Náhorní planina Omálos a soutěska Samaria na Krétě

Středomořský ostrov Kréta je největší z řeckých ostrovů. Leží asi 100 km jihovýchodně od poloostrova Peloponnésos. Délka ostrova je asi 350 km a jeho šířka nepřesahuje 50 km. Je součástí obrovského oblouku tvořeného desítkami ostrovů , který spojuje jižní Řecko s Malou Asií. Geologický podklad tvoří velká vápencová skála se třemi izolovanými horskými krasovými masivy na povrchu. Na východě je to Díkty (2148 m), uprostřed ostrova Idi Óros tvořící nejvyšší pohoří ostrova (2456 m) a v západní části Kréty Lefka Óri (2452 m). Horské hřbety jsou silně rozervané, tvoří stovky kaňonů, soutěsek a hlubokých zářezů. Národní park Samari George nebo Samaria se nachází přibližně v jihovýchodní části pohoří. Lefka Óri.

Náhorní planina Omálos a soutěska Samaria na Krétě

Proti nám se vyřítil luxusní autobus naprosto nedbajíc velmi úzké a nekvalitní horské silnice a už vůbec ne téměř devadesátistupňové zatáčky. Vladimír duchapřítomně dupnul na brzdy, prudce strhl volant Avie, až se pravým bokem opřela o skalní stěnu. Ozvala se rána. A vzápětí z druhé strany kvílivý a praskavý zvuk trhaného plechu zadní části autobusu o naše zpětné zrcátko. Oba dva s Vladimírem jsem pěkně sprostě zařvali a vyskočili z auta ven. Chvíli jsme mladému kudrnatému řidičovi autobusu nadávali, ale posléze jsme to vzdali. Nakonec se nám nic nestalo a škody na obou autech jsou malé.

Nový, naleštěný bílý autobus značky Mercedes měl v horní části asi půlmetrový šrám způsobený naším zpětným zrcátkem, a asi deseticentimetrovou trhlinu v plechu. My měli zprohýbanou stupačku, odřený pravý bok a pokroucené rameno zrcátka.. Vladimír vzal z pod sedadla kladivo a několika ranami stupačku opravil, zrcátko narovnal.

"Máme opraveno", sdělil okolostojícím řidičům a vesničanům , kteří s úžasem pozorovali Vláďovo počínání. Tím, že se autobus a Avie střetli v ostré zatáčce, ucpali jsme jedinou silnici vedoucí k náhorní plošině Omálos, kam jsme směřovali a odkud odjížděly již prázdné autobusy zpět aby pěší turisty opět naložili na konci soutěsky. Z nedaleké horské vesnice Lakki neustále přicházeli zvědavci, až tu mezi auty postávalo několik desítek lidí.

Ovšem, pro pojišťovnu jsme sice potřebovali potvrzení policie, ale víc to vyžadoval viník nehody, protože jel poprvé s novým autobusem a měl strach co tomu řekne jeho zaměstnavatel. Snažil se také svalit vinu na nás. Bylo zajímavé, jak mu všichni šoféři snad z deseti autobusů všechno potvrzovali i když nehodu neviděli a postavení autobusu a naší Avie bylo jednoznačně v náš prospěch.

To nás tedy dohřálo a nedbaje ucpání horské silnice, čekali jsme asi dvě hodiny na policii a její protokol. Tady nastal problém, protože policisté neznali anglicky a domluva byla nemožná. Nakonec se to vyřešilo kuriózním způsobem. Policista zavolal vysílačkou do Chanie na ústředí kde kdosi uměl anglicky a celé vyšetřování a svědecké výpovědi probíhaly přes vysílačku. Karel řekl naši verzi anglicky a předal vysílačku policistovi, ten si poslechl překlad do řečtiny, zapsal, předal Karlovi a tak to pokračovalo další půlhodinu. Nakonec jsme se všichni s úsměvem a dlouhým potřásáním rukou rozešli. Asi dva kilometry jsme míjely vozidla jež musela čekat na vyřešení nehody.

Kolem překrásné, stále divočejší hory a neskutečné množství serpentin, naskládaných nad sebou naznačovalo, že kousek rovné silnice tu asi není a nebude. Objevovaly se stále nové a krásnější "letecké" výhledy na krajinu, občas bylo v dáli vidět moře. Vnitrozemí Kréty je nádherné, to už jsme poznali v uplynulých několika dnech, kdy jsem ostrov projížděli křížem krážem. Konečně jsme se dostali na vrchol sedla ve výšce 1 100 m n. m., kde také bylo podstatně chladněji nežli před několika hodinami dole v kempu u moře. Kolem úzké silničky mezi vápencovými skalami byly husté porosty cypřišů několika druhů, ostnité, bodlinaté neprostupné macchie včetně desítek kozích stádeček, potulujících se na těch nejnemožnějších místech.. Projíždíme osadou Omálos ležící na kraji stejnojmenné téměř kruhové krasové pánve o průměru dobré tři kilometry. Doslova učebnicová ukázka krasového závrtu. Jedeme ještě pár stovek metrů a přijíždíme k jihovýchodnímu okraji nazvanému Xyloskaló, kde je začátek proslulého kaňonu, cíle naší cesty.

Národní park Samari Gorge (Samari Gorge National Park) leží v jihovýchodní části pohoří Lefka Óri (nejvyšší vrchol je Mt. Páchnes 2 456 m). Park je pojmenovaný podle soutěsky Samaria a ta podle stejnojmenné opuštěné vesničky, jejíž trosky leží asi v polovině kaňonu. Kaňon Samaria je úžasným přírodním evropským unikátem. Je dlouhý asi 18 km a v nejužším místě dosahuje šířky pouhých 6 metrů. Celkovou rozlohou zaujímá plochu 4850 ha. Nejvyšší bod parku leží ve výšce 2 116 (Mt. Volakiás) a nejnižší u hladiny Středozemního moře na jižním pobřeží Kréty. Národní park Samari Gorge byl založený v roce 1962 především kvůli fantastické soutěsce, jež je geologickou i turistickou lahůdkou a také proto, aby se zachovaly poslední zbytky původních východo-středomořských lesních porostů Podobné porosty jsou ještě na jižních svazích pohoří Idi Óri. Řecko, řecké ostrovy, stejně tak i Kréta jsou po tisíciletí obhospodařovány. Největší a nenapravitelné škody původní přírodě zasadilo pastevectví ovcí a především koz. A právě pouze v těch nejméně přístupných místech se můžeme setkat s původními lesními porosty jakými byla tato nádherná krajina pokryta před dávnými časy.

Z kamenné plošiny, obehnané dřevěným zábradlím shlížíme do zalesněného kaňonu hluboko pod námi. Horské štíty centrální části pohoří Lefka Óri kolem jsou neuvěřitelně blízko. Sestupujeme o několik desítek metrů dolů ke vchodu a kupujeme si vstupenky. Máme štěstí, že je tu dnes málo turistů. Bohužel, cestovní kanceláře v posledních létech úplně masově dovážejí plážové turisty, aby prošli soutěskou a dole u moře je odveze buď loď, nebo opět autobus zpět na pláže. Vybavení těchto turistů je ovšem převážně naprosto nevhodné pro téměř dvacetikilometrovou túru s převýšením 1200 m a v horkém parném ovzduší. Po 16 hodině je již vstup do kaňonu uzavřený, protože dochází velmi často k silnému padání kamenů a tím i hrozícímu nebezpečí úrazu. Sestupujeme úzkým kaskádovitě naskládaným chodníčkem prudce dolů. Cesta je dobře upravená ale velmi vyšlapaná. Neustále potkáváme skupinky návštěvníků Jak se dostáváme níž a níž, míjíme místní endemické druhy cypřišů, jejichž vzhled připomíná větrem ošlehaní borovice, různé druhy borovic, dubů, javory, oleandry a množství dalších stromů a keřů. Neustále se ve slunečním protisvětle zjevují fantastické průhledy na úžasně pokroucené stromy. Některé z cypřišů a dubů dosahují úctyhodných rozměrů a tvarů. Vyrůstají ve skále, kmeny jsou pokroucené jako obrovské lodní lano o průměru dvou metrů, některé duby dosahují výšky 15 metrů a kmen o průměru 120 cm není vzácností. Ovšem nápadnost těchto rozměrů spočívá v tom, že nahoře, kdekoliv na Krétě či v Řecku jsou duby základní součástí macchie a dosahují výšky pouhých keřovitých porostů. Místy je postup náročný a často se s údivem díváme na "plážově" oblečené turisty, kteří s viditelným fyzickým utrpením se nás ptají, kdy že již bude konec kaňonu.

Dostáváme se k říčce s úžasně čistou a studenou vodou. Opravdu si nepamatují, kdy jsem pil bez jakýchkoliv zábran vodu z malé absolutně čisté tůňky jichž je tu mezi balvany nespočet. Dole v kaňonu ostré paprsky slunce s odstíny stínů až téměř po hlubokou tmu, dokreslují a umocňují okolní krásu. Právě zde, v nejnižších a nejteplejších místech kaňonu rostou oleandry a mnoho vzácných bylin, které se nikde na ostrově již nevyskytují. Roste tu překrásný druh orchideje, nebo endemický áron rostlina s černo-fialovým kalichem čnícím až 90 cm nad zemí vydávající silný pach., endemický druh palmy nebo drobné bílé bramboříky a samozřejmě spousta dalších zajímavých rostlin. U některých zajímavých stromů či bylin jsou umístěné jmenovky. Podél stezky na několika místech jsou vybudované umělé studánky do nichž je voda vedena potrubím.

Národní park Samaria není jen rájem pro botaniky a velkou atrakcí pro turisty. Na své si tu přijdou i milovníci fauny, zoologové. Žije tu celá řada vzácností a endemických druhů hmyzu, ale i endemických druhů jezevce, ježka a bezoárové kozy kri kri. Nad kaňonem a mnohdy i nízko nad skupinkami turistů krouží orlosup bradatý a mnoho dalších neméně zajímavých zástupců ptačí říše.

Okouzleni okolním tichem a krásou kolem přicházíme ke zbytkům osady Samaria. Je to vlastně z kamenů postavený malý kostelík Agios Nikolaos a o kus dál kostelík Santa Maria z roku 1379. Je tu i kamenná chata strážců parku Samaria. Ti se pohybují velmi nenápadně po celém parku a dbají nejen na bezpečnost turistů, ale hlavně na to, aby si nezkracovali cestu či nechodili jinam, než je povolená trasa. Ono při náporu několika desítek tisíc turistů za sezónu je to zcela na místě. V celém kaňonu je čisto, žádné odpadky nenasvědčují, že tu projde tolik lidí.

Potkáváme dva strážce parku a ti nás vracejí zpět, protože je již kolem sedmnácté hodiny, a v nejužším místě soutěsky Sideroportés neboli Železná vrata, padají kameny a je to velmi nebezpečné. Neradi, ale přece jen se vracíme zpět. Najednou slyšíme praskání větví a na ještě osluněnou skálu vyskočily dvě bezoárové kozy kri kri - velká vzácnost. Okamžitě fotíme a několik minut je pozorujeme. Šlapeme dobrých 800 výškových metrů zpět na náhorní planinu Omálos... Večer jdeme do místní restaurace , kde nám majitelé ukazují krásnou starou sbírku trofejí koz kri kri z doby, kdy se ještě směli lovit a mnoho starých fotografií z kaňonu a okolních horských vesnic. Zítra si celou cestu zopakujeme a projdeme soutěskou až k moři. Času máme dost.

Rady na cestu

Na Krétu se dostaneme letecky. Pro nás suchozemce nejlépe lodním trajektem (včetně osobních aut) z Athén - z přístavu Pireus do přístavu Iraklion nebo Chania. Jezdí nejméně dvakrát denně. Přímo v přístavu jsou desítky kanceláří různých lodních společností prodávající lístky. Ceny jsou různé, je třeba se dobře orientovat v nabídce! Cesta trvá asi 12 hodin s přistáním na několika ostrovech (Mélos, Délos, Santorini atd.). Cestu je možné přerušit, ale předem oznámit a informovat se kvůli další platnosti lístku.

Do soutěsky Samaria je nejlepší výchozí místo Chania. Leží asi 42 km daleko. Ale téměř všechny cestovní kanceláře na ostrově tam mimo jiné pořádají zájezdy. Jinak místními autobusy. Zpět od moře do Chanie je asi 75 km.

V soutěsce jsou již upraven studánky, vody je dostatek, ale raději rezervu sebou.. Na začátku i konci jsou poměrně drahé restaurace s občerstvením. Většinou lehké oblečení, ale určitě dobré boty!

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice