Prastarým Chinguetti v Mauretánii

Mauretánie je jednou z nejchudších zemí světa, ačkoliv pod svým povrchem skrývá obrovské množství nerostných surovin. Je také jednou ze zemí světa, které jsou nejméně "poskvrněny" turismem. Poslední turisté opustili zemi před třemi lety kvůli bezpečnostním problémům a francouzská vláda považuje zemi přímo za rizikovou. O to více přitažlivou se zdá cestovatelům, dobrodruhům a baťůžkářům.

Země jako taková nemá moc co nabídnout, co do přírody, historie ani kulturních událostí. Většinu přírody tvoří polopouštní pustina, nebo přímo poušť, historická centra ve východní a střední části země jsou špatně přístupná pro ty, kdo nemají náhon na čtyři kola, a kulturu představují mimo hlavní město hlavně tradiční hudba, hry a občasné závody velbloudů a oslů, kterých je v zemi snad více než písku. Nezní to až tak lákavě, že? Tedy, záleží asi na tom, co vás láká.

Když jsme v mrazivé čtyři hodiny ranní vyskočili ze stále jedoucího vlaku na železnou rudu v městě Choum, do Chinguetti nám zbývalo stále pět hodin jízdy. Tři hodiny pouštní cestou v offroadu, kde jen vyjeté kolejnice v písku značí směr a každá písečná bouře znemožní pokračování. Další dvě hodiny po mizerné asfaltce. Už jen transport v této bohy zapomenuté pustině má své kouzlo. Cíl cesty není jediným důvodem, proč se na ni vydat.

Pokud v Chinguetti potkáte další bílou tvář, považujte se za šťastlivce. Město na návrat turistů stále marně čeká; hotely zejí prázdnotou a samozvaní průvodci nemají koho provádět. Prastaré karavanní město upadlo v zapomnění a jeho chátrající centrum postupně pokrývá písek. Klikaté uličky přitom skrývají mnohé. Páteční mešita a její minaret jsou symbolem celé země a knihovny, roztroušené po městských zákoutích, skrývají středověké rukopisy, donedávna chráněné jen hliněnými zdmi a stěnami dřevěných truhel. Pokud zatoužíte vzít do rukou arabským písmem psaný papír a přičichnout k vůni věků, máte poslední šanci předtím, než i do Mauretánie zavítá moderní doba a všechny staré rukopisy budou pečlivě uzavřeny v sejfech. 

Až vás staré město unaví - což se, vzhledem k jeho velikosti, stane patrně rychle, nezbývá, než začít objevovat jeho okolí. Poušť se okolo Chinguetti svírá o šest metrů těsněji každý rok a za desetiletí pohltí i malé farmičky v okolí a město bude postupně opuštěno, jako mnohá jiná dále na východ. Pro nás, cestovatele, je ale poušť lákadlem. A proto se většina návštěvníků města vydává dále do jejích hlubin. Za drobný peníz (nezapomeňme, že Mauretánie je opravdu chudá, což i nám, studentům, umožňuje nevídané věci), lze na několik dní pronajmout velbloudy a dvojici beduínů, pověřených péčí jak o ně, tak o vás, a vydat se do pustiny. 

Velbloudi, naložení dřevem, jídlem a vodou na příslušný počet dnů, pochodují, seřazeni ve fotogenických řadách, nahoru a dolů dunami a my tiše za nimi. Nebo před nimi nebo někde v okolí. V poušti je to jedno, stačí držet směr a nevzdalovat se příliš na to, aby člověk neztratil stopy. 

Osm hodin turistiky denně nahoru dolů po dunách unaví. Chůzi po písku nezvyklý Evropan je tak nakonec rád, že s sebou má zástupce pouštního lidu, kteří mu na ohníčku připraví skrovný pokrm, který mu nakonec přinesou přímo pod nos. Písek nutí pracovat zcela nové svaly těla a člověk si není jistý, jestli pokračovat s botami, které musí neustále vysypávat, nebo bosky, jelikož písek nejen pálí a studí, ale také do krve rozdírá. 

Když ale pomine nezvyklá bolest nohou a svrbivý pocit písku mezi prsty (a vůbec všude jinde), je poušť nádherným, poetickým místem. Beduíni z Chinguetti vás povedou od oázy k oáze, kolem zpívajících dun, které se takřka kolmo tyčí nad planinou, pokrytou tisíce let mrtvými mořskými živočichy, k zaniklým starým městům, nebo až dál ne východ, k obrovským ruinám města Oudane. A když pak po dlouhém pochodu přijde noc a beduíni hledají, pod kterou dunou si ustelou, přichází zcela nový zážitek. Stanování pod africkou oblohou v obležení pasoucími se velbloudy a naslouchání velkolepému tichu, vzdáleni všemu, co přináší naše doba, je čirá magie, pro kterou stojí za to zvážit cestu.

Pokud tedy nehledáte luxus, teplou sprchu, rozmanité jídlo či divoké safari, zkuste se zamyslet nad návštěvou země, která se snad v následujících letech probudí, a začne konečně těžit ze svých přírodních zdrojů tak, aby její obyvatelé nemuseli žít hluboko pod hranicí chudoby.

Článek vznikl ve spolupráci s CK Mundo, která pořádá zájezdy za exotikou

Lenka Hrabalová