Maledivy

Cesta ze Seychel na souostroví Maledivy byla plná překážek. Přes Nairobi jsem se dostal do Dillí a Bombaje, Bangalore a Coimbatore letadlem, rychle a draze. Pak už to šlo vlakem přes Trichur, Cochin a Trivandrum, odkud jsem měl zbývajících 800 km přes moře přeletět do Male, hlavního města Maledivské republiky.

"To jste si pane vybral nevhodnou dobu," řekl mi vedoucí Indian Airlines. "Za pár dní končí muslimský ramadán a to se začínají vracet domů stoupenci Alláhovi, kteří se před půstem uchýlili do vhodnějších krajin." Dalo mě to zabrat a s "vysokou diplomacií", podloženou i něčím jiným navíc, jsem po třech dnech, bohatě využitých ke koupání v moři, držel v ruce letenku s potřebným "OK" v příslušném políčku.

Let trval necelou hodinu a brzy po startu jsme se dostali nad skupiny korálových ostrůvků, shluknutých do 17 větších atolů. Letadlo se sneslo nad letiště na ostrůvku Hulhule, což je něco jako letadlová loď, protože se sem vešla jen jedna přistávací dráha a odbavovací budovy. Hangáry a řada čekajících letadel tu být nemůže a odlety letadel jsou nalinkovány tak, aby se stačili vyměnit cestující a doplnit pohonné hmoty a jídlo. Hlavní ostrov Male (někdy psaný také Malé) je vzdálen pouhých 10 minut cesty malými loděmi. Do loďky vás ale imigrační ouřadové nepustí bez zajištěného ubytování. Kromě toho musel mít každý minimálně 10 USD na každý den pobytu, ale vízum vám dají bez problémů a na počkání. Ještě že je hned vedle agentura pro ubytování. Vyberete si nocleh a agent vás doprovodí s loďkou až do hotýlku. V několika menších pokojích tu bydlela pestrá směsice mladých z mnoha končin světa. Ubytování je levné, ale komplikované. Snídaně byla v ceně, ale každý den jsem ji musel tvrdě vymáhat. Voda na mytí i koupání byla jenom slaná a stále vlastně teplá, protože potrubí se vede často venku po zdech a slunce vodu pořádně prohřeje. Závěrečný oplach sladkou vodou se musí zaplatit zvlášť, samozřejmě také veškerá pitná voda.

Hned jsem se dal do objevování ostrova. Jeho celá plocha je využita pro zástavbu a má jen jeden malý parčík u velké mešity. Celým městem se táhne hlavní třída Majidi Magu od východu na západ. Šikmo na ni jde hlavní příčná ulice Chandhani Magu a pak ještě 2-3 menší. Zbytek je nesourodý systém ulic a uliček, jaký bývá ve většině arabských měst. Uliček s mnoha krámky i obchody evropského stylu, s několika tržišti a rybárnami, občas nějakým úřadem a kupodivu také s konzuláty asi deseti zemí.

Některé ulice ústí přímo do moře, kam se vyhazují všechny odpadky. Plastikové láhve a všelijaká veteš pak znemožňuje jakékoliv koupání. Z místních se tu koupají jen děti (holky na jedné straně ostrova a kluci na druhé) nebo chudí cizinci, co nemají na pobyt v tzv. rekreačních rezortech. To je vždy perfektní turistický ráj, obvykle na některém ostrůvku, vzdáleném půl nebo i tři hodiny plavby lodí, patřící majiteli rezortu. Tady jsou pobyty s plnou stravou, výbavou pro rybolov i potápění (i s výukou), s večerními diskotékami a hlavně s prodejem alkoholu, který je jinde zakázán.

Potřeboval jsem další indické vízum a tak jsem hned ve čtvrtek po příletu navštívil konzulát, kde mi to úředník slíbil vybavit následující úřední den. Jenže v pátek je muslimská neděle, v sobotu byl konec ramadánu, v neděli byl státní svátek a v pondělí odpoledne se začlo úřadovat. Stejný úředník mi klidně řekl, že mi vízum nemůže dát pro nějaké administrativní překážky. Až prý v Indii po příletu. Člověk musí přitom zachovat klidnou tvář, i když by nejraději "vypěnil".

K prohlížení ve městě toho moc nebylo. Hlavní atrakcí je mešita s pozlacenou kopulí a vysokým minaretem. Její jméno je Velká mešita. Může se v ní modlit k Alláhovi na 5000 věřících. Šel jsem tam mimo dobu modliteb a protože jsem měl kraťasy, půjčil mi strážce velkou osušku, zavedl na balkon a natáhl dlaň. Uvnitř mešity je několik nik s různými nápisy. V té největší nice, obrácené směrem k Mekce, je vyložen korán. Jsou tu i hrobky nějakých národních hrdinů a také náhrobky místních panovníků.

V mnoha příručkách se dočtete, že Maledivy objevili Portugalci. Ano, snad pro Evropu. Jenže tehdejší vzdělaný svět o ostrovech věděl už od poloviny 14. stol. po návštěvě největšího arabského cestovatele Ibn Battúty. Tento muž je mým vzorem; byl prvním cestovatelem, který nejezdil po cizích zemích za obchodem, ale hlavně pro zábavu a poučení. Třicet roků putoval od Maroka po Čínu a od Astrachánu po Mali, při tom urazil přes 120 000 km a podle počtu navštívených zemí byl překonán až v 19.stol. Mnohokrát byl přepaden a oloupen o všechno (jako i já), ale vždycky se z problémů vyhrabal. Na Maledivách působil rok a půl jako soudce a stal se důležitou politickou osobností, měl být dokonce sultánem.

Cizincům se doporučuje navštívit místní tržiště ovoce, zeleniny a vyřezávaných věcí. Jsou tu ovšem jen podobné věci, jaké jsem nalézal v desítkách zemí. Změnu však přece jen představují krámky, prodávající dřevěné, vyřezávané a pestře vybarvené rybky a ryby všech velikostí a druhů, tak jak je možno je vidět při potápění v korálových mořích. Podělil jsem těmito trofejemi všechny své vnuky. Jeden z nich mi po návratu důležitě sděloval, že dostali pohlednici z Malédivy a jestli jsem taky navštívil "Velkédivy". Nenavštívil, ale po cestě jsem viděl skutečně "velké divy".

Jednoho dne, když už se můj pobyt chýlil ke konci, jsem se díval na sváteční pochod. Dvě hudby, mládežnická a vojenská kapela, hodně hezkých děvčat (tady muslimky nechodí zahalené). Vojáci v parádemarši předpažovali až do výše ramen, dva prapory vysoko nad průvodem a hlavně děti a mládež! Celé třídy; čisté a vymydlené děti ve slavnostním oblečení, krásné hnědé obličeje a všude veselí a smích. U fontány před mešitou bylo rušno, voda tryskala a měnila barvy. A "za pár" jsem odlétal zpět na pevninu a dál na sever...

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení