Cesta ze Seychel na souostroví Maledivy byla plná překážek. Přes Nairobi jsem se dostal do Dillí a Bombaje, Bangalore a Coimbatore letadlem, rychle a draze. Pak už to šlo vlakem přes Trichur, Cochin a Trivandrum, odkud jsem měl zbývajících 800 km přes moře přeletět do Male, hlavního města Maledivské republiky.
"To jste si pane vybral nevhodnou dobu," řekl mi vedoucí Indian Airlines.
"Za pár dní končí muslimský ramadán a to se začínají vracet domů stoupenci
Alláhovi, kteří se před půstem uchýlili do vhodnějších krajin." Dalo mě to
zabrat a s "vysokou diplomacií", podloženou i něčím jiným navíc, jsem po
třech dnech, bohatě využitých ke koupání v moři, držel v ruce letenku s
potřebným "OK" v příslušném políčku.
Let trval necelou hodinu a brzy po startu jsme se dostali nad skupiny korálových
ostrůvků, shluknutých do 17 větších atolů. Letadlo se sneslo nad letiště na
ostrůvku Hulhule, což je něco jako letadlová loď, protože se sem vešla jen jedna
přistávací dráha a odbavovací budovy. Hangáry a řada čekajících letadel tu být
nemůže a odlety letadel jsou nalinkovány tak, aby se stačili vyměnit cestující a
doplnit pohonné hmoty a jídlo. Hlavní ostrov Male (někdy psaný také Malé) je
vzdálen pouhých 10 minut cesty malými loděmi. Do loďky vás ale imigrační
ouřadové nepustí bez zajištěného ubytování. Kromě toho musel mít každý
minimálně 10 USD na každý den pobytu, ale vízum vám dají bez problémů a na
počkání. Ještě že je hned vedle agentura pro ubytování. Vyberete si nocleh a agent
vás doprovodí s loďkou až do hotýlku. V několika menších pokojích tu bydlela
pestrá směsice mladých z mnoha končin světa. Ubytování je levné, ale
komplikované. Snídaně byla v ceně, ale každý den jsem ji musel tvrdě vymáhat. Voda
na mytí i koupání byla jenom slaná a stále vlastně teplá, protože potrubí se vede
často venku po zdech a slunce vodu pořádně prohřeje. Závěrečný oplach sladkou
vodou se musí zaplatit zvlášť, samozřejmě také veškerá pitná voda.
Hned jsem se dal do objevování ostrova. Jeho celá plocha je využita pro zástavbu a
má jen jeden malý parčík u velké mešity. Celým městem se táhne hlavní třída
Majidi Magu od východu na západ. Šikmo na ni jde hlavní příčná ulice Chandhani
Magu a pak ještě 2-3 menší. Zbytek je nesourodý systém ulic a uliček, jaký bývá
ve většině arabských měst. Uliček s mnoha krámky i obchody evropského stylu, s
několika tržišti a rybárnami, občas nějakým úřadem a kupodivu také s konzuláty
asi deseti zemí.
Některé ulice ústí přímo do moře, kam se vyhazují všechny odpadky. Plastikové
láhve a všelijaká veteš pak znemožňuje jakékoliv koupání. Z místních se tu
koupají jen děti (holky na jedné straně ostrova a kluci na druhé) nebo chudí
cizinci, co nemají na pobyt v tzv. rekreačních rezortech. To je vždy perfektní
turistický ráj, obvykle na některém ostrůvku, vzdáleném půl nebo i tři hodiny
plavby lodí, patřící majiteli rezortu. Tady jsou pobyty s plnou stravou, výbavou pro
rybolov i potápění (i s výukou), s večerními diskotékami a hlavně s prodejem
alkoholu, který je jinde zakázán.
Potřeboval jsem další indické vízum a tak jsem hned ve čtvrtek po příletu
navštívil konzulát, kde mi to úředník slíbil vybavit následující úřední den.
Jenže v pátek je muslimská neděle, v sobotu byl konec ramadánu, v neděli byl
státní svátek a v pondělí odpoledne se začlo úřadovat. Stejný úředník mi
klidně řekl, že mi vízum nemůže dát pro nějaké administrativní překážky. Až
prý v Indii po příletu. Člověk musí přitom zachovat klidnou tvář, i když by
nejraději "vypěnil".
K prohlížení ve městě toho moc nebylo. Hlavní atrakcí je mešita s pozlacenou
kopulí a vysokým minaretem. Její jméno je Velká mešita. Může se v ní modlit k
Alláhovi na 5000 věřících. Šel jsem tam mimo dobu modliteb a protože jsem měl
kraťasy, půjčil mi strážce velkou osušku, zavedl na balkon a natáhl dlaň. Uvnitř
mešity je několik nik s různými nápisy. V té největší nice, obrácené směrem k
Mekce, je vyložen korán. Jsou tu i hrobky nějakých národních hrdinů a také
náhrobky místních panovníků.
V mnoha příručkách se dočtete, že Maledivy objevili Portugalci. Ano, snad pro
Evropu. Jenže tehdejší vzdělaný svět o ostrovech věděl už od poloviny 14. stol.
po návštěvě největšího arabského cestovatele Ibn Battúty. Tento muž je mým
vzorem; byl prvním cestovatelem, který nejezdil po cizích zemích za obchodem, ale
hlavně pro zábavu a poučení. Třicet roků putoval od Maroka po Čínu a od
Astrachánu po Mali, při tom urazil přes 120 000 km a podle počtu navštívených zemí
byl překonán až v 19.stol. Mnohokrát byl přepaden a oloupen o všechno (jako i já),
ale vždycky se z problémů vyhrabal. Na Maledivách působil rok a půl jako soudce a
stal se důležitou politickou osobností, měl být dokonce sultánem.
Cizincům se doporučuje navštívit místní tržiště ovoce, zeleniny a
vyřezávaných věcí. Jsou tu ovšem jen podobné věci, jaké jsem nalézal v
desítkách zemí. Změnu však přece jen představují krámky, prodávající
dřevěné, vyřezávané a pestře vybarvené rybky a ryby všech velikostí a druhů,
tak jak je možno je vidět při potápění v korálových mořích. Podělil jsem
těmito trofejemi všechny své vnuky. Jeden z nich mi po návratu důležitě sděloval,
že dostali pohlednici z Malédivy a jestli jsem taky navštívil "Velkédivy".
Nenavštívil, ale po cestě jsem viděl skutečně "velké divy".
Jednoho dne, když už se můj pobyt chýlil ke konci, jsem se díval na sváteční
pochod. Dvě hudby, mládežnická a vojenská kapela, hodně hezkých děvčat (tady
muslimky nechodí zahalené). Vojáci v parádemarši předpažovali až do výše ramen,
dva prapory vysoko nad průvodem a hlavně děti a mládež! Celé třídy; čisté a
vymydlené děti ve slavnostním oblečení, krásné hnědé obličeje a všude veselí a
smích. U fontány před mešitou bylo rušno, voda tryskala a měnila barvy. A "za
pár" jsem odlétal zpět na pevninu a dál na sever...
Miroslav Šnejdar Zeměpisné sdružení |