Návštěvou na Podkarpatské Rusi

Je poslední zářijová neděle. Právě jsme se vrátili ze zájezdu do krajin, které kdysi skládaly nejvýchodnější zemi Československa.

Při cestě tam i zpět jsme věnovali dost času Užhorodu, konkrétně jeho hradu (dnes hostí přírodovědné muzeum), hned vedle se nacházejícímu skanzenu s původními vesnickými stavbami (kostelík, škola, chalupy, kovárna, mlýny, seníky, úly, holubník) a řeckokatolické katedrále ze 17. století. Při užhorodské zastávce cestou zpět byl naším zasvěceným průvodcem po městě pan MUDr. Dumnič (73), jeden z představitelů hnutí Rusínů, které se snaží čelit postupující ukrajinizaci země. Tak jako zdejší mnozí jiní starší obyvatelé, i on vzpomínal s úctou na předválečnou dobu a na příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR. Zavedl nás i k výstavným budovám úřadů, škol a nemocnice, které byly postaveny ve dvacátých a třicátých letech.

Z dalších měst jsme navštívili Mukačevo (65 000 obyv.), Chust (25 000 obyv., od listopadu 1938 do března 1939 hlavní město Podkarpatské Rusi) a Mežhorje (5000 obyv., předválečný název Volové). Byli jsme v Koločavě, která je známa především díky Olbrachtovu románu Nikola Šuhaj loupežník; v místní škole je malé ale zajímavé muzeum I. Olbrachta. V rázovité vesnici Iza (u Chustu) si většina z nás koupila u skoukromých výrobců košíky různých tvarů a velikostí i jiné zboží z vrbového proutí. Mezi jiné navštívené zajímavosti patřila mj. klauzura Ozerjanka, která je dnes upravena jako Muzeum lesa a vorařství.

Přírodní náplní zájezdu byly vycházky a túry v oblasti Verchoviny, malebné součásti Východních Karpat. Procházeli jsme jednak smíšenými lesními porosty s absolutní převahou jedle (obdivuhodně hustě se přirozeně zmlazující), jednak poloninami (zčásti nad přirozenou, zčásti nad umělou horní hranicí lesa - v nadmořských výškách 1100-1400 m). V lesích bylo možno ještě vidět poslední velké kvetoucí úbory až metr a půl vysokého kolotočníku ozdobného (Telekia speciosa), dokvétaly tu také poslední květy šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa). Oba jmenované druhy patří mezi typické představitele východokarpatské květeny.

Všichni jsme obdivovali krásu Siněvirského jezera (989 m n.m.). Na hoře Ozirňa nad tímto jezerem jsme našli poprvé další východokarpatský prvek - hadí mord růžový (Scorzonera rosea). K Siněvirskému jezeru přiléhá přírodní rezervace s naučnou stezkou; na desítkách tabulí je tu barevně zobrazeno množství rostlin i živočichů. Jsou tu uvedeny nejen druhy z Verchoviny, ale omylem i z jiných částí Podkarpatské Rusi (z nižších poloh, např. dub letní, trnka obecná, olše lepkavá aj., nebo z vápencových podkladů vyšších poloh, např. plesnivec alpský).

Na našich túrách jsme našli i desítky druhů hub (dřevních i zemních, jedlých i nejedlých) a ochutnali jsme z nich několikrát také smaženici - zvláště při táboráku, který jsme si jeden večer udělali. Z nalezených druhů hub stojí za zmínku alespoň vzácná šťavnatka perleťová (Hygrocybe calyptraeformis) nad Koločavou. Nacházeli jsme také dosti plodnic hřibu smrkového, a to i v polohách nad 1000 m n.m.

Téměř každý den jsme měli možnost navštívit místní trhy, "rynky", kde bylo dostatek zboží všeho druhu: zeleniny, ovoce, mléčných výrobků, textilu, obuvi, uzenin atd. Zaujaly nás zejména nízké ceny zeleniny, např. rajčat a paprikových lusků několika druhů (velikostí, tvarů, barev, chuti) - ve srovnání s našimi cenami byly třetinové až pětinové.

Těším se už na některou další návštěvu Podkarpatské Rusi, tentokrát za její přírodou v jarním období ...

Jiří Lazebníček
Zeměpisné sdružení