Postřehy ze současného Ulaanbaataru.

Ulaanbaatar je hlavním městem Mongolska, připomeňme několik základních údajů o této nám vzdálené zemi. Zaujímá rozlohu přes 1,5 milionu km2, žije tu přes 2,754 milionu obyvatel a hustota zalidnění je 1,8 obyvatele na kilometr čtverečný. Velkou většinou to jsou Mongolové, avšak žijí tu i Kazaši, Burjati a několik dalších málo zastoupených národnostních menšin.

Jde o zemi hraničící s Ruskem a Čínou ležící v průměrné nadmořské výšce 1580 metrů nad mořem. Tomu odpovídá i charakter krajiny. Jsou zde zastoupeny vysoké hory (4000 m, Mongolský Altaj, Changaj, Gobijský Altaj), pouště (Gobi) a rozsáhlé plošiny. Bezmála 80% území je pokryto suchou travnatou stepí. Necelých 10% tvoří lesy, většinou na svazích hor. Klima je suché s velkými rozdíly mezi létem (červen až srpen) a zimou (listopad až březen). Průměrná letní teplota je 20 stupňů Celsia a je ovlivněna velkým rozdílem denní a noční teploty. Průměrná zimní teplota je -23 stupňů Celsia. Průměrné srážky jsou 200-220 mm s výraznými místními rozdíly. Sluneční svit je zaznamenán průměrně 200 dnů v roce. 

Oficiálním jazykem je mongolština, která patří do skupiny Uralsko-altajské a mluví jí nejenom v Mongolsku, asi 8 milionů lidí. Písmo je od roku 1941 upravená cyrilice. Dominantním náboženstvím je buddhismus (94%) a v odlehlých krajích ještě v malé míře i šamanismus. Platí se zde "tugriky" (tügrük), nejmenší bankovkou je 10 tugriků, menší "mungi" již nejsou k vidění.

Na konec tohoto krátkého představení dlužno dodat, že Mongolsko je země, která oplývá obrovským nerostným bohatstvím, velmi dlouhou a bohatou historií, pracovitým a přátelským lidem. V posledních několika letech zaznamenala země bouřlivý rozvoj, což nejlépe dokumentuje situace v hlavním městě. Jedním slovem země je v současnosti jedním velkým staveništěm s "vlajkovým" Ulaanbaatarem.

Ulaanbaatar (Ulánbátar) je dnes již milionovým městem a je městem velkých kontrastů. Na jedné straně to jsou bouřlivě se rozvíjející oblasti města kolem hlavní ulice a pak části vybíhající do svahů okolních hor, na druhé straně pak zbytky nomádské podoby z minulosti (jurty). Samotné město se během posledních víc než 350 let několikrát stěhovalo a měnilo své centrum díky nomádskému způsobu života tehdejších Mongolů. Trvale zakotvilo až v roce 1778. Dnešní podoba je dána tím, že se nachází v širší pánvi položené ve výšce přes 1300 m n. m, protékané řekou Tuul. Leží pod severními svahy pohoří Bogdkhan Uul (2256mnm) z jedné strany a na jižních svazích výběžků pohoří Chenti Nuru (necelých 2000). Odkud přitéká menší pravostranný přítok Tuulu, Dund Gol. 

Celkově to je geograficky poloha velmi nevýhodná. Jednak se zde tvoří teplotní inverze a je to místo, které má průměrnou roční teplotu kolem -10 stupňů Celsia, což činí město hlavním městem s nejdrsnějším podnebím na světě. S mrazem se běžně setkáme od října do dubna. Léto zde začíná v červnu a příroda je zelená. Konec léta je v srpnu a od té doby vše usychá a do dalšího léta je okolí a většina míst ve městě zbarveno okrově hnědě a díky nedostatku srážek je všude přítomný prach (parky se musí zavlažovat). Díky tomu má také Ulaanbaatar mnohem víc znečištěné ovzduší než mnohá města čínská. Připočteme-li k tomu ještě průmyslové znečištění, pak celkové znečištění dosahuje hrozivých hodnot, hlavně v dlouhé zimě také díky teplotním inverzím, daným svou nevhodnou údolní polohou.

Vraťme se ještě k názvu města. Od roku 1639 do roku 1706 se jmenovalo Urguu (hlavní stan), pak do roku 1911 Ih Huree (velký klášter) a nakonec do roku 1923 Niislel Huree. Od roku 1923 pak nám známým označením Ulaan baatar - rudý bohatýr, na počest národního hrdiny Damdina Suchbaatara.

Symbolem Ulaanbaataru je Garuda, což je mytický pták, který je znakem prosperity a otevřenosti. Garuda je na erbu a vlajce Ulaanbaataru. 
Pomyslným centrem je rozsáhlé náměstí pojmenované dosud po národním hrdinovi Suchbaatarovi, jemuž dominuje v centru jeho jezdecká socha. Proslýchá se, že se pojmenování má změnit na Čingisovo. 

Na severní straně náíměstí je rozsáhlá budova Parlamentu s obrovskou průčelní sochou sedícího chána Čingise - velkého chána (rodným jménem Temüdžin) sjednotitele mongolských kmenů. Byl prvním Velkým chánem Mongolů a jedním z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů na světě. Narodil se snad v roce 1162, zemřel 1227. Pocházel z klanu Bordžiginů. Ve dvacátých letech 13. století dobyl řadu území a vytvořil tak největší říši na světě, která sahala až do Evropy po dnešní Varšavu. Postupem doby se říše zmenšovala a rozpadala, ale například Krymský chanát zanikl až v 18. století.

V Parlamentu je v podzemních prostorách výstava historických předmětů nalezených archeology, sbírky mincí, map a dalších předmětů dokládajících dlouhou a bohatou mongolskou historii. Výstava se otvírá jen u příležitosti významných svátků. Podobnou výstavu lze spatřit i v Národním muzeu nedaleko. 

Další zajímavou budovou je "moderní stavba" ze šedesátých let, rozlehlá budova filharmonie. Vedle ní pak mnohem menší operní scéna v sovětském stylu. Za dnešní repertoár by se nemusela stydět žádná světová operní scéna. Pokud byste čekali, že umělci budou zpívat nějak "divně", pak ubezpečuji všechny, že při poslechu máte v hledišti dojem, že jste někde v italské opeře. 

Naproti přes náměstí je pak místní radnice, starší budova banky a za jižním parčíkem pak vysoký Blue Sky hotel a vedle pak několik dalších výškových budov. Blue sky byla první vysoká stavba ve městě, která pochází z konce prvního desetiletí našeho století. Za posledních 5 let je centrum jedno velké staveniště a vzniklo tu nepočítaně výškových staveb. Tím však centrum ztratilo svůj historický charakter a původní mongolskou identitu, což je na jednu stranu škoda, na druhou se však město přiblížilo ke globalizovanému světu. Ve městě však zůstala řada míst, kde je mongolská historie jasně čitelná. Tato místa by chtělo uchovat.

Od centra se rozbíhá vlastní zástavba, která dosahuje v obou směrech několik desítek kilometrů. Celkově je to od západního konce k východnímu přes 40 kilometrů. Na to, jak je město dlouhé, je poměrně úzké. Je to dáno polohou mezi jižním a severním pohořím a činí asi 5 kilometrů.

Další zajímavou budovou je již zmíněné Národní muzeum, hned vedle parlamentu. Bylo založeno 1924, má 7 výstavních sálů, ve kterých jsou doklady od prvního osídlení oblasti Mongolska příchozími z Euroasijských stepí do současnosti. Vystavuje se tu přes 46 tisíc archeologických, historických a etnografických předmětů (mincí, zbraní, oděvů, kuchyňských potřeb atd.). 

Přírodovědné muzeum vzniklé roku 1956 vystavuje ve 40 sálech ukázky mongolské přírody, geologické, floristické a faunistické sbírky. Zajímavostí jsou například kostry druhohorních ještěrů, vysokohorské fauny apod. Muzeum nelze přehlédnout, protože tu je před ním na vysoké skále socha jakéhosi kamzíka v nadživotní velikosti.

Ve městě je i několik buddhistických klášterů. O gandanském bylo na stránkách ingema.net již popisováno před časem. Vedle tohoto jsou ostatní spíš historickými muzei. V Dasholionském jsou sice ještě budhističtí mniši, ale jen jako historický doprovod, Bogd chanský (jižně od centra) je již jen jako muzeum, rovněž tak i chrám Bakula Renbuchi nedaleko od Gandanu (místo absolutní blaženosti).

Město disponuje ještě dalšími místy, která mohou návštěvníka zaujmout. Leží již dále od centra, avšak v dosahu pěšího výletu. Například Buddhův park pod Zaisanským památníkem. Vznikl v roce 2006. Zlatá socha Buddhy je však dnes již obestavěna výškovými budovami a někdejší podoba, kterou zobrazují fotografie Wikipedie, už dnes není platná.

Dalo by se o Ulaanbaataru napsat ještě mnoho zajímavého. Jak se město bouřlivě rozvíjí, jak bojuje s negativními jevy přírody i průmyslové činnosti člověka. Popsat neobvyklé stavby římskokatolických nebo pravoslavných kostelů, které by tu člověk z Evropy asi nečekal. Historické budovy z více či méně vzdálené minulosti, další a další. 

Mongolsko spolu s Ulaabaatarem i dalšími městy a přírodními památkami jsou pro našince jistě velmi zajímavé. Předpokládejme, že se najdou cestovní kanceláře, které nám tuto zajímavou část světa přiblíží a seznámí nás s ní, stojí to za tu cestovatelskou námahu.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení