Křížem krážem Senegalem

Pokud se rozhodnete prozkoumat černou Afriku, není lepší země pro začátek, než Senegal. Zatímco se jinde střílí jinověrci a vybuchují nákupní centra, v Senegalu je klid. Nepořádek a chaos, kterému rozumí jen místní, ale klid.

Proč tu neválčíte?

Bývalá francouzská kolonie získala stejně jako většina afrických zemí nezávislost v šedesátých letech a od té doby se zde udržuje na Afriku nezvykle stabilní atmosféra. Ostatně, v kolika zemích v regionu předal po prohraných volbách stávající prezident moc nově zvolenému, aniž by vyzval lidi k protestům, obvinil vítěze z podvodu a rozpoutal masakry? V Senegalu se to zatím podařilo pokaždé.

Zajímalo mě proč, a tak jsem se zeptala samotných Senegalců, co si o tom myslí. Proč tady třeba neexistují spory mezi náboženstvími. Jak to, že tu žijí křesťané s muslimy, buddhisty, hinduisty, animisty, baháisty a kdo ví s kým ještě. Odpověď byla v podstatě jednoduchá. „Podívej“ řekl mi večer Ba „já jsem křesťan a patřím k wolofům. Tady Ísa je muslim a taky wolof. Tamti jsou mandinkové a muslimové, ale jejich příbuzní jsou křesťané. Vidíš? Když se začneme zabíjet, z náboženské války se stane etnická a klanová a nakonec se vyvraždíme všichni, až nezbude nikdo. Tak není prostě jednodušší žít v klidu?“ Na tohle vysvětlení jsem už neměla co říct, bylo v podstatě dokonalé. Nemůžu na sto procent říct, že pravdivé, ale stačí, že to tak vidí místní.

Babylonská věž jazyků

V jednom ale měl Ba naprostou pravdu. Etnická a vlastně i jazyková stránka Senegalu je složitá. Hranice země, které vznikly někde na mapě daleko ve Francii, utvořily národ z více než deseti etnických a jazykových skupin, s rozličnými tradicemi a zcela odlišnou kulturou a dějinami. Hlavní skupinou jsou wolofové, kteří tvoří skoro padesát procent obyvatel země. Wolofština je tedy lingua franca na západě země, kde wolofové sídlí. Na východě a jihu se mluví dialekty mandé a wolofsky tu umí výrazně méně lidí. Řada cestujících Senegalců proto raději volí francouzštinu, než aby obtížně zjišťovali, kdo kterým jazykem umí. Francouzsky tu ale umí pouze kolem třiceti procent populace. Zbývajících sedmdesát procent francouzštinu k životu nepotřebuje, protože necestuje, ani se nesetkává s cizinci.

Cizinců v zemi ubývá, čím více se ubíráte na východ. Většina se jich koncentruje v Dakaru, další v Saint Louis. Pak se přesunují po oblíbené trase na východ do národního parku Niokolo Koba, někteří sjedou trochu víc na jih na hranice Guinee a pak se vrací zpátky do Dakaru. Ostatní části Senegalu jsou v podstatě nenavštěvované, v některých bělocha snad nikdy ani neviděli. O tom ostatně můžou svědčit desítky malých vesnických dětí, které se při pohledu na mě, bílého démona, rozplakaly. Pusy jim zalepily až bonbóny, které mezi slzami žvýkaly.

Na cestách

Ve prospěch cestujících cizinců nesvědčí ani místní infrastruktura. I hlavní cesty jsou místy rozbité tak, že je řidiči objíždí přes step a řidiči kamionů musí zpomalit na deset kilometrů v hodině. Poruchy aut jsou časté a dokonce i v zimě silně pražící slunce dělá z neklimatizovaného cestování noční můru. Jakmile na silnici uvidíte moderní, lesklé auto s klimatizací, vězte, že patří nějaké francouzské firmě, nebo jejím zaměstnancům.

Senegalská auta, hlavně ty, která se objevují ve veřejné dopravě, mají už nějaký ten pátek najetý. Nefunguje jim tachometr, součástky jsou zrezivělé, lak oloupaný a z hlubin auta vytéká nějaká tekutina. V Evropě by je bezpečnostní kontroly vyřadily už před lety. Tedy, možná to udělaly a auta si našla cestu právě sem.

Když se chcete lidově přepravit, stačí zajít na autobusové nádraží a místní vám ukáží, odkud odjíždí auto. To ale nevyjede, dokud není plné, a tak může čekání trvat déle, než samotná cesta. Do pestrobarevných minibusů, patřících muslimským bratrstvům, které zajišťují přepravu ve městech i mezi nimi, se na patnáct míst naskládá třicet lidí a nespočet dětí a auto může vyrazit na cestu. Lidé postupně vystupují a další nastupují, mačkají se a překřikují. Na střeše jsou naskládány pytle se zeleninou, tašky a několik živých koz a kuřat, které celou cestu vyděšeně bubnují kopýtky a pařátky na střechu minibusu.

Ušmudlané děti ve vesnicích mávají projíždějícímu autu a všichni se překvapeně tváří, že s nimi v autobusu sedí běloch. Veřejnou dopravu si moc cizinců dobrovolně nevolí. I přesto vás ale nikdo neobtěžuje. Nabídnou vám banán, nebo vy nabídnete jim. Optají se, odkud jste, a když je ujistíte, že Česká republika opravdu existuje a není francouzským departmentem, pokývnou hlavou, že rozumí.

Václaváku bych se vyhnula spíš

Ačkoliv by to málo kdo čekal, cestování v Senegalu je bezpečnější, než noční procházka po Václaváku. Samozřejmě, nepotloukejte se po opuštěných neosvětlených ulicích v turistických oblastech Dakaru po setmění, ale jinak se nemáte čeho bát. V regionech, kde se počet bělochů dá spočítat na prstech ruky, jste vidět jako na talíři. Ví o vás všichni a sleduje vás celá komunita. Úsměv a několik pozdravů stačí, aby si vás zamilovali, pomohli vám a případně si vás i ohlídali.

Bohužel, zvyšování cen potravin dohnalo řadu obyvatel pod hranici chudoby a někteří z nich vidí řešení v okrádání cizinců, kteří sem míří na dovolené. To se děje hlavně ve velkých městech v turistických lokalitách. Ozbrojené útoky jsou ale opravdovou výjimkou, o útocích na ženy nemluvě. Prostým důkazem jsou americké rodiny s dětmi, které se sem odstěhovaly z Chicaga nebo New Yorku, protože je zde život o tolik bezpečnější, než v amerických metropolích.

Z pohledu blonďaté osamělé cestovatelky bych se také mohla zmínit o sexuálním obtěžování. Jakmile odjedete z Dakaru, tak neexistuje. Ano, chlapi na vás budou zírat, ale je to spíš pohled typu „Co tu dělá běloška? A proč cestuje sama?“ než svlékání očima a oplzlé pomlaskávání. V Dakaru a v plážových resortech je to něco jiného.

Francouzské paničky kolem padesátky sem jezdí lovit zajíčky, pro které jsou peníze, které jim dámy platí, často jediným příjmem, ze kterého musí uživit širokou rodinu. Když se tedy samotná potulujete po pláži, tady, nebo i v Gambii, budou k vám přistupovat místní mladíci a nabízet „Tu pravou senegalskou zkušenost.“ Jsou otravní, vytrvalí a je jich hodně. Ale jsou v podstatě neškodní. Navíc jakmile zjistí, že mají co do činění se studentkou z východní Evropy, ztratí rychle zájem.

Slovo na závěr

A co poradit těm, kteří by se do Senegalu chtěli podívat? Obrňte se trpělivostí, budete ji potřebovat. Při čekání na autobus, při smlouvání o zcela nefixních cenách, při odhánění žebrajících dětí i při vysvětlování pouličním prodejcům, že si žádný z těch plastových krámů koupit nechcete. Jakmile ale přetrpíte prvních několik dní kulturního šoku a začnete pozorovat to barevné hemžení,užívat si pach ryb a neznámého koření a nevšímat si odpadků nahrnutých u stěn, dostane se vám Senegal pod kůži. A to hluboko.

Článek vznikl ve spolupráci s CK Mundo, která pořádá letecké exotické zájezdy

Lenka Hrabalová