Moskva a její zajímavosti

Rok 1147 je považován za rok zrození Moskvy. Vychází se při tom ze zápisu v Ipatijevské kronice, která jako jediná pojednává o tom, že kníže Jurij Vladimirovič Dolgorukij zve svého souseda a spojence knížete Svatoslava k sobě na statek Moskova. Jiné kroniky z té doby o zrodu Moskvy mlčí. Jisté tedy je, že v místě bylo již dřívější sídlo, neví se však jak velké, v jaké poloze k okolí se nacházelo, zda centrální či okrajové nebo hraniční. Postupem doby se Moskova stává sídlem knížectví, pak počátkem 14. století velkoknížectví a v 15. století je již hlavním sídlem celého ruského státu. Dnes má 11 milionů obyvatel a je hlavním městem Ruské federace.

Za zakladatele je považován kníže Jurij Dolgorukij. Snad každý Moskvan zná jezdeckou sochu na Tverské, která to připomíná. Další zmínka v kronice uvádí, že kníže dal zbudovat roku 1156 dřevěnou tvrz na vyvýšeném místě nad řekou. To byl základ budoucího dnešního Kremlu. Pak kroniky o tomto místě dvacet let mlčí. Až v roce 1176 zmiňují zničení pevnosti požárem, vzniklým v boji s knížetem rjazanským - Glebem. Ten zničil a vypálil i ostatní sídla v okolí. Zpráva dává představu o tom, jak intenzivně se Moskva před tím rozvíjela. Ani zmíněná katastrofa město v dalším rozvoji nezastavila. Co bylo oním hnacím momentem, že místo bylo pro sídlo výhodné? Jednak to byla řeka, která tvořila významné dopravní spojení. V okolí se pozemní cesty prakticky nevyskytovaly. Pokud ano, pak byly valnou část roku neschůdné. Ani se přesně neví, kolik cest tu mohlo tou dobou vést. Předpokládá se, že to mohly být vedlejší směry cesty z Novgorodu na jih a ze Smolenska do Vladimiru. 

Vedle řeky Moskvy jsou v okolí ještě další toky využívané pro obchodní plavbu. Díky reliéfu bylo možné ploché lodi přetahovat přes nevysoká rozvodí (voloki) a vznikla tak kombinovaná cesta z Rjazaně do Vladimiru (např. Kljazma, Jauza). Lodě se podložily trámy a vznikly jakési saně, se kterými se dalo dobře manipulovat a přetahovat je. Vlastní pevnost však nestála na soutoku Moskvy a některého z okolních přítoků, nýbrž mezi nimi. Důvod byl prostý - její obrana. Pahorek, na kterém stála, je nevysoký a tak bylo nutné hledat další obranné prvky v okolním reliéfu. Tedy hlavním motivem umístění stavby byla obrana a ne přítomnost obchodní cesty. Kupci bez problémů odbočili z hlavního toku Jauzy do Moskvy, která skýtala bezpečí a možnost i obchodního jednání. To byl další důvod rozvoje.

Otázkou je i, proč nevýznamné městečko, které se nacházelo mezi významnými sídly té doby (Smolensk, Rjazaň, Vladimir), se stalo zakrátko centrem státu. Hlavním motivem byla geografická a ekonomická poloha, posílená pak i dopravním významem, v tehdy již hospodářsky rozvinutém prostoru na Rusi. Dále to byla okolní krajina, tvořená hustými lesy a močály po okraji, chránící obhospodařovaný a dost hustě osídlený prostor. Navíc ji od Zlaté hordy chránilo z východu rjazaňské a nižněgorodské knížectví. Od Germánů, Švédů a Litevců pak knížectví novgorodské, pskovské a smolenské.

Z pohledu tvaru krajiny (geomorfologie) je terén Moskvy rovinatý, tvořený nánosy ledovce a jeho pozůstatky. Na severu jsou pak Klinsko-dmitrovské vrchy s často dost příkrými svahy. Je to významné místní rozvodí. Řeky tekoucí ze severních svahů odvádějí vodu do Volhy, z jižního pak do Oky. Je i výjimka, řeka Jachoroma, která teče průlomem napříč vrchy a dnes je součástí průplavu Volha - Moskva. Místo je i památné z doby Velké vlastenecké války, kdy z okolních vrcholů sledovali hitlerovci město pod sebou, avšak protiútok Rudé armády je vrhnul mnoho kilometrů zpět. Tady se začala bitva o Moskvu. Místo bylo až do roku 1960 nejvyšším bodem města, potom se hranice posunula a výš leží např. Vorobije gory (dříve známé jako Leninské, je tu Lomonosovova univerzita). Pahorkatiny však nejsou pro Moskvu a okolí typické. Pouze některá místa jsou tvořena nánosy čtvrtohorního ledovce, které tu zanechal po svém ústupu. Jižní a východní část tvoří terén velmi plochý, zasahuje sem Meščerská nížina posetá řadou jezírek a bažin. Toky Moskvy a okolí byly významné. Dávaly vodu lidem na pití, k hašení požárů, později v 19. stol. průmyslu a dopravě. V té době se lodi ještě stále přetahovaly a míst (voloki) byla celá řada. Prostor byl z dávné minulosti dopravně zajímavý z toho důvodu, že povodí Volhy přiléhalo k horní části povodí Moskvy. Jejíž přítok Istra, sousedí s povodím Lamy, jejího přítoku Soši ústící do Volhy. Díky jednoduchým převlakům tudy mohly plout lodě. Nedaleko jednoho převlaku vzniklo i město Volokolamsk (ř. Lama, Istra), skrývající ve svém jménu tuto skutečnost. Přes řeku Oku bylo i spojení k Dněpru. Řeky sloužily jak v létě, tak i v zimě, když zamrzly. Nevýhodou všech toků však byl jejich odtokový režim. Na jaře odváděly vodu z tajícího sněhu. Vznikaly velké povodně ničící mosty, cesty, v okolí i stavby. Tři čtvrtiny veškeré odteklé vody tak prošlo za jeden až dva měsíce. V létě bylo pak vody málo. V 19. století situaci zhoršily i odběry vody pro nově vznikající průmysl. Plavba po tocích byla proto prakticky nemožná a provozovala se jen na jaře. Situaci vyřešily postavené nádrže, v nichž se voda zadržovala a pak byla po naplnění vypouštěna v podobě plavební vlny. Moskevské toky však přes veškerou snahu vysychaly. Jistou záchranou byl kanál Moskva-Volha, postavený ve třicátých letech dvacátého století. Další výstavba nádrží na Jauze, Moskvě a řece Ruga v severní části současného města znamenala postačující řešení. Je zde zadržována voda z jarní povodně, která se pak postupně vypouští dál.

Co prostoru Moskvy zcela chybí, jsou nerostné suroviny jako paliva a rudy. Výjimkou je tzv. bílý kámen (většinou vápenec), který se dříve používal na stavbu chrámů, pevností a některých významných domů. Proto se Moskvě také říká bělokamenná. Nejvýznamnějším lomem byl Mjačkovský. Nachází se tu i cihlářské hlíny, štěrk a písek. Avšak hlavním stavebním materiálem bylo do začátku 20. století dřevo, kterého je doposud v okolí dostatek. Lesy sloužily obyvatelům také pro lov zvěře, sběru malin, borůvek, hub a léčivých rostlin. Dlouho to byla spolehlivá ochrana proti nepříteli. 

Vznik názvu města

V minulosti se objevilo mnoho verzí vzniku jména Moskva. Většinou to byly historicky nepodložené verze nebo přímo vymyšlené příběhy. Například verze o přímém vzniku podle Masocha, syna Jafova, vnuka Noemova. Jindy zase byly falšovány celé kroniky. Nejčastěji se mluví o bojarovi Stefanovi (Štěpánovi), který vlastnil okolní vesnice. Podstatou byl spor s knížetem (pravděpodobně Jurijem Dolgorukým). Jádro sporu se různí od odepření poslušnosti až po svár o krásnou ženu. Konec legend je vždy takový, že kníže zabije bojara, bere si jeho zemi, a aby dal na vždy vědět, kdo je větším pánem, zakládá město Moskvu (někdy je místo nazváno Kučkovo, tak se jmenoval onen bojar).

Ve 12. století byla používána obě jména. V kronikách se píše …jdu do Kučkova, řečeného Moskva…. Ještě ve století 15. v místech dnešních Sretenských vrat existovalo Kučkovo pole. O samotném Kučkovi se v kronikách nepíše, ale zato o jeho synech, kteří smrt otce pomstili vraždou Andreje, syna Jurije Dolgorukého. Dále existovaly Kučkovy vesnice, ty však přímý vztah k Borovickému vrchu neměly.

Další otázkou je, co vzniklo dříve, název sídla nebo řeky? To se také přesně neví. Odvozuje se od staroslověnského mosk - kámen a chov - schovat se, tedy kamenný úkryt. To vede k domněnce, že místo bylo pojmenováno dříve. Jiní badatelé zase dokládají opak. Snad podle mostů a skytského moska - kroutící, vinoucí se. Pak je ještě řada fantazijních vysvětlení, např. podle začátku jména Masoch mas-a-kova, podle jeho ženy, jejich děti se jmenovaly Ja a Vuza, z toho tedy řeka Jauza. Jistě hezké, ale zcela nepravdivé. Máme-li mluvit vážně, pak je možné, že pojmenování mohlo vzniknout z finského slova v době, kdy zde ještě finské kmeny žily, než byly vytlačeny Slovany k severozápadu, se vztahem k vodě. On i staroslověnský pojem vztahující se k místu označovaném jako vlhký, syrový, a dodnes v ruštině existující slovo -promozglyj- provlhlý, sychravý, dává předpoklad, že se finská slova usadila i v dalších názvech řek (Paža, Protva, Jachroma). Taky je možné, že z oblasti Moskov, bohaté na kámen, přešlo jméno na řeku a pak na pevnost. Dnes už se asi přesně nedozvíme, jak to s pojmenováním Moskva bylo, ale cesta za jeho odhalením je jistě zajímavá.

Literatura:
Kol. (1985): Atlas Moskevské oblasti.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení