Vilnius: Muzeum genocidy, Mikelandželis a jiné zajímavosti

Litevská metropole Vilnius sice není žádná Paříž, jak se někdy nadneseně uvádí v průvodcích, a možná má daleko i k Praze, avšak přesto není nezajímavý. I náročnější milovník historie a kultury si zde může přijít na své, ačkoli milovník staré architektury bude možná poněkud zklamán. Město bylo sice založeno ve čtrnáctém století a velký architektonický rozkvět prožilo o dvě století později, avšak starší architektura vesměs padla za oběť řadě destruktivních událostí, k nimž došlo v průběhu pohnutých dějin Litvy.

Vilnius poničily zejména požáry (nejničivější byl asi požár v roce 1610, po němž bylo město znovu vystaveno) a války (během ruské okupace v letech 1655-61 byly zbořeny věže a hradby Gediminasova hradu, a o téměř tři sta let později zde ze 105 synagog zůstala po nacistické okupaci jediná). Historicky nejmalebnějším zákoutím je tak nejbližší okolí renesanční Aušros Vartai čili Jitřní brána, která zůstala jako jediná z původních devíti městských bran. V katolickém kostele svaté Terezy tamtéž se nalézajícím je uložen překrásný obraz černé Madony od Jitřní brány, jehož kopie a fotografie si zde návštěvník může zakoupit.

Aušros vartai neboli "Jitřní brána" - jedna z mála zachovalých starších památek Vilniusu. Nahoře v lodžiích účastníci katolické mše.

Muzeum genocidy

Hlavní město Litvy tedy příliš neoplývá staršími památkami, skrývá však věci spjaté s minulostí o mnoho mladší a leckdy mimořádně pochmurnou. V monstrózním klasicistním domě na Gedimino prospektas se nalézá Muzeum obětí genocidy, míněno té způsobené Sověty na Litevcích. V budově kdysi sídlila KGB a součástí expozice je mimo jiné sklep, kde se nacházely cely a jiná příslušná zařízení, sloužící k perzekuci. Hrubě zhotovený interiér nese dosud patinu Stalinovy éry.

Návštěvníka zaujmou třeba dvě malinkaté kobky, které sloužily jako "cely předběžného zadržení", mající rozměry klaustrofóbního WC, bez přístupu denního světla. Jiná místnost je pochmurně vypolstrovaná - sloužila k bití vězňů a polstrování mělo ztlumit jejich křik. Další představovala jakousi samoobslužnou mučírnu. Nalézá se v ní uprostřed na podlaze malinké stupátko - do místnosti byla napuštěna studená voda a vězni zde byli ponecháni, přičemž museli na stupátku balancovat, aby byli v suchu.

Velmi působivá je kolekce fotografií mrtvých litevských partyzánů, kteří od roku 1944, kdy zemi po ústupu nacistů obsadila opět Rudá armáda, asi devět let bojovali proti sovětské moci. Dopadení partyzáni byli popravováni před očima litevských vesničanů, a jejich příbuzní je nemohli po několik dnů i týdnů ani pohřbít. Mrtvoly byly pro výstrahu veřejně vystavovány a fotografie je zachycují porůznu naskládané, opřené či zavěšené.

V patrech Muzea genocidy jsou další expozice, mnohdy velice sugestivní a nápaditě naaranžované: třeba kousek širokorozchodných kolejí, kde se po vkročení návštěvníka spustí zvukový záznam hučení vlaku, zatímco kolem na stěnách jsou rozmístěny fotografie a exponáty dokumentující epochu, v níž bylo Sověty deportováno z Litvy do gulagů nebo vyhnanství na 130 000 lidí. Celkový dojem z Muzea obětí genocidy je pochopitelně dosti skličující.

Mikelandželis a jazyková inkvizice

Pokud bychom se přesunuli z potemnělých stránek historie do současnosti, pak za zmínku stojí litevská snaha o jazykovou čistotu, kterou lze chápat jako svého druhu nacionalistickou manýru. V Litvě byla vytvořena desetičlenná jazyková inspekce, která údajně "pronásleduje všechny, kteří poruší zákon tím, že mluví příliš uvolněně" (jak uvádí Jan Pallokat v průvodci Pobaltí z edice Marco Polo). Tato jazyková inkvizice na základě jazykového zákona dbá, aby litevština byla užívána bezchybně, bez anglicismů a jiných cizích slov. 

V praxi to znamená, že dochází třeba k politevšťování cizích vlastních jmen, což ve výsledku působí dosti bizarně. České přechylování (tj. koncovka "ová" udělovaná ženám jiných národností) je pouhým slabším odvarem litevské snahy o "jazykovou čistotu". Tyto koncovky u vlastních jmen v Litvě představují rozvinutější systém a liší se u žen svobodných a vdaných, a také mužská jména mají typické koncovky. Zahraniční návštěvník tak s podivením hledí ve Vilniusu třeba na plakát s fotografií slavné sochy Davida od Michelangela, s politevštěným jménem tohoto renesančního titána "Mikelandželis". Na plakátech propagujících kultovní hollywoodské filmy o čarodějnickém učilišti se zase nalézá  litevská verze jména hlavního hrdiny "Harrys Potteris"! 

Ovšem koneckonců vzato, litevská jazyková inkvizice hájí čistotu řeči, kterou romantičtí lingvisté 19. století pokládali za relikt prapůvodní indoevropštiny. Slovy francouzského jazykovědce oné doby Antoine Meilleta: "Chcete-li vědět, jak mluvili naši indoevropanští předci, poslechněte si, jak mluví litevský oráč…" V souladu s těmito představami pak litevští intelektuálové během litevského národního obrození "vytvářeli mýtus o Litvě jako o zemi, kde se pod tenkou vrstvou civilizace zakonzervovaly základy prastaré (indo) evropské kultury." (HalinaBeresnevičiúté-Nosálová: Dějiny Litvy).

A ještě k záchodkům…

Poslední postřeh k reáliím litevského hlavního města pochází od jedné slečny, kterou jsem již v Čechách náhodně potkal ve vlaku. Řeč byla o zážitcích z Pobaltí, a zejména jedno téma bylo vděčným tématem konverzace: hygiena, což bývá zpravidla pro Zápaďany tím větší problém, čím dále na východ cestují. Není proto divu, že především záchody patří na každém takovém zájezdu k hlavním tématům, jakkoli se to někomu může zdát nedůstojné.
Z výše uvedených důvodů proto jen stručně reprodukuji informaci o toaletách na vilniuském hlavním nádraží kousek od Jitřní Brány, které přichystaly nemilé překvapení západním návštěvníkům. Zvenčí prý budily zdání západních standardů. Vypadaly zkrátka perfektně - bohužel jen do té doby, než Zápaďan otevřel dveře do kabinky a nalezl za nimi jen prostou díru do podlahy. Šlo o pohled, který se však očím západních návštěvníků v Pobaltí naskýtá zcela běžně. Budoucím návštěvníkům Vilniusu tudíž vzkazuji, aby raději než hlavní nádraží navštívili Muzeum obětí genocidy - záchodky jsou tam "západního" typu a celkem uspokojivé.

Autor je spolupracovník CK Mundo, která organizuje zájezdy do Litvy i dalších pobaltských zemí

Václav Kozina