Velbloudi

Podle vědecké klasifikace se velbloudi řadí do říše živočichové (Animalia), kmene strunatci (Chordata), třídy savci (Mammalia, řádu sudokopytníci (Artiodactyla), podřádu velbloudi (Tylopoda), čeledě velbloudovití (Camelidae) a rodu velbloud (Camelus), lama a vikuňa (Vicugna).

Podle genetických průzkumů se tedy do čeledě velbloudovití zařazují: a) Velbloud jednohrbý, Velbloud dvouhrbý, b) Lama guanako, Lama krotká (glama-zdomácnělá a následně znovu zdivočelá forma guanaka), c) Vikuňa (Vicugna vicigna) a Alpaka (Vucugna pacos-zdomácnělá forma vikuně). Jak známo, lamy a vikuně žijí v Jižní Americe.

Do rodu velbloud se zařazuje Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) neboli dromedár a Velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus), zvaný drabař. Arabové rozeznávají přes dvacet plemen velbloudů.

Dromedár má na hřbetě je jeden hrb. Hrb pohlcuje teplo a chrání tak velblouda před horkem. Mimo tohoto významu je ještě důležitým zásobníkem tuku, jehož odbouráváním se uvolňuje energie a voda. Dromedár má na očích dvouvrstvé řasy, které ho chrání před vniknutím písku do očí. K životu v horkém, suchém podnebí je vybaven různými adaptacemi. Nejnápadnější z nich je schopnost přečkat dlouhé období bez pití, která souvisí se schopností vázat v organismu vodu. Velbloud ale nezadržuje vodu v hrbu (jak si dříve lidé mysleli), ale ve vystýlce žaludku. Jeho ledviny jsou schopné koncentrovat moč a snižovat tak ztrátu vody. Další vlhkost je absolvována z trusu. Kromě toho klesá velbloudům v noci tělesná teplota a během dne pozvolna stoupá, takže se tato zvířata nemusí potit, aby se ochladila.

Dromedár patří mezi sudokopytníky. Na noze má jen 3. a 4. prst. Pod prsty má pružné mozoly. Při chůzi našlapuje celou nohou.

Během dlouhého období bez vody může velbloud jednohrbý ztratit až 27 % tělesné hmotnosti bez jakýchkoliv vážných následků. Tuto ztrátu dokáže rychle vyrovnat během deseti minut tím, že dokáže vypít najednou 100 až 150 litrů vody.

Dospělý kus dosahuje výšky mezi 190-230 centimetry a váhu má v rozmezí 600 až 700 kilogramů. Jeho tělesná teplota se pohybuje mezi 34-41 °C. Velbloud je zásadně býložravý, není vybíravý. Velbloudí mléko je velmi tučné a husté. Lze z něj možno vyrobit jogurt, ale téměř nejde z něj udělat máslo nebo sýr.

Velbloudi jednohrbí se živí trávou a dalšími dostupnými rostlinami (dokonce i trnitými) nebo ožíráním kostí a vyschlých zdechlin. Dokáží žít v oblastech s řídkým, tuhým porostem v malých stádech tvořených z několika samic, mláďat a jednoho samce, který stádo ochraňuje před nebezpečím pliváním a kousáním.

Také lamy pěkně plivají. Sám jsem se o tom přesvědčil v argentinské Patagonii, kdy zřejmě z mé přítomnosti byla jedna matka guanaco poněkud nervózní a když jsem si s ní chtěl povídat náhle po mně "flusla jedovatou slinu". Naštěstí se do mě nestrefila, moc ale nechybělo, abych dopadl jak Jan Žižka u Rabí. Raději jsem se dal na ústup do "předem připravených pozic" na pěšinu a pokračoval ve své cestě dál.

Rozmnožování dromedárů probíhá jen jednou ročně v období, kdy má stádo dostatek potravy. Velbloudovití se páří vleže. Jeden samec vystačí obvykle na 8-10 samic a páření může trvat 10-20 minut. Při styku bývá samec nervózní, bývá v tu chvíli agresivní, jiného samce v okolí nesnáší a nezřídka kdy kouše. A také poměrně dost řve.

Po 365-440 dnech březosti se samice oddělí od stáda a porodí vstoje jediné mládě. Jakmile to je schopné pohybu (asi za den), připojí se s matkou ke stádu. Ačkoli mládě saje téměř celý rok, brzy po narození už "oždibuje" rostliny a od dvou měsíců věku se jimi pravidelně přikrmuje. Samice je s mládětem v kontaktu pomocí hlasových projevů a pokud to se ztratí, ozývá se naříkavým voláním. Samci dospívají ve věku 4-5 let, samice již ve 3-4 letech. Dromedáři se dožívají věku mezi 40-50 lety.

Velbloud dvouhrbý je mohutnější než jeho příbuzný velbloud jednohrbý. Stejně jako všichni velbloudovití má i drabař vyvinuté pouze dva prsty, jejichž kosti směřují do stran a vytvářejí oporu pro široké a ploché nášlapné mozoly. Každý prst nese na horním okraji plochý paznecht. To umožňuje velbloudovi mimo jiné i chůzi po sypké písčité půdě, do které by se klasicky utvářená kopyta hluboko bořila.

Velbloud dvouhrbý je velké zvíře s dlouhýma nohama, delším krkem. Měří na délku 220-350 centimetrů a na výšku v kohoutku 190-230 centimetrů. Jeho hmotnost se pohybuje od 450 do 650 kilogramů, ale může přesáhnout i 670. Má poměrně malou hlavu s prodlouženými nozdrami, který přečnívají nad horní mohutný, krátce osrstěný a rozštěpený pysk. Rostliny trhají pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Jeho největší charakteristikou jsou dva hrby. Před vniknutím písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Jeho další charakteristikou je jeho pohyb. Jak při chůzi, tak i běhu zvedá obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevuje kolébavou chůzí.

Jedním z důvodů pro chov tohoto savce je mimo jiné jeho velice kvalitní jemná a v zimě hustá srst, která je na některých místech dlouhá až 25 centimetrů (například na krku). Když po zimě velbloud líná, srst mu vypadává ve velkých chuchvalcích.

Velbloud dvouhrbý se vyskytuje ve Střední Asii, zejména v Číně a Mongolsku. Obývá nehostinné stepi a polopouště v nadmořské výšce 1 500-2 000 m n. m., kde teploty vystupují v létě až k 50 °C a v zimě klesají až k -25 °C. Drabař byl sice zdomácněn, ale mnoho se mimo svůj původní areál nerozšířil. Divoce jich žije jen malý počet v Gobi a v jejich případě není vyloučeno křížení i s domácími zvířaty.

Na světě žije asi 15 milionů domácích velbloudů, převážně v severní Africe a západní Asii. Arabové mu říkají džamal. V Austrálii žije asi 25 tisíc zdivočelých dromedárů, potomků velbloudů dovezených z Arábie. 

Bez velbloudů by nebyl karavanní obchod v saharských zemích Afriky možný. Karavana denně urazí 30-40 kilometrů v náročném terénu rozsáhlých úseků ergů, písečných dun, které se pohybují a mění. Jen velbloud na rozdíl od koně nebo osla je schopen překonávat hromady jemného písku bez toho, aby se do něho propadal.

Velbloud je mírné zvíře, které dokáže reagovat na jemné pobídky svého pána a je mu téměř zcela oddán. Jeho vlastník, zpravidla beduín, se na něho může spolehnout (není to osel, který když se zasekne, tak je s ním problém). No problem - to platí zejména pro ušlechtilé jezdecké velbloudy, kterým se v severní Africe říká mehari. Každý velbloud je ale na zacházení s ním velmi citlivý a špatné zacházení a případné ubližování mu si zapamatuje a jen tak ho ani po čase neodpustí.

"Koráb pouště" se chová především pro dopravu břemen bezvodými pustinami a pouštěmi, dále pro maso a mléko. Hodí se ale i k jízdě osob (turistický "průmysl" někteří ze čtenářů jistě sami "ochutnali" při návštěvě států jako jsou např. Maroko, Tunisko či Egypt v Africe nebo Izrael, Palestina či Jordánsko na Blízkém východě).

Vlna dosahuje vysokou kvalitu zejména u lam v Jižní Americe. Velbloudí srst severoafrického dromedára dává velmi hrubou vlnu, která je vhodná zejména na výrobu koberců. Asijský drabař má naopak velmi jemnou srst ze které se vyrábějí hlavně flaušové tkaniny. Ty jsou lehké a mají velmi příjemný hřejivý omak. Užitečný je i velbloudí trus, který se používá jako palivo.

Lidé domestikovali velbloudy již před mnoha tisíci lety. Světoznámý německý zoolog Alfred Edmund Brehm ve své práci uvádí, že starověkým Egypťanům sloužili již od dob Nové říše. Egypťané prý také naučili velblouda i jednoduchému tanci zvanému kenken. Také v bibli je velbloud často zmiňován.

Velbloud je velmi rychlý a vytrvalý běžec. Dokáže uběhnout až 175 kilometrů za 12 hodin. Stoupání vzhůru mu ale činí obtíže a proto není často vídán v horských terénech.

Velbloudí maso obvykle není konzumováno, protože velbloudi bývají pojmenováni a majitelé k nim mají silný citový vztah. To ovšem nevylučuje rituální důvody a pojídání velbloudů ukradených jiným kmenům. Maso mladých "cizích" velbloudů je ale považováno za lahůdku. Jateční hmotnost velblouda je kolem 450 kg.

Červené krvinky velbloudů jsou poměrně velké a na rozdíl od jiných savců nemají tvar piškotu, ale jsou kulaté. Je tomu tak proto, aby buňka mohla řídit poměrně složitý proces, díky němuž může velbloud dlouho žít bez vody. Jeho principem je nabobtnávání červených krvinek v závislosti na koncentraci minerálů v krvi (čím více přijal velbloud tekutin, tím menší bude koncentrace minerálů v krvi). Takto nabobtnané krvinky vodu v nich obsaženou udrží, dokud se koncentrace minerálů v krvi nezvedne nad normální hodnotu.

Americká armáda zakoupila roku 1856 ve Smyrně (dnešní Izmir) 75 velbloudů k vojenským účelům. Po vypuknutí americké občanské války je použila Konfederace. Po válce zájem armády o ně ale opadl a dromedáři byli dílem prodáni, dílem zdivočeli. Poslední z nich přežili asi do roku 1900.

Velbloudi hrají hlavní úlohu i v celé řadě pověstí a legend. Podle jedné z nich, když Bůh stvořil člověka, zbyly mu dvě hroudy hlíny. Z jedné vytvořil velblouda, aby se stal člověku bratrem a z druhé datlovou palmu, aby se mu stala sestrou.

Znak Plzně

Zajímavostí pro nás Čechy jistě je, že statutární město Plzeň má ve svém znaku drabaře Bartoloměje. Kde se v něm vzal - komu ho Plzeňané ukradli (v Čechách se kradlo již před stovkami let, stejně tak se i korumpovalo, současnost není nic nového pod Sluncem, jen jde o nesrovnatelně větší částky peněz) si můžete přečíst na těchto webových stránkách v článku Symboly Plzně,…

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení