Cestovatel Leoš Šimánek uzavřel biografickou trilogii o svých expedicích a cestách ve druhé polovině devadesátých let minulého století. Nejprve s několika přáteli v knize SEVERSKOU DIVOČINOU - Stavba srubu u jezera Clark a plavba po řekách na Aljašku. CESTOVÁNÍ JE MŮJ ŽIVOT - Na plachetnicích Tichomořím a na člunech divočinou Kanady doplňují nyní CESTY ZA DOBRODRUŽSTVÍM - Putování Severní a Jižní Amerikou a napříč Tichým oceánem (160 stran se čtyřmi mapami, 130 barevných fotografií). Dohromady víc než tři roky trval proud zážitků. S německým a kanadským pasem cestoval na vlastní pěst, to jest maximálně úsporně, když si přivydělával při různých pracích pro místní farmáře a domorodce.
Z mediálních prostředků se čas od času dozvídal, co se na druhé straně naší země mění
- a byl mezi prvními, kteří se po roce 1990 vrátili zpět do své rodné vlasti. Tehdy se zvláštním plánem: poznat a procestovat Rusko od Ukrajiny až na Bajkal. Vzniklo seznámení s odvážnou spolucestovatelkou Lenkou, poté následovala svatba. Společně se synem, později i s dcerou, procestovali Kanadu, Aljašku, americký Západ, Nový Zéland, Havajské ostrovy, Austrálii a další.Vyprávěl o tom v České republice a německy mluvící Evropě ve svých diashows a vydávaných knihách.
Ale vraťme se k zážitkům na cesty, které nyní popisuje ve své nové knize a krabicím plných
- v předešlých knihách většinou nepoužitých - diapozitivů. Fotografie u něj vyvolávaly další a další vzpomínky. Ze všeho nejvíc ho vždycky a všude zajímali lidé. Jejich práce, vztahy, zvyky, dny slavnostní i všední. Obstarávání a příprava potravy. Učil se od nich rozeznávat tamní jedlé rostliny, všemožnou exotickou zeleninu a ovoce, lovit ryby…
Měl štěstí na dobré charaktery, kromě menší kapesní krádeže v Mexiko City ho všude provázelo štěstí.
Horší bylo, když například domorodci v Tichomoří popili na jeho počest kawu, omamný nápoj z kořene pepřovníku. Nechtěl-li je urazit, musel se všemi připíjet. Při druhé rundě, píše, mu znecitlivěly tváře, pak mu ztěžkly ruce a nohy
- a následovaly další rundy, až se s ním najednou zatočil svět (viz str. 99). Nebo když musel pojídat sice citronem pokapané, ale ještě živé mořské slimáky a pečené ponravy…
O tom všem v knize teď upřímně, vesele a otevřeně vypráví svému bratrovi, švagrové a manželce na chalupě v Orlických horách. Čtenář se při čtení bude cítit jako jeden z nich.
Irena Zítková |