Zeď hanby (Berlin 13.8.1961 - 9.11.1989)

V dávné minulosti se stavěly hradby a zdi proto, aby nemohl nikdo dovnitř, v socialismu ve druhé polovině 20. století se stavěly proto, aby nemohl nikdo ven. Dne 13. srpna 2011 uplynulo půl století od postavení zdi mezi Západním a Východním Berlínem, nejznámějšího symbolu tzv. studené války.

O prolhanosti představitelů NDR svědčí následující věta soudruha Waltera Ulbrichta, prvního tajemníka SED a prezidenta NDR pronesená dne 15. června 1961 v odpovědi na otázku o neustálých útěcích východních Němců na Západ skrze Berlín: "Jestli dobře rozumím vaší otázce, v Západním Německu jsou lidé, kteří by chtěli, abychom zmobilizovali zedníky Německé demokratické republiky k postavení zdi. Já o žádných takových plánech nevím. Naši stavbaři jsou zaměstnáni výstavbou nových domů. Nikdo nechce stavět zeď."

Okupační zóny

Dne 3. června 1961 došlo ve Vídni na půdě amerického velvyslanectví k historickému setkání Nikity Sergejeviče Chruščova a Johna F. Kennedyho. Kennedy byl ze svého impulzivního protějšku, který na něj působil jako postižený amokem, překvapen, ale zároveň nechtěl za žádnou cenu vyvolat "z přehlédnutí" možnou třetí světovou válku, zvláště ne pak nukleární. Chruščov na tomto jednání předložil Kennedymu nové berlínské ultimatum. První bylo z roku 1958. V něm se pravilo: "Sovětský svaz podepíše do půl roku mírovou smlouvu s východoněmeckým vedením a správu východoněmeckého území předá do jejich rukou." Jenže Západ neuznával východní Německo jako samostatný stát, takže dohoda nebyla možná. A něčeho takového se Západ pochopitelně obával, protože mohlo dojít znovu k zablokování přístupu do Západního Berlína a možná i k něčemu dalšímu. Eisenhowerova administrativa odpověděla velmi razantně slovy Severoatlantické rady a zároveň Johna Fostera Dullese, státního tajemníka. Tehdy mimo jiné prohlásili, že byly dokončeny plány na společnou reakci sil NATO v případě, že bude násilným způsobem Západu znemožňován přístup do Berlína nebo nastane snaha ho odtud vytlačit.

Vlajka Berlína a jeho znak

Kennedy na tomto jednání položil Chruščovovi následující otázku: "Rád bych se zeptal, jestli vaše druhé ultimatum znamená, že náš přístup k Západnímu Berlínu bude uzavřen?" Ano. "Dobře jste rozuměl, pane prezidente," odpověděl Chruščov a pokračoval: "My nechceme žádnou válku, ale když nás k ní budete nutit, tak válka bude." Kennedy odvětil: "To vypadá v tomto roce na velice chladnou zimu." Napětí se po setkání nadále stupňovalo. Rusové si chtěli vyzkoušet nového amerického prezidenta, kam až v jednáních s ním mohou zajít (viz později problém s raketami na Kubě a tvrdý postoj Kennedyho a náhlá otočka Chruščova).

Berlínská zeď

Dne 6. července 1961 vydal Chruščov souhlas se stavbou Berlínské zdi. Zprávu Ulbrichtovi osobně tlumočil ruský diplomat v Berlíně Kwizinski. Walter Ulbricht podle něj přikývl hlavou a požádal ho, aby Chruščovovi za zprávu poděkoval.

Organizací stavby zdi byl pověřen státní sekretář pro otázky bezpečnosti Erich Honecker. Nešlo totiž jen o stavbu zdi, ale i o oddělení zásobování elektrickým proudem a přerušení podzemní dráhy. V jeden moment bylo uzavřeno 12 stanic podzemní dráhy a 48 stanic nadzemní dráhy. V obou částech města je provozovala NDR. Z 81 přechodů jich bylo naráz uzavřeno 68.

Západní rozvědky, díky svým agentům mezi lékaři, kteří léčili vrcholné funkcionáře NDR, datum zahájení stavby zdi znali několik dnů předem, ale nijak se na celou akci nepřipravovaly. Velení západních spojenců se tenkrát jen optalo ministra Franz Josefa Strausse, jestli si budou muset vybojovat přístup do Berlína a na který ruský vojenský prostor v NDR mají shodit atomovou bombu. Dokumenty zároveň jasně ukazují, že Kennedy počínání Chruščova plně chápal. Údajně řekl: "Kdyby Rusové nezakročili, přišli by brzy o NDR a později i o Polsko, Československo a Maďarsko." A dodal: "Žádné krásné řešení to není, ale pořád nekonečně lepší než válka."

V noci z 12. na 13. srpna 1961 tak obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice se Západním Berlínem a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi Východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, dne 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy. Tyto hranice se pak označovaly jako "železná opona".

Zeď byla postavena z více součástí. Vlastní zeď ležela těsně na hranici k západním sektorům (vně byly asi dva metry pozemku ještě patřícího k východnímu Berlínu). Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metrů vysokých panelů. Na východní straně se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, různé (i protitankové) zátarasy, a další zeď směrem na východ. Každých několik set metrů stála strážní věž, případně bunkr. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována (čtyři generace modelů). Domy, stojící přímo na východoberlínské straně zdi, byly většinou neobydlené, dveře a okna byly zazděny.
Zeď měla celkovou délku 155 kilometrů (43,1 kilometrů s hranicí Západního Berlína, 111,9 kilometrů byla hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem). Zeď hlídalo na 30 000 vojáků, bylo na ní 302 strážních věží; průměrná šířka zdi byla 1,2 metru.

K rozhodnutí zeď postavit došlo především z iniciativy Nikity Sergejeviče Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě ve dnech 3.-5. srpna 1961 po předchozím jednání 3.6. ve Vídni (viz výše). Dne 11. srpna 1961 schválila Lidová komora NDR moskevská usnesení a dne 12. srpna 1961 uzavřela ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření.

Check Point Charlie

Během následujících dní docházelo k mnoha dramatickým pokusům o útěk (na západ, pochopitelně). Na místech, kde zeď ještě nebyla dost vysoká nebo chráněná, nebo v domech, které stály přímo u zdi a kde ještě nebyla zabetonována okna, se stovkám občanů podařil, často s nasazením vlastního života, útěk do západních sektorů.

Povel k použití střelné zbraně existoval již od prvního dne, k nasazení došlo až o několik dnů později (k prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo dne 24. srpna 1961, k poslednímu dne 5. února 1989).

Památník obětem Berlínské zdi

Během 28leté existence Berlínské zdi při pokusu o útěk zemřel dosud přesně nezjištěný počet občanů (Berlínská prokuratura roku 2000 uváděla jen 86 prokazatelně usmrcených). Různé zdroje uvádějí jiná čísla, ale nejčastěji bývá uváděno 190 (počtem usmrcených se zabývá mj. pracovní skupina 13. srpen). Zdařilých útěků prý bylo 5 075. Podle odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj (podle § 213 trestního zákoníka NDR) odsouzeno asi 75 000 občanů s tresty odnětí svobody do dvou let (v těžších případech až do pěti let).

Wall Victims Monument

V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním a Východním Berlínem (NDR) na straně druhé. Přechodů sice existovalo několik, jejich používání však bylo omezeno nejen účelem ("tranzit do SRN", "přechod na letiště", "návštěva v druhé části města" atd.), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat. Až na výjimky (přechod na Friedrichstraße, zde ovšem ne pěšky a také ne autem) tato omezení vedla k tomu, že dostal-li občan Západního Berlína návštěvu ze SRN či zahraničí a chtěl-li s ním navštívit Východní Berlín, bylo nutno použít rozdílných přechodů a na druhé straně se opět setkat.

Tak zeď fungovala více jak 28 let. A jak náhle "spadla?" Kde se vzal, tu se vzal rok devětaosmdesátý. Toho roku opustilo NDR přes 800 000 občanů (před vybudováním zdi za roky 1945-1961 skoro 3 miliony převážně vzdělaných občanů).

Dne 2. května 1989 otevřelo Maďarsko své hranice s Rakouskem a tisíce občanů NDR si s tímto rozhodnutím snadno poradilo. Když se v červenci při návštěvě NSR ptali Gorbačova, co si o tom myslí, řekl že SSSR nemá právo zasahovat do záležitostí socialistických zemí. Docela tak odmítl Brežněvovu doktrínu tzv. "omezené svrchovanosti". V Polsku už byl v té chvíli socialistický systém v rozkladu.

Postupem času západoněmecké ambasády v Budapešti a v Praze začaly během září praskat ve švech pod návalem uchazečů o politický azyl. Tisícům občanů NDR pobývajícím na ambasádě SRN v Praze bylo postupně povolováno vycestovat na západ už od 30. září vlaky přes NDR, kde jim byly vyměněny pasy za vystěhovalecké do SRN. To byla poslední křeč režimu, který už nevěděl, kudy kam. NDR se pokusila zastavit lavinu emigrantů dne 4. října uzavřením svých hranic. Mezitím vzniklo Nové fórum a pravidelné týdenní občanské manifestace v Lipsku rostly na síle. Honecker šílel a jeho rozkaz ke střelbě do demonstrantů byl jinými soudruhy z obav, co by se mohlo stát, zrušen. Hranice mezi NDR a ČSSR byly znovu otevřeny dne 1. listopadu. ČSSR otevřela svoje hranice na Západ dne 3. listopadu 1989 a tak mnozí mladí občané NDR prchali i jen na kolech přes ČSSR do SRN (přes Cheb to bylo jen několik kilometrů). O den později se ve východním Berlíně konala půlmiliónová demonstrace za demokracii.

Check Point Charlie

A tak se v posledních dnech své existence východoněmecké stranické vedení zabývalo diskusemi o nutných změnách, mimo jiné i diskusí o hranicích. Na tiskové konferenci dne 9. listopadu 1989, přenášené východoněmeckou televizí, předčítal člen politbyra, Günter Schabowski, krátce před devatenáctou hodinou jakoby mimochodem ze svých poznámek usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku francouzského novináře, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpověděl zmatený genosse Schabowski: "podle mého názoru ihned." To se ale později ukázalo jako nesprávné sdělení, protože usnesení ještě nebylo schváleno. A tak zcela nečekaně v příštích hodinách došlo k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech. Kolem 23. hodiny večer zděšená východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala, když nikdo nevěděl, co se vlastně děje a nikdo nechtěl vzít na sebe zodpovědnost. Tak nakonec rozhodli dva podplukovníci hraniční policie NDR. Žádní ministři či generálové, jen tito dva muži ve službě, kteří pod tlakem davů hromadících se před závorami vydali pokyn: "Pusťte je" a tak se kolem půlnoci zvedly závory a desetitisíce Východoberlíňanů proudily přes všechny přechody do Západního Berlína. Neuvěřitelné se stalo skutečností, zeď se otevřela. S bouráním zdi se započalo počátkem roku 1990.

Až do roku 1997 se konalo několik tak zvaných "procesů se střelci na zdi", jejichž obžalovaní byli zodpovědní za vydání povelů ke střelbě na prchající. K obžalovaným patřil v první řadě Erich Honecker, který byl dne 18. 10. 1989 nucen odstoupit z funkce generálního tajemníka SED a předsedy státní rady. Tento zločinec stál v letech 1971-1989 v čele Německé demokratické republiky. Dne 3. října 1990 došlo ke sjednocení Německa. V roce 1991 se Erich Honecker a jeho manželka rozhodli a společně uprchli do "končícího" Sovětského svazu. Ten se koncem roku 1991 definitivně rozpadl na 15 nezávislých států. Jedním z nich bylo Rusko. A ruská vláda se rozhodla a Honeckera vydala zpět do Německa, kde byl odsouzen za své zločiny spáchané během "studené války". Jeho žena Margot Honeckerová ze všeho vyšla bez trestu (měla podíl na represích obyvatel NDR i jako ministryně školství apod.) a mohla odcestovat za svojí dcerou Sonjou do Chile. Protože byl Honecker těžce nemocný, byl nakonec propuštěn z vězení a také mohl z Německa odcestovat. Odletěl tedy za svojí ženou a dcerou do jižní Ameriky a dne 29. května 1994 v Santiagu de Chile zemřel.
Dalšími obžalovanými a odsouzenými byli soudruzi Egon Krenz, Willi Stoph a Erich Mielke. Celkem bylo v procesech 35 obžalovaných zproštěno obžaloby, 44 jich bylo odsouzeno k podmíněnému odnětí svobody, 11 k odnětí svobody až do sedmi a půl let (mimo jiné i Egon Krenz).

Po pádu komunistického režimu došlo k rychlému odstranění veškerých relikvií staré doby. Tomuto osudu neušla ani Berlínská zeď. Jedinými většími souvislými zbytky jsou tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva malé úseky - první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a bývalým přechodem Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße.

O historii zdi (a útěků přes ní) je možno se dozvědět více v muzeu Dům na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie), které existuje již od roku 1963. 

Je zajímavé že mnozí Němci s odstupem více jak dvaceti jedna let od pádu zdi litují, že zeď v Berlíně byla zbořena. 
Velká většina obyvatel někdejší NDR - 83 procent si myslí, že mezi Východem a Západem i dnes existuje "neviditelná zeď". Vyplývá to z průzkumu institutu pro výzkum trhu v Lipsku, jehož výsledky byly zveřejněny počátkem srpna 2011, tedy těsně před 50. výročím zahájení stavby Berlínské zdi.

Je faktem, že zdaleka ne všichni "ost" Němci si polepšili, ale komu se nechce pracovat, není ochoten se přizpůsobit realitě, v kapitalismu má smůlu a živoří, ale je to jeho volba.

Jen 15 procent dotázaných si myslí opak, uvedl týdeník Super Illu, který si průzkum objednal a který vychází na území bývalé NDR. Zároveň každý pátý bývalý "východní" Němec chápe důvody, které vedly k vybudování zdi. Více jak pětina dotázaných si totiž myslí, že "NDR jako suverénní stát měla právo chránit své hranice." (viz úvod článku). 
Naopak 72 procent dotázaných "západních" Němců si myslí, že "zeď vyvolala nezměrné utrpení" a "žádný stát nemá právo uvěznit za zdí své občany."

Inu, každá mince má dvě strany. Jako každý jsem měl i já ve svém životě mnoho přání, aby se leccos změnilo k lepšímu. Kupodivu s většinou mých přání to dopadlo ještě lépe, než jsem kdy očekával. Něco se nepovedlo (třeba teď Strakovka, Senát, Poslanecká sněmovna…), ale to není tak důležité, to se může ještě časem zlepšit (moje naivita?). Ale co se povedlo? Přál jsem si, aby jednou (co nejdříve) v Berlíně padla ona hanebná zeď (zejména ve chvílích, když jsem před ní stál a nemohl jít dál). A padla! Když v srpnu 1968 přijeli k nám nezvaní vstupci, přál jsem si, aby SSSR vzal čert. Nevzal. Ale přesto už Říše zla neexistuje, sama se nakonec dostala svým počínáním na smetiště dějin. Přál jsem si, abychom mohli cestovat, kam se nám zlíbí (to byla pěkná pohádka). A stalo se, můžeme! 
Za nejen výše uvedená moje splněná přání děkuji. I Karlu Krylovi nejen za jeho píseň "Děkuji" děkuji. Také Vám, čtenářům Ingemy za to, že čtete naše články, děkuji.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení