Vesterály

Moře útočilo na provizorně vyspravenou hráz, evidentně protrženou jednou ze zimních bouří. Vešli jsme mezi domy. Byly opuštěné a nachýlené na jednu nebo na druhou stranu. Čelem byly obrácené k malému, úzkému přístavu, do jehož vod se nořily kůly držící asi jednu třetinu domů nad vodou jako na chůdách. Na hladině se pohupovalo pár stařičkých bárek a mezi nimi klesala ke dnu a zase vyplouvala velká narůžovělá medúza. Rozptýlené světlo půlnočního slunce dopadalo všude stejnoměrně, aniž by vrhalo jakékoli stíny. Ledový vítr se proháněl rozbitými okny, vrzal pootevřenými okenicemi a nad kotvištěm honil několik cárů mlhy a drobné vodní tříště. Ta až sem dolétala z druhého konce hráze, kde se velké a černé vlny rozbíjely o skaliska.

Měl jsem přihlouplý pocit, že jsem se z ničeho nic ocitl mezi kulisami nějakého Hitchcockova hororu. Kdybych tu byl sám, asi bych se hrozně bál. Živě jsem si uměl představit, že se tu klidně může objevit "drauga" - jakési směšné a příšerné stvoření plující v otevřeném člunu a přinášející smrt každému nešťastnému rybáři, který je zahlédne.

Ten nepříjemný pocit plný jakéhosi nevysvětlitelného napětí jsem asi neměl sám.

Z ničeho nic se odkudsi mezi domy vynořil člověk. Nehlučně a beze slova prošel asi padesát metrů od nás a zase zmizel kdesi mezi nachýlenými domy.

Cítil jsem, jak ve všech hrklo.

Za chvíli se muž opět na okamžik vynořil v protější řadě domů. Jeho stín prošel kolem rozbitého okna v patře a zase zmizel.

"Haló!" zakřičel na něho Dalibor a já se šíleně lekl.

Nečekal jsem ten výkřik. To je taky nápad, křičet na přízraky. Trochu napjatě jsem čekal, co se bude dít, ale postava se už neobjevila. Zmizela mezi domy za vrzajícími dveřmi či viklajícími se okenicemi.

Mě by ale v té chvíli nikdo nepřesvědčil, abych tu zůstal na noc.

Niksund, jak se tahle vesnice přízraků jmenovala, leží na samém konci souostroví Vesterály a měla být zcela opuštěná. Rybáři se z tohoto nehostinného konce světa dávno odstěhovali. I teď v létě to tu vypadá nevlídně a ponuře. A co asi teprve za zimních bouří, když obrovské vlny dnem i nocí s řevem útočí na chatrné hráze, chránící maličký rybářský přístav a pár dřevěných domů. Úlovky poklesly a mladí se ze skalnatého souostroví Vesterály odstěhovali. Někteří jen na nedaleké Lofoty, kde je stále ještě soustředěn lov a zpracování tresek, jiní odešli do měst nebo pracovat na naftové plošiny.

"Už to není, co to bývalo," tvrdí i ti, co zůstali u svého rybářského řemesla na Lofotech. Říká se prý Lofoten, a je to tedy podle jména čistě mužská záležitost, těch 1 227 km2 skal trčících tisíc i více metrů nad hladinu Norského moře. Něco méně než třicet tisíc lidí tu žije na několika větších ostrovech, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Těch dalších několik set skalních ostrůvků rozsetých v moři už člověka neuhostí. Při pohledu z dálky tvoří řetěz ostrovů a ostrůvků jakoby jednolitou skalní stěnu. Při pohledu z větší blízkosti se tato souvislá stokilometrová hradba, chránící vzdálené pobřeží před bouřlivým oceánem, rozpadne v bizarní řetěz zubatých vrcholků, bašt a cimbuří. Od pevniny odděluje celé souostroví mohutný Vestfjord. Jeho rozměry jsou impozantní a sám o sobě je vlastně malým mořem. Vždyť i rozlehlý Sognefjord by se sem vešel desetkrát!

Je s podivem, že treska, vědeckým názvem Gadus morrhua, nemá na Lofotech žádný pomník. Pro zdejší obyvatele přitom od pradávných časů ság znamená chléb i hlad, bohatství i chudobu, štěstí, zoufalství, naději a často i smrt při lovu. Ostrovy byly a jsou nejdůležitější rybářskou oblastí Norska. Odedávna si tu, vždy v zimě, dávali mezi holými skalisky bičovaných větrem dostaveníčko lidé a tresky.

Už ve 14.století byla nasolená a sušená treska z Lofotů vyvážena až do latinských zemí, kde byla žádána především za dlouhých půstů ukládaných katolickou církví. Pod jmény Baccal¸ nebo stoccafisso nahrazovala maso na křesťanských stolech v jižní Evropě a později i Latinské Americe.

Co pro zdejší rybáře znamená treska, to je pro tresku Vestfjord. V době, kdy nastává treskám čas lásky, zamíří jejich ohromná hejna z Barentsova moře podél pobřeží na jih, až v mělkých vodách Vestfjordu naleznou ideální podmínky k reprodukci svého rodu. Milióny, stamilióny tresek se nahrnou do Vestfjordu, kde každoročně naleznou vodu poměrně teplou - kolem 5oC - a poměrně sladkou díky četným horským řekám, které se do fjordu vlévají. V těchto místech končí tento obrovský svatební průvod a každá samička naklade milióny vajíček. Sameček, plovoucí po jejím boku, je ihned oplodní. Toto stěhování se opakuje od nepaměti.

Malé Benátky severu, tak se také říká rybářskému přístavu Henningsvaer na ostrově Austvagöy, kde podobně jako v opuštěném Niksundu stojí domy z bílého a červeného dřeva na pilotách. První takové domy začali Vikingové stavět už někdy ve 12.století. Ty dnešní jsou honosnější, ale i ty jednoduché chaty zvané rorbu jsou propojeny složitou sítí lávek. Dnes po většinu roku slouží turistům. Rybáři sem přicházejí jen na tři měsíce. To se kanály mezi domy zaplní loděmi a osada rybáři.

Po celá staletí se vždy v lednu shromáždily Lofotech tisíce a desetitisíce rybářů, sedláků, drvoštěpů, horníků, nádeníků, kupců, ale také kazatelů, jasnovidců i zlodějů a jiné čeládky, aby všichni svorně čekali na "lofotský zázrak" tahu hnědozelených tresek.

Na tři měsíce v roce se téměř liduprázdná rybářská hnízda změnila v bouřlivá městečka kypící ruchem a topící se v zápachu rybího tuku. Ta masa lidí čekajících na svou příležitost a doufajících, že právě letos bude "velký rok" s pořádným úlovkem, byla někdy i nebezpečná.

Tak tomu bylo například v roce 1880, kdy se o tresky strhla krvavá bitka. Celá ta rozmanitá společnost tehdy čekala na tresky už několik týdnů. Všichni již byli zoufalí z hladu, zimy a nečinnosti. Najednou se tresky objevily. V nebývalém množství se ryby nahrnuly do Trollfjordu v severním cípu Vestfjordu. Rybářům v člunech ale přehradilo cestu několik rybářských parníků. Rybáři, ozbrojeni vesly, tyčemi a noži, zaútočili bez váhání na osádky parníků. Ty se bránily, jak mohly. Hadicemi polévaly útočníky proudy vřelé vody z kotlů, házely na ně těžké věci z paluby, ale nakonec byly v kruté řeži přemoženy. Rybáři v člunech pak na tomto místě nalovili v jediném týdnu přes milión tresek.

Dnes je na Lofotech ta pravá sezóna od 29.ledna do 23.dubna. Úderem šesté hodiny ráno, jak stanoví zákon, hromadně odstartuje poněkud strašidelná regata rybářských lodí do šera svítání. V té době vystupuje slunce nad obzor maximálně na dvě až tři hodiny.

Procházím po pobřeží lemovaném žebříkovitým lešením. Přes dlouhé příčky vysoké konstrukce jsou přehozeny páry bezhlavých tresek svázaných za ocasy. Ve slaném mořském větru už vyschly do tvrdosti dřeva.

Sušené lofotské tresky byly již v dobách, kdy obchod s nimi ovládala středověká Hansa, rozděleny do jakostních tříd. I současní obchodníci s tímto zbožím tvrdí, že člověk potřebuje polovinu života, aby se naučil bezpečně rozeznávat "prima tynn", "bremer", "fylding westre" a "vrak". Tak se totiž tyto třídy jmenují a jejich názvy se používají dodnes.

Otázkou ovšem je, jestli i v budoucnu bude co třídit. Samotný Vestfjord je dnes rozdělen na rybářské sektory podle techniky užívané k lovu. Stále dokonalejší vybavení rybářů však vede ke katastrofálnímu úbytku ryb. Nepomáhají ani mezinárodně dohodnuté kvóty pro výlov. Vlády jsou ve dvojím ohni - nesmí zničit odvětví národního rybolovu a přitom musí uchránit ohrožené stavy ryb. Oceánologové přitom už téměř před dvaceti lety upozorňovali, že stavy tresek v Barentsově moři tvoří pouhou třetinu množství nutného pro zachování druhu.

Po treskách přišli na řadu sledi. Když i jejich výlov bylo nutné omezit kvótami, zaměřili se rybáři na huňáčka severního. Té drobné havěti se zpočátku hrnulo do sítí tolik, že se mohla nakládat sacími troubami. K jídlu není, chutná příliš po tuku, a tak se dodává pouze do varen rybího oleje. Ale dnes se už i huňáčci, kteří jsou hlavní potravou tresek, musí chránit před nadměrným výlovem mezinárodně dohodnutými kvótami.

A tak nejdříve mizí ryby a pak i lidé. Opuštěný Niksund je toho dokladem. Jeho nachýlené domy, vrzající okenice a strašidelná atmosféra opuštěné rybářské vesnice jsou výstrahou.

Lumír Pecold