Halič

Halič (polsky Galicja; ukrajinsky Галичина/Halyčyna, německy Galizien) je historická oblast, po roce 1945 rozdělená mezi jihovýchodní Polsko a západní Ukrajinu.

Ve 14.-18. století byla součástí Polského království, do roku 1918 pak byla jednou ze zemí Habsburské monarchie - rozloha na počátku 20. století byla asi - údaje se mírně v pramenech liší o desítky km2 - 78 502 km2, tedy 1/8 Rakousko-Uherské monarchie). Název pochází od stejnojmenného města (dnes Halyč na Ukrajině), které bylo ve 12.-13. století sídlem haličského, resp. Haličsko-volyňského knížectví.

Halič zaujímá severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělí Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají Ukrajinci. Původně však k němu až do prvního dělení Polska Krakov s okolím nepatřil (tvořil součást historického Malopolska), a západní hranice této "původní" Haliče procházela tokem polské řeky Wisłok.

Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní Halič stala součástí polského knížectví a východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století se haličské knížectví osamostatnilo pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení.

Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ale marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře.

Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Daniilovi (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí na to ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské, tak i politické. Po roce 1246 se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna Romana ve spolupráci s Bélou IV. babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniila roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se jaksi nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí a to napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti.

Roku 1387 připadla Halič polskému království. Po prvním dělení Polska se v letech 1772-1918 stala Halič (rozšířená o velkou část historického Malopolska) rakouskou korunní zemí pod oficiálním názvem Haličsko-Vladiměřské království.

Administrativní rozdělení Haliče v r. 1914

Bitvou o Halič byla například ofenzíva ruské armády, která proběhla za první světové války ve dnech 26. srpna až 11. září 1914 v Haliči.

Když vypukla 1. světová válka, spojenci Ruska, Anglie a Francie, neočekávali, že ruská armáda bude tak brzy zmobilizovaná a zahájí svou bojovou činnost. Carská armáda však vyrazila do pole i přesto, že neměla plné stavy a že jí scházela bojová technika. V srpnu 1914 došlo na severní straně fronty ve Východním Prusku k bitvě u Tannenbergu, kde byla ruská armáda poražena a poté vyhnána z Východního Pruska. Na jižní straně fronty, kde stáli Rusové proti rakousko-uherským jednotkám, se pro ně situace také nevyvíjela růžově. Ve dnech 23.-25. srpna proběhla bitva u Krašniku, po které se ruská armáda musela stáhnout.

Dne 26. srpna 1914 došlo k prvním bojovým střetům, z nich nejvýznamnější byla bitva o Komárow či bitva o Tomaszów, kde bylo zajato 20 tisíc ruských vojáků. Následovaly další boje a na přelomu srpna a září došlo k obratu. Ve dnech 2.-11. září se uskutečnila bitva u Rawa, zvaná též jako bitva o Lvov. V ní ruské jednotky porazily rakousko-uherská vojska a zajaly 350 tisíc jejich vojáků, zčásti se jednalo o vojáky ze slovanských zemí, kteří se vzdali dobrovolně. Českoslovenští zajatci se pak přihlásili do legií.

V bitvě o Halič utrpěla rakousko-uherská vojska velké ztráty, asi 300 tisíc obětí. Ruská vojska zahájila postup do Karpat a odřízla pevnost Przemyśl, která byla obléhána až do března roku 1915. Všeobecná ofenzíva ruských vojsk pokračovala i na střední části fronty. Do konce měsíce října se odehrávaly boje na Visle, kde ruská vojska porazila německou armádu, a vnikla do Slezska. Ruské jednotky se nacházely severovýchodně od českého území, což vyvolalo v českých zemích nadšení. V listopadu však byly další boje zastaveny a později se ukázalo, že se jednalo o nejzažší postup ruské armády v průběhu 1. světové války vůbec. A bylo po radosti.

V roce 1918 po skončení 1. světové války se Halič stala (v rozsahu rakouské korunní země) opět součástí obnoveného Polska, ale v roce 1939 byla znovu rozdělena, tentokrát mezi Německo a Sovětský svaz.

Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla pak provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení