Běhá pro vodu

Na naší planetě dnes žije již skoro sedm miliard lidí. Z toho zhruba jedna šestina světové populace (1,1 miliard) stále nemá trvalý přístup k nezávadné pitné vodě. Denně umírá šest tisíc lidí z důvodu nedostatku nezávadné pitné vody. Polovina všech světových lůžek v nemocnicích po celém světě je obsazena lidmi, u nichž propukla nějaká nemoc zapříčiněná nedostatkem nezávadné pitné vody. Průměrná vzdálenost, kterou musí africká či asijská žena denně ujít pro vodu, činí 6 km. Ať se to zdá sebestrašnější, všechna tato čísla zveřejněná organizací Blue Planet Network a akceptovaná OSN a Světovou zdravotnickou organizací, jsou smutným faktem dnešního světa. Surovou realitou bez jakéhokoli přikreslení.

Mezi těmi sedmi miliardami lidí jsou tací, kteří si řeknou: "No jo, je to holt smutné, ale mě se to netýká." Přejdou kolem globálního problému jako kolem výlohy obchodu, kde sice něco na malý moment upoutá jejich pozornost, ale ne natolik, aby jim stálo za to se zastavit, a podívat se pozorněji na to, co je prásklo do očí.

Existuje však i jiná skupina lidí. Zpomalí krok, zastaví se a začnou přemýšlet, jak dosáhnout chtěného výsledku. Pro někoho to můžou být krásné šaty v obchodě a plán, jak a kde na ně sehnat peníze. Pro Davida Chrištofa je to sen změnit celosvětové statistiky a snížit na minimum počet lidí, kteří se denně potýkají s nedostatkem nezávadné pitné vody.

Jak to všechno začalo? David se narodil před 32 lety v Praze, kde spokojeně vyrůstal ve své milované rodině na Vinohradech. Vždycky ho bavil sport a závodil na horském kole. Dokonce to dotáhl až na juniorský Světový pohár, ale kvůli dvojitému defektu neuspěl a skončil na posledním místě. To ho však neodradilo a oblíbenému sportu se věnoval nadále.

Když mu bylo 18 let, odjel na rok studovat na střední školu do Ameriky. Aniž by to dopředu plánoval, zůstal tam dalších 14 let. Ve volném čase přidal ke kolu běhání. Zapsal se do místního běžeckého spolku a v okruhu svých nových přátel si užíval přespolní běhy. K těm brzo přibyla vášeň pro delší a delší trasy. Z půl maratonu se stal maraton, z něj ultramaraton, až se vypracoval na tzv. "100miler", tedy běh na 100 mil (160 km), který se mu podařilo dokončit do čtyřiadvaceti hodin.

Největší běžecké dobrodružství měl však stále ještě před sebou. Davidovi bylo 27 let, měl za sebou úspěšně ukončené studium na univerzitě v oboru mezilidské komunikace a psychologického poradenství a pracoval jako akademický poradce na univerzitě ve státě Ohio. Tehdy to přišlo. Email z běžeckého spolku, jehož byl členem, s informací o běhu kolem světa pořádaného neziskovou organizací Blue Planet Network. Cíl celé této akce? Upozornit na co nejvíce místech na světě na celosvětový problém nedostatku pitné vody v rozvojových oblastech. Pro Davida to byla vcelku jasná volba. Jeho oblíbený běh, milované cestování a navíc "vyšší princip" - pomoc druhým. Z více než 300 přihlášených zájemců byl vybrán do konečné dvacítky těch, kteří měli za 95 dní oběhnout svět.

Blue Planet Network, založená roku 2002 je americká nezisková organizace, která působí celosvětově a zaměřuje se na pomoc v oblastech s nedostatkem nezávadné pitné vody. Aby upozornila, o jak velký problém se jedná, uspořádala v roce 2007 kampaň ve formě běhu kolem světa. Jednalo se o non-stop štafetový běh přes 16 zemí v Americe, Evropě a Asii. Dvacet běžců třinácti národností ve věkovém rozpětí od 23 do 60 let uběhlo za tři měsíce dohromady 24 500 kilometrů. Celou cestu běželi se zprávou, kterou si jeden mezi druhým předávali.

"Tečeme (v angličtině se používá sloveso RUN, tedy běžíme) jako voda. Běžíme pro vodu. Běžíme, abychom podali zprávu každému člověku v každém městě, přes které poběžíme - naléhavou zprávu o krizi, která ovlivňuje jednoho z pěti z nás všech na této planetě. Běžíme, abychom připomněli synům a dcerám, matkám a otcům, 6 000 lidí, kteří umřou každý den kvůli nedostatku nezávadné pitné vody. Běžíme, protože jak čas, tak voda - nezbytná k našemu životu - ubývá nám všem. Běžíme, abychom vás zahrnuli do tohoto příběhu, protože vy jste součástí řešení. Běžíme, abychom předali příběh s následujícím koncem: odteď za dvacet let se všichni spojíme dohromady, abychom dali vodu - život - 200 milionům lidí na světě. Běžíme s amuletem, na kterém máme vyryto moudro původních obyvatel amerického kontinentu z jejich modlitby na den díkuvzdání: voda je život. Děkujeme všem světovým vodám za hašení naší žízně a poskytování nám síly. Voda je život. Známe její sílu v mnoha podobách - ve vodopádech, deštích, mlhách, potůčcích, řekách a oceánech. S jednou spojenou myslí posíláme pozdravy a poděkování duchovi vody. Naše mysl je jedna."

Tuto zprávu si běžci dávali z ruky do ruky na místech, kde se setkali, aby si předali štafetu. V rámci běhu bylo také uspořádáno několik veřejných vystoupení, napsáno nesčetné množství novinových článků, zpráva o běhu se několikrát objevila v televizi včetně vysílání v pořadech jako Dobré ráno, Ameriko, ve večerních zprávách a také v britské televizní stanici BBC. V České republice David debatoval o poslání Blue Planet Run v Radiožurnálu a byl uveřejněn článek v Lidových novinách. Po ukončení běhu byla na konci roku 2007 vydána knížka Blue Planet Run, první kniha určená pro širokou veřejnost, upozorňující na nedostatek nezávadné pitné vody na mnohých místech na světě.

Jak se podařilo jen dvaceti lidem urazit po svých za 95 dní tak velkou vzdálenost, že oběhli svět napříč kolem dokola? Když sedím v pražské kavárně Louvre při mém prvním setkání s Davidem a usrkávám horkou čokoládu, zatímco venku vysvitají letošní první teplejší sluneční paprsky, vysvětluje mi více podrobností. Běžci byli rozděleni do pěti týmů po čtyřech. Běželi štafetově a to tak, že každý uběhl svých 10 mil (16 km), předal štafetu, nasedl do auta a nechal se převézt na další místo, kde přebíral zprávu. David mi to líčí tak, jako by to byla hračka. Vlastně mi to tak v tu chvíli také trochu připadá. Až když později čtu jeho deník z tohoto dobrodružství, uvědomuji si, jak neskutečně náročné to všechno muselo být, a kolik síly, odvahy a odhodlání muselo 20 běžců po 95 dní, den za dnem vynaložit.

Běželi ve dne, v noci, v chladu a dešti stejně jako v příšerném, úmorném vedru. Po vedlejších, ale také po hlavních rušných silnicích. Přebíhali časová pásma, takže neustále přeřizovali hodinky. Trápily je různé zdravotní potíže, kdy nejběžnějšími byly střevní problémy. Do toho, když měli chvilku času na usednutí k počítači, psali online deník, aby o sobě podali zprávy a rozšířili své poselství i na místa, přes která neběželi. Spali každý den v jinou hodinu. I přes to všechno se neustále usmívali. Nejen pro média a profesionální fotografy, ale hlavně proto, že jim sílu a úsměv na tváři dodávala myšlenka, že běží pro dobrou věc. Pro vodu. Jak s oblibou říká David a má naprostou pravdu: "Voda je život."

Z běhu, který navždy ovlivnil jeho život, si kromě nových přátel, aktivního postoje k řešení problémů a dalších zkušeností odnesl také nezapomenutelné cestovatelské zážitky. Mezi ty hlavní určitě patří běh ve tři ráno uličkami v centru Prahy a přes naprosto vylidněný Karlův most, kde během bílého dne přes davy turistů často není k hnutí. Praha byla i silným emocionálním zážitkem, díky tomu, že měl David možnost sejít se s celou svou rodinou včetně věrného rodinného společníka, psa jménem Láska. K dalším okamžikům, na které nikdy nezapomene, řadí David běh přes Rudé náměstí v Moskvě, nebo například běh kolem Bajkalu. Najednou běžel kolem nejhlubšího jezera na světě, ke kterému se chtěl vždycky podívat. Dokonce si v něm i zaplaval.

Zatímco v Rusku se potýkal s hejny komárů, kteří se nemohli nabažit jeho těla zpoceného běžce, v Mongolsku, při běhu pouští Gobi, měl možnost vidět na vlastní oči jednoho z nejsušších míst na zemi. Uvědomoval si, jaké má štěstí, že celý život žil na místě, kde o vodu neměl nouzi. O to více mu docházelo, jak moc by si přál, aby takové štěstí bylo dopřáno každému živočichu na naší planetě.

David se rozhodl, že ve své snaze ovlivnit životy lidí k lepšímu jen díky poskytnutí základní potřeby k přežití, bude pokračovat. Kromě šíření svých znalostí mezi přátele, lidi, se kterými se sešel a uspořádání několika přednášek, začal plánovat další cestu. V létě 2010 sednul na kolo a za sedm týdnů urazil na kole 3 800 km, přičemž projel 8 evropských zemí od Dánska na jih do Itálie, a poté na západ do Španělska. Celou dobu samozřejmě upozorňoval na nedostatek nezávadné pitné vody na světě. Při této cyklojízdě mu krása Evropy učarovala natolik, že se v létě 2011 rozhodl přestěhovat zpět do rodné Prahy. Ani tady nespí na vavřínech. Momentálně tvrdě pracuje na svém dalším dobrodružství, a jak sám říká, na své prozatím nejtěžší fyzické výzvě.

Na konci června vyběhne David z Prahy do Londýna na letní olympijské hry. Od 27. června do 27. července poběží každý den vzdálenost minimálně jednoho maratonu (42,2 km). Jeho jedinou jistou oporou bude po celou dobu kočárek, který bude posouvat před sebou. Kromě svých věcí v něm poveze přidělaný transparent, kterým bude upozorňovat, jak jinak, než na nedostatek nezávadné pitné vody v rozvojových oblastech. Jeho cílem je nejen upozornit lidi v zemích, přes které poběží (Česká republika, Německo, Holandsko, Belgie, Francie, Anglie) na problém s vodou, ale také získat peníze pro organizaci Blue Planet Network a pomoci tak zachránit 333 lidských životů. Do projektu se může zapojit každý. I neběžec. Stačí přispět libovolnou částkou na transparentní účet speciálně vytvořený pro jeho běh (http://www.firstgiving.com/fundraiser/david-christof/waterislife) a pokusit se tak zachránit jeden či více lidských životů. Stojí to za pokus. Proč? Přece proto, že: "Voda je život. A život je dobrý."

Fotografie: archiv Blue Planet Run

Klára Lakomá