Al Ain - zelená perla Abu Dhabi

Jedeme už téměř tři hodiny pouštní silnicí na východ napříč emirátem Abu Dhabi a za okny autobusu se nám nabízí stále stejný výhled na okrové duny nebo písečné pláně pouště, které občas zpestřují šedivé a hnědé stany beduínů nebo karavany velbloudů. Teprve teď se objevují první domky a pak palmy, kterých stále přibývá. Vjíždíme do města Al Ain, které prý je největší zelenou oázou emirátu Abu Dhabi, jedné ze sedmi monarchií, tvořících Sjednocené arabské emiráty.

Město, které tvoří kromě obytných částí množství zahrad, parků a skleníků, má přes 400 tisíc obyvatel a leží přímo na hranici se sultanátem Omán. Hranice je dobře viditelná - tvoří ji několik kilometrů vysokého plotu s ostnatým drátem podél příjezdové silnice, která nás zavádí do centra a dělí oázu na dvě části.

Sjednocené arabské emiráty - palác v Al Ain

Připomíná nám, že dnešní město Al Ain vzniklo v 70. letech minulého století z několika vesnic, patřících k oáze Buraimi, která ležela na území Ománského sultanátu. Na místa, kde bylo to nejdůležitější - prameny pitné vody, přicházeli kočovníci, zemědělci a obchodníci, aby se tady usadili a dali vzniknout městu na úpatí hor Jebel Hafit. A také velké oáze datlových palem, které dodnes tvoří jeden z hlavních příjmů obyvatel. To se příliš nezměnilo a datle z Al Ainu jsou dodnes žádaným artiklem.

Datlová palma

Cesta nás vede do centra a dál do zeleně mezi palmy oázy, kterou vede docela pěkná asfaltová cesta. Jednotlivé pozemky jsou odděleny zdí, ale majitelé nám nebrání vstoupit. Můžeme si prohlédnout systém zavlažování, jehož základem jsou studny, ze kterých se s pomocí velbloudů čerpá voda. Ta je pak rozváděna sítí vybetonovaných kanálů mezi palmy. Jeden z pracovníků nám předvádí, jak se s pomocí zvláštního lana šplhá na palmy a sklízí datle které můžeme rovnou ochutnat. Jsou výborné.

Palác

Naše další cesta vede k někdejšímu sídlu panovníka, kterým byla pevnost Al Hosn, nazývaná také pevností šejka Sultána Bin Zaída. Dal ji postavit v roce 1910 otec dnešního emíra. Jako sídlo panujícího rodu sloužila až do počátku 70. let dvacátého století, kdy současný vládce s rodinou přesídlil do hlavního města a z paláce se stalo muzeum.

Palácová stráž

Vcházíme do něj hlavní branou, hlídanou palácovou gardou. V přízemí se nalézají přijímací místnosti pro návštěvy s nezbytnými ohništi, kde se připravoval čaj a káva. Nahoře pak procházíme terasami, odkud se vstupovalo do soukromých komnat panovníka.

Ložnice

Nevelká ložnice, několik obytných místností,vybavených koberci, obrazy a rádiem. Emír a jeho rodina si tu žili podle tehdejších měřítek velmi pěkně, nikoli v luxusu. Vládce prý ctil vždy původní kočovníky a jejich způsob života. Nechybí tu ani jeho zlatem zdobený meč a typická zakřivená dýka.

Emírova dýka

Z oken se naskýtá pohled do tichých zákoutí parků se zurčící vodou fontán a palmami. Jen o poschodí níž je obrazová galerie s portréty předků a rodokmenem Zaídů v podobě košatého stromu. Vycházíme ven. Čeká nás ještě cesta do nedalekého města Buraimi, které leží na území sultanátu Omán.

Emírův palác - interiér

Tady se totiž konají proslulé velbloudí trhy, které navštěvují obchodníci a kupci z širokého okolí. Trh je plný ohrad se zvířaty, hluku, křiku a hlavně smlouvání. Dohadování o cenách nemá konce, velbloud se tu dá pořídit za zhruba 30 tisíc dirhamů, což je dosti úctyhodná suma. (Za ženu se před svatbou platí rodičům nevěsty prý až dvojnásobek).

Velbloudí trh

Odjíždíme, čeká nás ještě návštěva nedalekých lázní v podhůří Jebel Hafit, kde se chceme vykoupat v horkých minerálních pramenech, které mají teplotu až 45 stupňů. Jsou oblíbeným cílem mnoha domorodců - a pro nás příjemným zakončením dnešní cesty.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava