1. máj - svátek práce a také lásky čas

1. květen je 121. den roku podle gregoriánského kalendáře (122. v přestupném roce).

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví dne 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.

Ve Spojených státech amerických a v Kanadě se svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v září.

Dne 1. května 1886 proběhla pod vedením amerických odborů celodenní stávka, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. Dne 3. května pak proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní střelby. Dne 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na Haymarket Square kvůli výbuchu bomby, ze kterého byli obviněni a následně (bez důkazů) odsouzeni k smrti anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni dne 11. listopadu 1887, Louis Lingg spáchal sebevraždu den předtím.

Poprvé se Svátek práce celostátně (v USA) slavil 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí. O rok později (tedy 1889) přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. máj za oficiální svátek práce. Postupně se k oslavě tohoto svátku přidávaly další politické proudy, jako například nacismus (i když ještě roku 1922 trval Adolf Hitler na zákazu tohoto "marxisticko-anarchistického výmyslu") nebo třeba katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu dělníkovi.

V socialistických zemích (po 2. světové válce až do devadesátých let 20. století) patřil tento svátek mezi nejdůležitější. Organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městy, často před tribunou s místními představiteli moci. Účast na oslavách prvního máje byla obvykle "dobrovolně povinná" a nadřízení a učitelé měli nařízeno kontrolovat účast na oslavách svých podřízených a žáků. V průvodu byly zejména zastoupeny podniky, školy i různé zájmové organizace (např. Svazarm či Červený kříž atd.). Kromě pěších účastníků městem projížděly i ozdobené tzv. alegorické vozy (díky jim se propašovalo ven ze závodů cokoliv a bylo pak jak by se dnes moderně řeklo "odkloněno"). Neodmyslitelnou součástí "rozradostněných" průvodů byly nejrůznější pozdravné transparenty, revoluční hesla a mávátka. Navíc v českém prostředí nahrával propagaci této akce i ten fakt, že 5. květen a 9. květen (což jsou významné dny z konce 2. světové války) byly časově blízké. Užívalo se tehdy zcela běžně propagační sousloví "slavné májové dny" a na mnoha letácích a plakátech bývaly uvedeny všechny tyto dny společně, tedy 1., 5. a 9. květen (po změně režimu se v ČR za den osvobození považuje 8. květen - Den vítězství - den podepsání kapitulace Německa v Evropě /nikoliv den osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 1945/. Druhá světová válka oficiálně skončila až 2. září 1945 podepsáním bezpodmínečné kapitulace Japonskem.

K 1. máji také patří polibek pod rozkvetlou třešní. Už řadu let se traduje, že pokud žena nebude na 1. máje políbena pod rozkvetlou třešní, do roka uschne. Kdo ví…

A úplně na konec nemůže chybět Karel Hynek Mácha a jeho lyrickoepický Máj z roku 1836 - oslava jarní přírody:

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. -
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
"On nejde - již se nevrátí! -
Svedenou žel tu zachvátí!"
Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
"Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!" Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. - Vstříc mu běží,
zaplesá - běží - dlouhý skok -
již plavci, již na prsou leží -
"Ha! Běda mi!" Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
"Kde Vilém můj?"
"Viz," plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
"Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. -
Hanebně zemře. - Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! -
Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!"
Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: "Jarmilo!"
V hlubinách vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"
Je pozdní večer první máj -
večerní máj - je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
…

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení