Hrad skotských králů v srdci Edinburghu

Už před časem, když jsem poprvé začal uvažovat o návštěvě Skotska, mi bylo jasné, že prvním cílem mé návštěvy v hlavním městě musí být dávné sídlo skotských králů, edinburghský hrad. Už jako kluk jsem o něm četl v dobrodružných historických knihách spisovatele Waltera Scotta, doprovázených pěknými ilustracemi jihlavského malíře Gustava Kruma.

Od 11. století se tyčí majestátně nad téměř půlmilionovým Edinburghem jako mohutná pevnost i symbol nezdolnosti, který přestál války i bitvy o trůn a královskou korunu. Je na něj nejkrásnější pohled z hlavní třídy starého města Princes Street, přes malebný park. Kdybychom prošli hlavní třídou, lemovanou několika pomníky skotských velikánů, mezi nimiž vyniká pomník Waltera Scotta, dostali bychom se k ulici Royal Mile, po které většina turistů přichází k hradu. Je totiž lemována mnoha obchody se suvenýry, skotskými kilty i krojovanými dudáky, kteří si přivydělávají hrou na národní nástroj. A hlavně také hospůdkami i honosnými restauranty s typickými skotskými jídly.

My ale volíme tu nejkratší postranní cestu, která se nám právě nabízí a vydáváme se rovnou vzhůru a pak po příkrém schodišti, po němž vystoupáme rovnou na rozlehlé nádvoří před vstupní bránou hradu, kde nás vítají sochy dvou skotských králů. Jedním z nich je slavný Robert Bruce. A pak už kolem nezbytného obchodu s knihami, pohlednicemi a suvenýry můžeme vstoupit na první nádvoří, kde jsou hradby lemované velkými střílnami, odkud míří na město baterie děl.

Kanony z poloviny 18. století, černě natřené, působí dodnes velmi hrozivě, přestože se z nich už nestřílí. Právě tak jako z mohutného děla Mons Meg, které daroval v roce 1457 skotskému králi Jamesi II. na důkaz přátelství burgundský vévoda Filip. Dělo bylo použito při bojích proti Angličanům roku 1497 a později bylo využíváno už jen při střelbě k slavnostem. 

Mons Meg, obří dělo z 15. století, budí největší zájem a obdiv turistů a není snad nikdo, kdo by do jeho hlavně nestrčil hlavu. Nerní to žádný problém, protože velké koule do děla váží 150 kilo a mají pořádný průměr. Mohly být vystřelovány až do vzdálenosti přes 3 kilometry.

Jen o kousek dál přímo u hradeb konkuruje středověkému obru současné moderní armádní dělo, které jako by nám svou přítomností připomínalo dobu, kdy stará pevnost byla ještě před pár lety sídlem pluků skotské armády. A kdy se z děla střílelo vždy přesně v 1 hodinu odpoledne pro připomínku přesného času. 

Tento zvyk se stále zachovává a je také velkou atrakcí pro turisty. Je ale ještě brzy a tak vycházíme na horní nádvoří, kde můžeme navštívit nejstarší budovu hradu, nevelkou ponurou kamennou Kapli sv.Margarety. Ale to už nás čeká hlavní velkolepé nádvoří, na kterém se nachází bývalý kostel, ve kterém je v současné době instalován památník skotským vojákům, padlým v bitvách obou světových válek. 

Vnitřní prostory jsou strohé, vyzdobené standartami, medailemi i dokumenty a platí tu pro nás poněkud nepochopitelný přísný zákaz fotografování. To je naopak dovoleno v protějším paláci, kde jsou uloženy korunovační klenoty skotských králů. 

Vystoupáme po točitém schodišti a procházíme chodbami a sály s portréty králů a královen i kolem výjevů z korunovací nebo předávání obřadního meče. V síni, kde jsou korunovační klenoty vystaveny za skly a pečlivě hlídány, platí ale ten nejpřísnější zákaz fotografování či filmování a nepomáhají ani naše novinářské průkazy. Můžeme si to ale pak plně vynahradit v několika muzejních sálech, kde se turisté procházejí dějinami slavných pluků skotské armády a významných bitev, kterých se zúčastnili skotští vojáci od středověku až po moderní dobu. 

Milovníci řádů, vyznamenání a starých zbraní si tady plně přicházejí na své. To vše je samozřejmě podmalováno hudbou skotských vojenských dudáků. To už ale minulo poledne a blíží se doba výstřelu z děla na menším nádvoří. Rychle se tam odebíráme a s námi i docela velký dav turistů, který čeká až voják, sledující do posledního momentu své hodinky i další časoměry, odpálí přesně ve 13 hodin dělo. S velkou nábojnicí pak napochoduje mezi diváky, kteří se s ním s radostí fotografují. 

Na hradě je toho ale ještě hodně k vidění. A tak se ještě odebíráme do rozsáhlého hradního paláce, kde procházíme nejprve nádherné prostorné komnaty, které ve středověku obývali skotští králové a královny, včetně té poslední Marie Stuartovny. Není tu příliš mnoho nábytku, ten se většinou nezachoval, ale vynahrazuje nám to výzdoba stěn a stropů a také původní zdobené kamenné krby, nad nimiž nechybí znaky králů, bohatě zlacené erby s jednorožci. 

Dívám se z okna z výšky hradního paláce na město a představuji si, jak odtud hleděl na město některý ze skotských králů, kteří tvořili dramatické dějiny dávného Skotska - po staletí hrdé země, neohroženě bojující za svou samostatnost. Odtud už je to jen pár kroků do Velkého sálu, kde se odehrávaly slavnosti, hostiny a který sloužil i pro oficiální shromáždění. 

Byl také zbrojnicí, ve které jsou dodnes soustředěna vzácná královská brnění, meče a oštěpy, ale rovněž některé zbraně ukořistěné v bitvách. Tady se většina návštěvníků zdrží obvykle nejdéle. Ale čas nemilosrdně ubíhá a my si chceme ještě projít odlehlejší místa a pokochat se pohledy z hradeb na Edinburgh, ležící hluboko pod námi zalitý odpoledním sluncem. 

Vycházíme pak hlavní bránou do ulice Royal Mile a za zády nám nad střechami hradu vlají obě oficiální vlajky Skotska - modrá s bílým ondřejským křížem a žlutá se skotským lvem. A pod nimi se s námi loučí staré a tlukoucí srdce Edinburgu - hrad dávných i dnešních králů, který patří pevně k městu, se kterým odedávna tvořil historii této drsné a nádherné země.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava