Iwo Jima

Iwo Jima (čte se Iwodžima) oficiálně nyní Iótó, často se ale užívá v Japonsku i Iódžima nebo Iwotó, česky Ostrov síry, je vulkanický ostrov patřící Japonsku. Nachází se v Tichém oceánu přibližně 1290 kilometrů jižně od Tokya a východně od čínského ostrova Taiwanu (24° 47' s.š., 141° 19' v.d.) a je součástí Vulkánových ostrovů, které tvoří jižní část ostrovů Ogasawara. Vzhledem k nepatrné velikosti byste jej marně hledali v atlasech, lze ho najít jen na podrobných mapách jediného císařství na světě.

Slavným se ostrov stal díky ukrutné bitvě, kterou tu vybojovaly Spojené státy a Japonsko v únoru a březnu roku 1945. Americká námořní pěchota strategický ostrov obsadila až po extrémně krvavých bojích. Spojené státy totiž potřebovaly tamější polní letiště jako základny pro své bombardéry k náletům na Tokyo a k přípravě invaze na Okinawu.

Ostrov má rozlohu přibližně 21 km² (zhruba 3 x 7 kilometrů). Jeho jediným nápadnějším bodem je hora Suribači (Suribačijama), vyhaslý, 168 metrů vysoký vulkán. Jinak je Iwodžima zcela plochá, což je na ostrov vzniklý sopečnou činností ne zrovna obvyklý jev. Od 18. června 2007 se oficiální název ostrova změnil zpět na Iótó, jméno, jenž ostrov měl před rokem 1945. Tó je pouze jiným čtením znaku jima (džima), a tak se zápis názvu v japonských znacích ani význam názvu vlastně nemění.

Ostrov byl neobydlený až do počátku 19. století. Nakonec jej kolonizovalo Japonsko a v roce 1943 na ostrově žilo 1 100 japonských civilistů. Většina z nich byla zaměstnána, buď v cukrovaru postaveném v severovýchodní části ostrova, nebo v sirném dole ve stejné oblasti. Všichni obyvatelé ostrova žili v pěti osadách na severní polovině ostrova. Nejsevernější z nich byla osada Kita (japonsky Sever), osada Niši (Západ) byla na severozápadě, největší osada Motojama ležela u dolu na síru, Higaši (Východ) a Minami (Jih) byly situovány v severovýchodní části ostrova.

Ostrov se stal dějištěm důležité bitvy druhé světové války. Bitva o Iwodžimu probíhala od 16. února 1945 do 26. března 1945 a jejím důsledkem bylo, že ostrov zůstal okupován USA až do roku 1968. 

Americké jednotky zaútočily na japonský ostrov Iwodžima s cílem obsadit zdejší letiště. Jednalo se o první případ celé války, kdy bylo cílem spojeneckých jednotek obsazení vlastního japonského území (tj. území, které bylo součástí Japonska i před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci). Tomu také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků (byla mnohem větší než na dobytých územích po roce 1937 – přes východní části Číny, Indočínu až východních částí Indie, stovkách ostrovů Pacifiku až téměř k severní Austrálii). 

Původně se předpokládalo, že bitva o relativně malý ostrov skončí rychle. Opak byl však pravdou. Vynalézavost generála Kuribajašiho, který vytvořil z ostrova a zejména z hory Suribači jednu z největších podzemních pevností celého Japonska (opevnění zahrnovalo 18 kilometrů podzemních tunelů, bunkrů a jeskyní), a odhodlání japonské posádky, která měla od japonského velení zakázáno kapitulovat, vedly k tomu, že se boj o ostrov navzdory zdrcující materiální i početní převaze jednotek USA (ty vylodily přes 110 000 mužů, Japonců na ostrově bylo 22 000) protáhl na více než měsíc a představoval jednu z nejkrvavějších bitev 2. světové války (srovnání co do počtu obětí a ukrutnost bojů snáší snad jen bitva o Guadalcanal v listopadu 1942).

Jaký že byl průběh této legendární bitvy mezi Američany a Japonci? V pondělí 19. února 1945 došlo k vylodění americké námořní pěchoty na Iwodžimě. V 9:00 ráno dorazil první americký vyloďovací člun k pláži Futacune na jihozápadě ostrova. Japonská pěchota a dělostřelectvo mlčelo a američtí vojáci kupodivu nenaráželi na očekávaný odpor. Byli zmateni takovýmto vývojem událostí a rozhodli se tedy postupovat vpřed do vnitrozemí. První překážka se objevila po 300 metrech. Na strmém svahu tvořeném sopečným popelem vojáci americké námořní pěchoty podkluzovali a padali. V tu chvíli Kuribajašiho dělostřelectvo zahájilo doslova pekelnou palbu ze všech stran. Nejvíce střel přilétalo z vyhaslé sopky Suribači. Americké ztráty začaly narůstat. Do večera padlo přes 600 Američanů a 1 200 jich bylo zraněno. Do příštího rána byly ale i přes tyto vysoké ztráty pláže obsazeny. Dne 20. února 1945 přistály na Iwodžimě první americké posily. S nimi byl 21. února zahájen útok na sopku Suribači, setkal se však s urputným odporem a brzy byl zastaven (doslova se jednalo o jatky).

Stejně jako na zemi probíhaly těžké boje i na moři. V týž den, dne 21. února 1945 byla čtyřmi piloty kamikadze zasažena letadlová loď Saratoga. Byla tak vážně poškozena, že musela odplout na opravu na Havaj. Zároveň byla potopena letadlová loď USS Bismarck sea. Zatím na Iwodžimě pokračovaly dál tvrdé boje.

V pátek 23. února 1945 byl zahájen nový útok proti sopce Suribači. Tento útok překvapivě uspěl. Američané se pomalu dostávali na vrchol sopky a v 11:40 zde šest příslušníků námořní pěchoty vztyčilo americkou vlajku. Fotograf agentury AP Joe Rosenthal zde nafotil jednu z nejslavnějších fotografií celé 2. světové války (na kovové trubce vlající vlajku USA jako symbol vítězství nad obránci ostrova). Snímek zachycující tento moment obletěl svět a stal se v pravém slova smyslu ikonou /vychází z něho i památník členům americké námořní pěchoty, který stojí u amerického národního hřbitova v Arlingtonu/.

Obsazení sopky Suribači nebylo sice úplným vítězstvím, bitva pokračovala neúprosně dál, ale dílčí vítězství výrazně podpořilo bojovou morálku amerických vojáků. Bitva o ostrov Iwodžima pokračovala dál ještě déle než měsíc.

Třetí divize námořní pěchoty USA se pomalu probíjela na sever. Dne 4. března 1945 přistály první bombardéry B-29 na čerstvě dobytých letištích, zatímco okolo stále zuřila neúprosná bitva.

Dne 9. března byli japonští obránci zatlačeni až do severo-východní části ostrova. V půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. To znělo: "Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do úplného konce."

Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dostatek potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný (boje přežilo a to se nedá říci, že ve zdraví, pouze 200 japonských vojáků. Na straně Američanů bylo více jak 7 000 padlých a více jak 15 000 raněných).

Je třeba podotknout, že poslední japonský zoufalý útok nepředstavoval pouze "lepší sebevraždu", ale také poslední úspěch, protože spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto děsivé sebe obětující akce. Sice malé, ale jisté části Japonců se podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet amerických pilotů a letištního personálu.

I po oficiálním ukončení bitvy na Iwodžimě zůstávali skryti japonští vojáci a stále byli ve válce bez ohledu na dění v okolním světě (neměli informace a slib daný císaři hodlali každopádně splnit). Poslední japonští vojáci se zde vzdali až v roce 1951. Na řadě dalších pacifických ostrovů byli v boji fanatičtí Japonci až do začátku sedmdesátých let 20. století.

V současnosti na bývalé Iwodžimě nežijí žádní stálí obyvatelé. Je tu pouze umístěna základna japonského námořnictva s počtem kolem čtyř set lidí. Pro vstup na ostrov je třeba zvláštní povolení.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení