Oslo

"Vy jste se snad úplně zbláznili!" vykřikl kamarád Radek při pohledu na kartóny piva, které jsme měli v autě, jen co se s námi přivítal... "Kdyby vám tohle objevili na hranicích celníci, tak by si na vás pěkně zgustli. Asi byste se nedoplatili."

Radek se přestěhoval do Oslo z Brna už téměř před patnácti lety a dívá se na věci očima svých zkušeností.
"Tady je skoro prohibice a já jako norský občan si mohu dovézt čtyři půllitry piva. Jednou jsem zaplatil 2 500 norských korun jako pokutu za dvě láhve navíc. A vy si klidně přivezete pár beden Radegastu jakoby nic! To se vám teda povedlo."
To už si ale pivo naléval do sklenice a zjevně se dobře bavil tím, co se nám nevědomky podařilo. Radegast posloužil vždy nejen jako znamenité pití, ale, bylo-li třeba, i jako dobrý dárek. Přesto nám nad výší pokuty poněkud zatrnulo. Naštěstí to tentokráte dopadlo dobře, na hranicích se o nás nikdo nezajímal. A Radek se tak dobře bavil, že nám slíbil dělat průvodce po svém dnes již domovském městě.
Kujeme plány u pěnivého moku, na okraji parku Frogner s třiceti hektary nahých soch z bronzu a žuly. Neuvěřitelné životní dílo sochaře Gustava Vigelanda je od svého vzniku neustále předmětem sporů. Přesto - nebo možná právě proto - přitahuje desítky tisíc návštěvníků, kteří proudí parkem a obdivují sochařovu invenci. Sochy znázorňují v nesčetných obměnách běh lidského života od narození až po smrt. Pozemek získal sochař od města ve dvacátých letech a na sklonku svého života ho vyzdobil téměř dvěma sty sochami a sousošími. Dvacet let pracoval na tomto díle, ale postavil si pomník, jaký mu může závidět každý výtvarník na světě.
Název Oslo údajně pochází z jazyka pohanských Vikingů a překládá se jako Louka bohů. Ze současné metropole Norska má k tomuto názvu asi nejblíže poloostrov Bygdîy: parkové úpravy, nesčetné stezky pro pěší i cyklisty, honosné vily, královský statek. A především muzea.
Skanzen je asi jediné muzeum na poloostrově, které nevystavuje lodě a plavidla. Dřevěné stavby však nezapřou, že je stavěli námořníci. Vždyť i střechu kostelíka zdobí draci podobní těm, kteří kdysi čněli na přídích vikingských lodí.
Vše ostatní je tu věnováno plavbě.
Především muzeum legendární polární lodě Fram, jež Norové postavili jednoduše tak, že vytáhli koráb na břeh a obestavěli ho, takže teď se zdá, že Fram stojí ve stanu. Podobný tvar má i vedlejší Námořní muzeum. Pod širým nebem se k nebi tyčí stěžně dalšího slavného korábu jménem Gjîa. Na něm proplul odvážný Amundsen jako první Severozápadním průlivem. Pár kroků odtud je muzeum dalšího slavného Nora: Heyerdahlova plavidla - vor Kon-Tiki a rákosový člun Ra - obdivují neustále desetitisíce návštěvníků.
"Na severu nelze začít jinak u Vikingů," prohlásil ale Radek rezolutně a zavelel k odjezdu. "Dějinami norského království se od prvních zmínek o osídlení až po současnost bez přerušení vine něco jako brázda za lodním kýlem. Já chodím nejraději sem, do muzea vikingských lodí. Je tu poklid a ty staré tisícileté lodě, jaksi něžně zaoblené a tenké jako vaječná skořápka, mi pokaždé připomenou, co se dá dokázat s odvahou a fortelem."
Museli jsme mu dát za pravdu. Vikingské čluny před námi byly dokonalé lodice, graciézní, s čistými liniemi. Byly dlouhé, štíhlé a harmonicky vyvážené. Odolávaly mořským vlnám a přitom byly sto plout i ve velmi mělkých vodách. Poháněla je velká čtyřhranná plachta a čtyřiatřicet párů vesel. I teď, po tolika staletích, je na ně pěkný pohled. Jaké to teprve muselo být, když s bronzovou korouhvičkou na stěžni a vyřezávanými ozdobami na přídi vyplouvaly z fjordů na širé moře!
"Pokaždé tu najdu něco, co mě překvapí. Nějaký detail, kterého jsem si předtím nevšiml, nezvyklý ornament nebo něco jiného." Tentokrát nás ale Radek vodí k vitrínám, předmětům a listinám, které si pro sebe objevil už dávno. Teď nám právě volně překládá zprávy o Vikinzích, jak je zaznamenali jejich současníci.
"Dne 24.června roku 842 se bretaňské město Nantes hemžilo poutníky a věřícími, kteří se tu sešli ze širokého okolí, aby oslavili svátek sv.Jana. Náhle se v ústí řeky Loiry, která se zde vlévá do Atlantiku, objevilo 67 lodí obsazených divoce vyhlížejícími válečníky. Než se překvapení obyvatelé města stačili vzpamatovat, obsadili vetřelci ulice, ozbrojení muži vnikali násilím do kostelů a domů, loupili, pronásledovali a pobíjeli všechno živé. Neušetřili ani biskupa."
"28.března 845 slavila celá Paříž velikonoce. Francouzský panovník byl ostražitý a nedůvěřivý. Oba břehy Seiny dal hlídat vojskem. Nebojácní vetřelci, plující proti proudu řeky, přesto překvapili jeden z jeho oddílů a zcela ho zničili. Pro výstrahu pak Vikingové ještě oběsili 111 královských vojáků na ostrůvku uprostřed řeky, na místě dobře viditelném z břehu, kde hlídal druhý oddíl královského vojska. Poté se "ukrutní muži severu" jako vlci vrhli na Paříž, kterou vyplenili."
"A poslechněte si, co zaznamenala Anglosaská kronika o vpádu Vikingů v roce 793 n.l.," pokračoval Radek v líčení hrůz, které Seveřané napáchali po celé Evropě.
"V tomto roce se nad Northumbrií objevila hrozivá znamení a naplnila lid obavami a děsem. Oblohu pročesávaly ohnivé blesky, bouře stíhala bouři a v povětří se honili žhaví draci. Zakrátko po těchto neblahých úkazech přišel velký hladomor. A později v témže roce, 8.června, pohanští nájezdníci zhanobili a zničili chrám boží v Lindisfarne. Tento bezbožný nájezd byl spojen s drancováním a zabíjením."
"Nu, upřímně řečeno, byl bych předpokládal, že Norové budou své předky líčit v příjemnějších barvách," řekl jsem našemu průvodci.
"To máš pravdu, ale tohle jsou líčení těch postižených, takhle se vytvářel obraz Vikingů v Evropě po celá tři staletí. Vikingské ploché lodě, které přirážely s krutými válečníky ke břehům Evropy, budily nenávist a hrůzu. Ale po třech staletích popsali své výboje Seveřané sami. A je tu ihned úplně jiný obraz. Své výpravy opředli mýty a dali jim podobu hrdinských činů. A teď - babo, raď. Byli to vrazi a lupiči, nebo rytířští válečníci?" Radek nám nebyl sto dát odpověď na otázku, kterou sám nastolil. To byl celý on. Vždy myslel po svém a nejeden problém postavil na hlavu a proti vžitým tradicím. Na otázku - "Jací vlastně byli Vikingové?" - ale neumí dát zcela uspokojivou odpověď ani historikové, ani archeologové. A další objevy plodí spíše nové a nové otázky než odpovědi na ně.
Tak například nedaleko norského Osebergu byla v bažině nalezena stará vikingská loď - drakkar. Jedno z těch typických plavidel, na nichž hrstka námořníků čelila bouřím Severního moře anebo se plavila až ke břehům Ameriky už dávno před Kolumbem, tu posloužilo jako panovníkova hrobka. Byl do ní pohřben i se svou družkou. Oba pak byli obklopeni množstvím předmětů jejich osobní potřeby. Loď samotná je mistrovským dílem loďařské techniky a zároveň - díky své řezbářské a kovářské výzdobě - i jedinečným uměleckým předmětem. Na té lodi z 9.století ale byl asi nejzajímavější nález několika obyčejných železných hřebíků. Nebyla na nich totiž ani stopa po rzi. Podle všech pravidel měly být rozhlodány agresívním prostředím rašeliniště, ale na hřebících Vikingů dosud jasně rozeznáme stopy po kladivu, kterým je dávný kovář zhotovil.
Znali snad Vikingové nejen Ameriku, ale i tajemství výroby nerezavějícího kujného železa?

Lumír Pecold