Črty ze Zanzibaru

Tanzanii jsem od roku 1985 navštívil třikrát a samozřejmě nevynechal žádnou turistickou atrakci, za kterou se ženou novodobí cestovatelé: Dar es Salaam, okolí Kilimanžára, kráter Ngorongoro, největší africké jezero Ukerewe (Viktoriino), jezero Tanganjika a ovšem i perlu pobřeží - Zanzibar. Tanzanie se skládá ze dvou částí: z obra Tanganjiky a z trpaslíka Zanzibaru, ležícího u jeho nohou v průzračných vodách Indického oceánu. Od dávných dob se tyto dvě země doplňovaly. Jednou převládala moc pevniny, podruhé bylo centrum celé oblasti na ostrově.

Zanzibar těžil ze své zeměpisné polohy a byl už před 2000 léty velkou křižovatkou námořních cest. Sem zajížděli Peršané a Arabové a zřizovali první přístavy i na pevnině. Přistál tu i největší arabský cestovatel všech dob - Ibn Battúta v první polovině 14. století. Největším místním znalcem Indického oceánu byl o půldruhého století později Ahmad Ibn Mádžid, který v roce 1498 vedl lodě Portugalce Vasco da Gamy na cestě do Kalikatu v Indii. Tak byla objevena cesta za kořením a jiným bohatstvím dalekých zemí. Hřebíček, muškát, zázvor, pepř, skořice, vanilka, anýz, šafrán, sezam byly v té době vzácnější než zlato.

Portugalci pak oblast opanovali na 250 let. Po nich přišli Arabové. Maskatský sultán přenesl v roce 1832 na Zanzibar své sídlo. Zblízka odtud řídil výnosný prodej otroků, které náhončí v jeho službách zajímali daleko v africkém vnitrozemí. Pak se sem dostali Němci, zastavili obchod s otroky a donutili zanzibarského sultána (Zanzibar se mezitím od Maskatu oddělil), aby přijal jejich protektorát. V roce 1890 Německo vyměnilo Zanzibar za Helgoland, do té doby anglický. Opozice tehdy vytýkala Vilému II., že "vyměnil kalhoty za knoflík od kalhot". Odchod Angličanů z pevnosti blízko německých břehů bylo ale pro Berlín důležitější než další využívání kořením bohatého Zanzibaru. Od Británie získal sultanát nezávislost 10. 12. 1963. Už za necelé dva měsíce sultána svrhla revoluce. Vzniklá republika se za čtvrt roku poté (26. 4. 1964) spojila s Tanganjikou do Tanzanie.

Teď už sedím v malém letadle společnosti Air Tanzania, jejíž letadla mají na zádi hezkou nakreslenou žirafu. Za necelých 20 minut po startu z Dar es Salaamu jsme nad stejnojmenným hlavním městem ostrova Zanzibar. Už z dálky nás vítá věž staré pevnosti z nahnědlých bloků korálového vápence. Z výšky vidím nábřeží, pár honosnějších budov a okolo široké hlavní třídy řadu dlouhých bloků pětiposchoďových paneláků. Bloky jsou nějak našedlé (teprve později jsem zjistil, že všechny stěny jsou prolezlé nějakou plísní a mechem). Na letišti mě čekalo překvapení, protože jsme museli projít normální pasovou a celní kontrolou s vyplňováním formulářů a kontrolou očkování a zdravotního průkazu.

Do města jsem se dostal malým "nákladním" autobuskem s lavicemi pro 15 osob na korbě. Jeli jsme mezi kokosovými palmami, políčky manioku, občas mezi předměstskými domky vykouklo pár banánovníků nebo papájí. Z konečné stanice autobusu u městského tržiště jsem se dal úzkými uličkami k přístavu. Domy se protahovaly do výšky, ale i tady byly zdi napadeny ošklivou černou plísní. Některé lepší domy jsou po arabském způsobu obehnány vysokými zdmi a celý život se odehrává za nimi, v přísném soukromí. Vrata do těchto domů bývají vyřezávaná a pobitá množstvím mosazných hřebů s ozdobnými velkými hlavicemi. Každé dveře jsou trochu jinačí, s jinými vzory a hřeby. Několik ulic starého města pamatuje zřejmě lepší časy. Potkávám zahalené ženy se zlatými šperky. Na výstavnější budově vlají vlajky; zelená barva Prorokova vlevo nahoře a modrá barva, symbol moře, jsou přepaženy širším černým pásem. Ptám se na účel budovy, ale slyším jen něco jako "čamačá mapinduz". Teprve později zjišťuji, že je to sídlo vládnoucí strany, Chama Cha Mapinduzi (CCM). Hlavní politikou strany bylo soustředit lidi z roztroušených vesniček do sídlišť. Ta pomohli stavět Němci z NDR - proto ty paneláky. Soustředění obyvatelstva se podařilo, strana má na ně větší vliv. Jako při podobných akcích afrického socialismu se na něco zapomnělo: sídlištní lidé nemají tak blízko k políčkům a nemohou se na ně snadno dopravit. Během deseti let klesla zemědělská výroba skoro na polovinu a mnoho základních potravin se musí dovážet. Tak se udělal kompromis: každá rodina dostala 1,2 ha půdy blízko svého bydliště. Má-li na svém pozemku nasázeny palmy nebo keře hřebíčku, může dosáhnout slušných příjmů.

O zanzibarský hřebíček je na světovém trhu pořád značný zájem. Jeho export z ostrova představuje 85 % světové spotřeby. "Královna Zanzibaru" má podobu vysokých keřů i stromů s načervenalými pupeny, ze kterých vyrostou trsy malých kulatých "třešniček".
Z nich se po usušení získá hřebíček, ono velice žádané koření.

Zanzibarská autonomní vláda (ostatně stejně jako ústřední tanzanská) dbá na to, aby se obyvatelé nevěnovali jen vlastním políčkům, ale aby konali i veřejně prospěšné práce. Pro muže jsou dosud zavedeny pracovní knížky, do kterých se jim zapisuje každý den odpracovaný třeba na stavbě silnice, školy, zavodňování atd. Podle počtu zápisů v knížce je pak posuzován žadatel o byt či jinou službu. Viděl jsem i brigádu pracujících žen. Své pestrobarevné spodní šaty měly zahalené lesklým černým přehozem, který zakrýval i vlasy. Přehoz se jmenuje "buibui" a zakrývá nejen vlasy, ale i kypré tvary swahilských žen.

Zcela jinak vypadají ženy v podání řezbářů místního kmene Makonde. Jsou to většinou sochy z černého dřeva (ebenu), znázorňující převtělené duchy bizarních tvarů, plné fantazie domorodců, dodnes věřících na magii a zlé duchy. Sochy patří k nejžádanějším na světě
a jsou velmi moderní, ale drahé.

Dostávám se k velkému parku s vítězným obloukem. Za mohutnými stromy je už vidět stará pevnost nad mořem. Na břehu vyrábějí dlabači lodice z jednoho kusu kmenu, v přístavu nakládají lodě s voňavým nákladem. V parku vidím stromy ylang-ylang, za nimi je zahrada s pomerančovníky, skořicovými stromy a řadami grepů, nechybí ani banánovníky. Mezi tím samozřejmě všude stromy s hřebíčkem. Směrovka k letišti ukazuje na sídliště s odstrašujícím názvem "Bububu" a tam mě také druhý den odváží autobus. Letadélko s žirafou mě nese do města Dar, odkud se vydávám na dobývání dalších ostrovů Indického oceánu, na Seychely a Maledivy.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení