronští hozeni do moře. Ruský a srbský monastýr byly vypáleny. Bylo odvezeno 400 povozů s athoskými posvátnými předměty a literárními památkami. Roku 1313 byl Athos od latiníků osvobozen.

Byzantská říše monastýry významně podporovala. I proto se Athos ve 14. století stal významným kulturním a náboženským centrem. V té době byl založen i poslední z dvacítky velkých klášterů. Avšak v polovině 15. století začaly poloostrov sužovat útoky tureckých pirátů (kvůli nim mají dodnes některé monastýry na pobřeží podobu nedobytných pevností).

Monastýry poté přežívali jen díky sponzorství křesťanských panovníků z podunajských zemí. Napjatá finanční situace byla důvodem k zavedení "idiorhytmického" života ve většině monastýrů, tedy jinak řečeno: každý mnich může vlastnit majetek, sám se stará o své živobytí, sám žije. Takovéto monastýry nemají žádného igumena (opata).

Roku 1783 byla na Athosu zavedena nová ústava a roku 1794 byla založena Athonská škola. V následujících letech se z ní stalo centrum vzdělanosti. Přes vysoké daně se kláštery rozrůstaly, přicházeli noví mniši a Athos zažíval svůj zlatý věk, který však skončil protitureckým povstáním na Chalkidiki během řecké revoluce. Mniši i laici byli zmasakrováni, na monastýry byly uvaleny vyšší daně. Athos byl obsazen tureckými vojáky. Mniši, kteří zůstali, byli šikanováni a museli rabujícím vojákům sloužit. Situace se změnila až po roce 1826, kdy se mniši, kteří uprchli před Turky začali navracet zpět.

Na konci 19. století začalo na Athos přicházet velké množství ruských mnichů. Ruští carové až do VŘSR v roce 1917 štědře podporovali mnišství na Svaté Hoře.

Ve dvacátém století procházel mnišský život prudkými změnami - nejprve velkým úbytkem mnichů. Naštěstí od roku 1972 opět počet mnichů v klášterech začal narůstat.

Vypravit se na poloostrov Athos je pro většinu Řeků něco podobného, jako je pouť pravověrného muslima do Mekky. Mnoho jich sice takovou cestu nikdy nevykoná, přesto chovají k existenci Svaté Hory ve své zemi velkou úctu.

Pokud byste, pánové, chtěli toto území navštívit, Vy můžete. Ale pozor. Vstup je denně povolen jen deseti cizincům (Řeků může připlout sto). Přístup na Svatou Horu je možný pouze po moři, po pevnině vstoupit nelze. Pokud se tedy rozhodnete vyrazit na Athos v hlavní letní sezóně, musíte si termín rezervovat šest měsíců předem. Včas proto zašlete fotokopii vašeho pasu spolu s termínem cesty na adresu, kde vám vystaví registraci: Pilgrim's Bureau, Holy Executive of the Holy Mount Athos, 14 Kon. Karamanli Av., 546 38 Thessaloniki. Lze také poslat fax na číslo +30/2310/222424. Na základě registrace a po zaplacení poplatku řádově 30 € Vám pak v Ouranopoli vystaví vlastní diamonitirion. Na výše uvedenou adresu se také před odjezdem na Athos musíte osobně dostavit k vyzvednutí dokladu o rezervaci. Při pobytu na Athosu už za nic neplatíte (tedy pokud si hned po příjezdu u přístaviště nekoupíte nějaké potraviny nebo občerstvení na cestu). Loď z Ouranopoli vyjíždí každý den v 9:45 hodin a Vy musíte splnit tři podmínky: 1) jste muž, 2) máte povolení ke vstupu a 3) jste "řádně" oblečen (žádné "kraťasy" se netolerují, košile musí mít dlouhé rukávy). Hlavním přístavištěm pro poutníky na Athos je Dafni. Do něho dorazíte po dvou hodinách plavby. Maximální doba pobytu na Athosu jsou čtyři dny. Ubytování Vám bude poskytnuto spolu se skromnou stravou zdarma v klášterech, které si sám vybere (na hotely zapomeňte).

Cesta od monastýru k monastýru se vine horskými stezkami padajícími hned k mořské hladině a hned se zase šplhají do okolních kopců. Ty se však ani zdaleka nemohou srovnávat s mohutnosti hory Athos, která se stále vynořuje zpoza každého záhybu cesty. Tak tam nahoru budete muset také "vyšlápnout", ale nebude to jen tak zadarmo. Určitě se při několika kilometrovém výstupu zahřejete a možná se objeví i mozoly. Ale prožitek a výhled shora za to bude stát. Tak příjemný pobyt a mnoho zážitků z "exotické evropské" mnišské republiky, která je po Tibetu místem s druhou největší koncentrací mnichů na světě a s úžasnou krajinou.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení