Schwarzenberský plavební kanál

V letech 1974-1993 jsem měl téměř každoročně možnost pohybovat se v šumavských lesích, na území lesních správ Nová Pec, Plešný a Stožec. Tehdy tyto tři lesní hospodářské celky "za vodou" (tj. na jih od řeky Vltavy, resp. od Lipenské přehradní nádrže) byly součástí tzv. hraničního pásma a byly bývalou pohraniční stráží přísně s nesmlouvavě sledovány (obehnány na každičkém metru 32 vodorovnými a šikmými řadami ostnatého drátu až do výše 3 m, z nichž některé byly napájeny elektrickým proudem ...). Spravovalo je (po stránce lesního hospodaření) bývalé podnikové ředitelství Vojenských lesů a statků v Horní Plané; a v projektovém ústavu tohoto státního podniku jsem byl téměř 22 let zaměstnán.

K romantickému Plešnému jezeru (ledovcového původu), rozkládajícímu se necelý půlkilometr severně pod nejvyšším vrcholem česko-rakouské části hřebene Šumavy - Plechým (Plöckenstein, 1378 m) v nadm. výšce 1090 m (plocha 7,8 ha, hloubka až 18 m) jsem se dostal poprvé 5. června 1974 (za 2 dny nato ve Stožci mrzlo a napadalo i několik cm sněhu) při revizi typologického mapování lesního hospodářského celku Stožec.

Mimochodem: nad Plešným jezerem, nad skalní stěnou 211 m vysokou, stojí již 123 roky 12 m vysoký pomník šumavského (česko-rakouského) spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1868), rodáka z Horní Plané, kde je i jeho rodný domek, od r. 1960 upravený a zpřístupněný veřejnosti jako Památník Adalberta Stiftera. Pomník nad Plešným jezerem, za dobré viditelnosti a zdravýma očima dobře rozeznatelný (je zhotoven z velmi světlé žuly) až ze 7 km vzdáleného protilehlého hřebene Knížecího stolce, byl odhalen již 10 let po Stifterově smrti.

Pod Plešným jezerem je rozsáhlé žulové kamenné moře (nejde v geologickém slova smyslu o kameny, ale o balvany až několik m v průměru). V okolních lesích vznikaly po dlouhá tisíciletí postupně klimaxové smrčiny; v dnešních porostech na úrovni Plešného jezera až po šumavský hřeben převažuje v dřevinné skladbě smrk. V dolních partiích 8. vegetačního lesního stupně (smrkového) se tu a tam objeví jednotlivě nebo i v malých skupinách jedle, místy i buk. Vtroušen je také klen a jeřáb. Tyto porosty jsou součástí národní přírodní rezervace Trojmezná, ležící dnes v I. ochranném pásmu Národního parku Šumava.

Poutníci procházející těmito krajinami se již přes dvě století setkávají s vynikajícím technickým dílem - Schwarzenberským plavebním kanálem. Pojmenováním je toto dílo spojeno s nejvýznamnějším jihočeským šlechtickým rodem, v jehož vlastnictví se zdejší lesy nacházely, myšlenkově a projektově je však pomníkem českého inženýra Josefa Rosenauera, zaměstnaného ve schwarzenberských službách.

Již v 16. století inspirovalo množství vody odtékající z Plešného jezera slavného rožmberského vodohospodáře Jakuba Krčína k myšlence o jejím využití "pro dvě mlýnská kola".

K uskutečnění jakýchkoli zdejších projektů mohlo ovšem dospět až 18. století, a to z těchto důvodů:

1) ve Vídni (a vůbec v Dolním Rakousku) v té době prudce rostla potřeba dříví (palivového a pro výrobu dřevěného uhlí) a pilařských produktů (pro potřeby stavebnictví, nábytkářství, stolařství), též brusného dřeva k výrobě papíru; transport této suroviny z oblasti Šumavy a Bavorského lesa byl však buď nemožný vzhledem k neexistujícím komunikacím, nebo velmi nesnadný;

2) na hřebeni Šumavy (a zejména na severních svazích od hřebene Třístoličník - Plechý - Smrčina) stála ohromná nevyužitá zásoba nejen statisíců, ale doslova milionů prostorových metrů kvalitního, převážně smrkového dřeva;

3) prodej tohoto dřeva mohl Schwarzenberkům zajistit dlouhodobé a velmi slušné příjmy (o tom, že je skutečně zajistil, se dodnes můžeme přesvědčit ze vzhledu a vybavení zámku Hluboká, reprezentativního knížecího sídla, po jeho nákladné přestavbě);

4) a konečně všechny tyto objektivní okolnosti zhodnotil ve správnou dobu a na správném místě lidský faktor: na místo inženýra u knížecího schwarzenberského úřadu v Českém Krumlově byl v roce 1771 jmenován schopný zeměměřický projektant v oboru vodních cest a meliorací Josef Rosenauer (1735-1804), rodák z Chvalšin v šumavském podhůří, který vypracoval v té době realizovatelný projekt.

Voda v plavebním kanále brala své zdroje z 26 bystřin a potoků. Kanál ale také napájely 3 umělé nádrže, tzv. klauzy. První - Rosenauerova - byla v nadmořské výšce 930 m, měla objem 13 tisíc m³, druhá - Jelení - byla vybudována ve výšce 945 m, měla objem 9 tisíc m³, třetí - Říjiště - v 880 m n.m., pojala 6 tisíc m³. Tyto nádrže byly velmi vkusně (až téměř přirozeně) vybudovány v horských údolích a mírně skloněných svahových žlebech. Čtvrtá (největší) nádrž byla přirozená, šlo o Plešné jezero shromažďující 177 tisíc m³ vody.

Na mnoha místech se kanál zatáčí při sledování vrstevnic (spád hlavní trasy činí 2 až 7 promile, spád smyků 32 až 104 promile, koryto je 0,96 m hluboké, jeho šířka při dně dosahuje 1,9 m a v koruně 3,8 m) - téměř bez jakéhokoliv násilného zásahu do terénních svahů a skal. Jen nad osadou Jelení (dříve Jelení Vrchy, Hirschbergen) byl třeba v bočním šumavském hřbetu (mezi Plešivcem, 978 m, a Jelenskou horou, 1066 m) prostřílet a prokopat 419 m dlouhý tunel. Hlavní trasa kanálu vede (střídavě českým a hornorakouským územím) k potoku Světlá (pramenícímu pod Vítkovým kamenem), který směřuje k řece Mühl, přítoku Dunaje. Celková délka kanálu je uváděna v literatuře v různých číslech: od délky vlastní trasy 44 km po délku včetně smyků a regulované části potoka Světlá (Zwettlbach) 89,7 km. Tam, kde se nevyskytovaly zatáčky s malým poloměrem, mohly být kanálem splavovány kmeny (nebo jejich výřezy) až 24 m dlouhé.

Schwarzenberský plavební kanál, jímž bylo poprvé uměle propojeno pomoří Severního moře s pomořím Černého moře, sloužil od konce 18. století (od 12. 4. 1791) ve své plné délce do doby těsně po druhé světové válce. Později (až do roku 1966) byl příležitostně užíván jen ve svém českém úseku. V šedesátých letech byl výnosem ministerstva školství a kultury prohlášen technickou památkou I. kategorie.

V oblasti Šumavy známe i další plavební kanály, např.Vchynicko-Tetovský (rovněž dílo J. Rosenauera) - západně od Vydry a Otavy (resp. západně od Antýglu, Srní a Čeňkovy Pily); kratší plavební kanál byl také u Hojsovy Stráže.

Jiří Lazebníček
Zeměpisné sdružení