Lavina

Luplo to. Tiše a téměř neznatelně. Snad jsem ten zvuk v rachotu bouřky spíše vycítil než uslyšel. Sněhová plotna se mi pod nohama rozjela do údolí. Už po kolikáté jsem proklel toho chlapa, co nás sem poslal. Teď ale šlo do tuhého.

"Je to tady, prosím vás, Ëvstestîl?" snažil jsem se vyslovit to hrozné jméno a pro jistotu ho ještě ukazoval napsané v mapě.
"Ano," dostalo se mi souhlasné odpovědi. "Co byste potřebovali?"
"Rádi bychom prošli některou z horských cest odsud k Tafjordu. Jak je to asi daleko?" vyptával jsem se.
Štíhlý starší pán s prošedivělými vlasy, ale očividně ve formě, se sklonil nad náčrtkem, který jsme měli k dispozici.
"Není to daleko. Krásná cesta. To jste si vybrali moc prima trasu. Tady k chatě Vakkerstîylen to je tak hodinka proti proudu," mávl rukou směrem k horské bystřině přitékající z bočního údolí kamennou kaskádou.
"Od chaty do Muldalu to budou asi dvě tři hodiny. A Muldal už stojí na břehu Tafjordu."
Samé dobré zprávy. Bylo už hodně po desáté večer, ale proč se nevydat na pochod hned. Stejně je pořád světlo. Konečně - můžeme přespat třeba u chaty.
Poděkovali jsme a vyrazili proti proudu potoka. Stezka značená červeným písmenem "T" ale záhy zmizela. Po hodině zmizel i potok pod mosty sněhových polí. Opatrně pokračujeme vzhůru dolinou. Opět hodinu, pak ještě jednu. Tu a tam se ztrácíme v chuchvalcích mlhy. Na široké zasněžené pláni se není podle čeho orientovat. Značky zmizely už dávno. Vystoupali jsme na horizont jen proto, aby se před námi objevila jiná zasněžená pláň.
A další hodina výstupu je za námi. Nikdo nemluví. Všichni šetří síly a každý jen zarytě šlape a vytahuje nohy z rozbředlého sněhu. Začíná být zřejmé, že jsme se beznadějně ztratili.
Pak Břeťa náhodou objevil na skalisku vystupujícím ze sněhové pláně téměř neznatelné červené "T". Přidali jsme. Střídáme se v prošlapávání stopy a míříme k dalšímu horizontu. Před námi leží strohá, ledová horská planina, kde se honí mrazivé větry.
V dálce jsme zahlédli chatu. Všem se nám ulevilo, ale trvalo to ještě nejmíň hodinu, než jsme k ní dorazili. Nikomu není příliš do řeči. Z hodinové procházky, kterou nám doporučil ten dobrák na silnici spojující Romsdal s Tafjordem, se vyklubala osmihodinová túra, místy po pás v mokrém sněhu.
Usnul jsem okamžitě, jen co jsem se dostal do vodorovné polohy.
Vzbudil nás déšť a rachot hromu. Bouřka se přehnala, ale těžké, vodou nasáté černé mraky nevěstily nic dobrého. Už dávno měl být jasný den v plné síle, ale já měl pocit, že poprvé, co jsme letos na severu, se setmělo.
Poučeni předchozím dnem jsme urychleně vyrazili na cestu. V botech nám čvachtá a je ukrutná zima. Není proč se zastavovat. Tam, kde není sníh, vede stezka bažinami. Jen tu a tam se jako jediný pevný bod objeví kus skaliska anebo do řady poskládané kameny v místech, kde je rašeliniště zvláště hluboké.
Ledový vichr nese sněhové vločky navzdory tomu, že je polovina července. V přítmí těžkých mraků působí krajina kolem nás nepřátelsky a cize.
"Ten chlap tady buď nikdy nebyl, anebo je to pěkně jízlivý had." Břeťa řekl nahlas to, co si všichni myslíme.
Na rozpravu ale není čas. Červená "téčka" směřují přes úzký skalní hřeben. Jeho zasněžené svahy končí o několik set metrů níž v polozamrzlém horském plesu. A zrovna ve chvíli, kdy jsme vystoupili na ten zasněžený hřebínek, spustila palbu nová bouře.
Nebe rozčísl dlouhý naježený blesk. Dopadl několik stovek metrů před nás do sněhu a kamení. Ten pohled nás úplně ochromil. Ozvala se ohlušující rána a po svahu se rozjely desítky svítících hadů na všechny strany.
Na nic jsem nečekal a několika skoky se rozběhl dolů. Nebyla v tom žádná úvaha, žádný rozmysl, pud sebezáchovy mě prostě v jediné vteřině hnal pryč. Jen koutkem oka jsem zahlédl v záblescích šílené bouře další postavy, které běžely současně se mnou.
A pak jsem ucítil to puknutí.
Bleskově jsem se zarazil a skočil zpět. Pozdě! Svah se dal do pohybu a obrovská sněhová deska se hnala do údolí. Zoufale jsem se snažil zarazit ten let.
Tělem mi projela prudká bolest, jak jsem narazil nohou na jakési vyčnívající skalisko. Bolelo to, ale náraz mě vyhodil z laviny na povrch. Klouzal jsem stále ze svahu dolů a předjížděl se s ohromnými sněhovými bloky. Byl to naštěstí jen konec té masy mokrého sněhu, která sklouzla do údolí.
Pak jsem se zastavil. Kolem projelo ještě několik sněhových autobusů a byl klid.
Ležel jsem na zádech mezi dvěma ledovými kvádry. Opatrně jsem pohnul jednou a poté druhou rukou, pak jsem vyzkoušel nohy. Pravá bolela jako hrom, ale mohl jsem s ní hýbat. Začal jsem se rozhlížet. Kousek ode mne trčel ve sněhu Břeťa. Měl na sobě orvanou bundu, chyběla mu čepice a byl zasypán až do pasu. Marně se snažil z tvrdého a mokrého sněhu vyprostit rukama. Klel a nadával zcela nevybíravým způsobem. Nikoho jiného jsem neviděl, jen u nedalekého skaliska ležel můj celkem neporušený batoh. Vylovil jsem z něho dlouhý nůž a šel pomoci vyprostit Břeťu z jeho ledového sevření.
Konečně jsme byli oba volní. Jenomže teď jsme se začali bát, jak dopadli ostatní. Všechno kolem zahalila mlha a nebylo vůbec možné se nějak kloudně zorientovat.
"Já mám pocit, že jsem z toho hřebene skočil vpravo."
Břeťa konečně přestal klít a začal mluvit k věci. Myslel jsem si totéž, i když na sto procent jsem si nebyl jistý.
"V tom případě jsme někde u toho zamrzlého jezera a měli bychom se vydat asi tudy," vydedukoval Břeťa a máchl před sebe do mlhy.
Udělal jsem tím směrem pět kroků a v mžiku jsem byl v ledové vodě. Nebyli jsme u jezera, ale na něm a zamrzlé očividně nebylo až tak moc.
Nestačil jsem ani heknout. Bylo toho zkrátka nějak moc. Bouřka, lavina a teď jsem najednou polykal andělíčky pod ledem. V jakémsi šoku jsem zahodil batoh a dral se na ulamující se led. Břeťa už ležel a pomalu se plazil k okraji ledové trhliny. Měl svlečený zbytek své větrovky a snažil se mi jeden její konec hodit místo lana.
Povedlo se. Dostal jsem se ven. V šoku utíkám do svahu, necítím zimu ani kusy skal, které mi rozedírají ruce a kolena. Hrabu se pryč, dokud mi nedojdou síly.
Potlučený a mokrý jsem se nakonec schoulil pod jakési skalisko. Bylo mi do breku. To jsou ty chvíle, kdy je člověku všechno jedno a dokonce i vlastní život ho přestane zajímat.
Za pár minut na to nás našel zbytek výpravy. Malá chvilka, o kterou se ostatní opozdili při útěku z hřebene, je zachránila před pádem s lavinou. Od té doby nás hledali. Mně se to zdálo jako věčnost, ale neuplynula snad ani hodina.
Od každého u kamarádů jsme dostali něco suchého na převlečení, na malém vařiči zabublala voda. Po pár doušcích horkého čaje stoupla i nálada.
"Ty ses taky koupal?" ptám se Břeti a ukazuju na jeho promočené věci.
"Ne, ale tvůj styl skoků do vody je tak nemožný, že víc vody vystříklo ven, než zůstalo v tom jezeře," odvětil a rozesmál se na celé kolo.
Holt jsme se znovu narodili, a to hned několikrát po sobě.
Byla to poslední akce toho severského léta a od té chvíle už jsme mohli jen vzpomínat.

Lumír Pecold