Putování za dětmi z Pirea

Kdo by neznal tu známou pěknou písničku o dětech z Pirea, které se toulají po břehu a "moře jim nohy omývá"? Už když jsem ji kdysi poslouchal jako kluk, představoval jsem si modravé mořské vlny a bosé nohy řeckých dětí, které se v tom moři brouzdají na okraji písečné pláže. A moc jsem jim to moře záviděl, protože mi bylo jasné, že v totalitě, která ze všeho nejméně přála cestování, se do vysněného řeckého přístavu zřejmě nikdy nepodívám. A najednou to bylo tady.

Počasí nám zatím přálo a tak jsme se rozhodli, že se z Athén vydáme na den do Pirea, který je vzdálen od hlavního města jen něco přes deset kilometrů. Je lehce dosažitelný metrem, jehož jedna linka má konečnou právě v centru starého přístavu.

Cestu, která trvá necelou hodinu, nám vcelku příjemně zpestřují potulní muzikanti, kteří procházejí vagóny, hrají a zpívají řecké lidové písně a vybírají za své produkce drobné mince. Po výjezdu z Athén se metro mění v nadzemní příměstskou dráhu a tak máme možnost pozorovat krajinu - bohužel vcelku dost fádní.

Po východu z nádraží nás ohluší provoz na ulicích u hlavního přístavu, odkud odplouvají velké trajekty na blízké i vzdálené řecké ostrovy. Při pohledu na zdánlivě nepřehledný hustý provoz a výškové budovy kolem přístavu si uvědomujeme, že Pireus má na tři čtvrtě miliónu obyvatel. Už ve starověku byl velmi důležitým přístavem pro Athény, později ovšem upadl a k jeho novému rozvoji došlo až po skončení turecké nadvlády v druhé polovině 19. a počátkem 20. století.

Hlavní přístav v Pireu měl ve středověku název Porto Leone - podle tři metry vysokého kamenného lva, který tam stával, než ho koncem 17. století odvezli Benátčané. V Pireu rozhodně stojí za návštěvu zdejší námořní muzeum, které soustřeďuje množství exponátů z řecké námořní historie, ze slavných bitev i modely starověkých a moderních lodí. 

Návštěvník by určitě také neměl minout Archeologické muzeum, kde je možné vidět množství soch, keramiky a nálezů z vykopávek ve městě a okolí. To ale dnes nemáme v úmyslu - jdeme přece po stopách rybářských přístavů, které obklopují krčmy s vůní pečených ryb a kde se dá posedět nad mořem u stolku s typickou silnou řeckou kávou. 

Po kratším pátrání se nám s pomocí místních obyvatel podaří najít zastávku, odkud nás po chvíli autobus odváží do kopců městem a pak silnicí nad mořem do nejvzdálenějšího a zřejmě i nejhezčího přístavu Mikrolimani. Ještě dnes se mu říká také Turkolimani, protože právě tady v dobách turecké nadvlády měli Turci svou základnu a kotvily zde jejich lodě. Dnes tady kotví nevelké lodě rybářů, ale také menší jachty a nad přístavem se až vysoko do kopců vypínají bílé a barevné domy, domky a vily, zatímco dole v rybářských krčmách servírují hbití číšníci výtečný řecký salát. Samozřejmě nemůžeme odolat a tak ochutnáváme pečenou chobotnici a makrelu. Jsou výborné. 

S restaurací sousedí velké rybářské skladiště, kde můžeme pozorovat při práci starého rybáře, opravujícího sítě a dalšího, který připravuje k vyplutí na druhý den svou bárku. Rozhodujeme se, že se zpět do města vydáme po pobřeží, abychom poznali co nejvíc. A tak se dostáváme jen o kousek dál k jachtařskému klubu v malebném zálivu, odkud můžeme pozorovat plachetnice. A také na vzdálenějších plážích koupající se dospělé i děti. 

Tady konečně narážíme na děti z Pirea, které se ale příliš neprocházejí po břehu, protože pláže jsou plné velkých oblázků. Okaté řecké děti nám nevěnují pozornost a tak se alespoň trochu pobrodíme v teplé mořské vodě a odcházíme dál k velkým přístavům a městu na obzoru. Procházíme promenádou s palmami a kavárnami nad přístavem Zea, kde kotví luxusní jachty s vlajkami cizích zemí a znovu se dostáváme k hlavnímu přístavu. Je tady velice rušno. Do obřího trajektu, který se chystá právě k odplutí na ostrovy Santorini a Krétu, najíždějí osobní i nákladní auta. Ale to už se začíná stmívat a my se loučíme s Pireem a vracíme se na nedaleké nádraží.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava