Pyramida v Louvru

Skleněná pyramida uprostřed Cour Napoléon pařížského Louvru působí tak trochu, jako kdyby císaře všech Francouzů přiletěla navštívit vesmírná loď.

Osoba, která chce navštívit Louvre, nemůže již kráčet po jeho vstupním schodišti. Musí nejdřív do pyramidy a z jejich prostor, kde jako by se snoubily katakomby s letištní odbavovací halou, teprve tam, kde má namířeno. Podzemí se pod skleněným jehlanem rozšiřuje natolik, že poskytuje dost místa pro pokladny, šatny, obchod, knihkupectví, restauraci i posluchárnu se 420 sedadly.

Všechno začalo v době, kdy se francouzský prezident Miterrand rozhodl udělat z Louvru největší muzeum na světě. Zároveň učinil i klíčové rozhodnutí: vystěhoval ministerstvo financí z Richelieova křídla paláce, kde sídlilo od roku 1871. Tím muzeum získalo 60% výstavní plochy navíc.

Projekt byl svěřen newyorskému architektu čínského původu Ieof Ming Peiovi. Ten navrhl postavit pyramidu.

Když nad Paříží začala vyrůstat konstrukce Eiffelovy věže, mnoho Pařížanů psalo petice a netajilo se pohoršením nad "ocelovým monstrem". Nejinak tomu bylo u kulturního střediska Georgese Pompidoua, které si vysloužilo přezdívku Rafinerie, stejné to bylo u supermoderního obchodního střediska Les Halles i pyramidy v Louvru.

Pyramida to ovšem není ledajaká. Obklopuje ji sedm trojúhelníkových bazénů s vodotrysky. Je vysoká 21 metrů a má půdorys 34 krát 34 metrů. Její boky jsou pokryty 86 tunami skla. Ani sklo ovšem není obyčejné. Musí být dokonale odolné, lehké a průhledné. Každé sklo je obvykle průhledné, ale to na pyramidě musí zůstat stoprocentně průhledné po dlouhou dobu. Pokud není složení výchozí minerální suroviny pokaždé přesně stejné a směs není dokonale homogenní, propouští takové sklo některé složky světla více, jiné méně. Někdy mívá sklo nazelenalou barvu, což je způsobeno větším množstvím iontů železa.

Výroba skla pro pyramidu začala tedy především hledáním ideální suroviny - písku, který by měl mít optimální poměr křemíku a oxidu či uhličitanu vápenatého. Po dlouhém hledání našli ten správný písek v jednom opuštěném pískovcovém lomu u Fontainebleau nedaleko Paříže.

Tak dosáhli inženýři společnosti Saint-Gobain se svým sklem "smíru" se světlem, ale nikoli s teplem, které toto sklo vedlo velmi špatně. Tavba se proto stala velmi delikátní zaležitostí. Technici museli adaptovat celou tavicí sklářskou pec, aby takový úkol bylo vůbec možné zvládnout.

Po třech letech výzkumů a pokusů se podařilo vyrobit dokonalé sklo, stejně pevné jako bezbarvé, s téměř absolutní průhledností.

666 kosočtverců a 118 trojúhelníků tlustých deset milimetrů bylo nařezáno z tohoto zázračného materiálu. Jednotlivé segmenty byly kvůli bezpečnosti slepeny po dvou k sobě, podobně jako přední ochranné sklo u automobilu. Ochranné sklo pyramidy v Louvru ale zabírá plochu dvou tisíc čtverečních metrů.

Aby byl výčet "nej" úplný, je nutno říci, že celá konstrukce obsahuje 15 tisíc spojovacích míst, z nichž každé představuje svým způsobem zvláštní případ. Aby se dosáhlo na milimetr přesného uložení skleněných kosočtverců a trojúhelníků do ocelových profilů, řídili se geometři pomáhající při zasklívání pokyny z centrálního počítače na staveništi Grand Louvre. Výzkumní pracovníci firmy Rhone-Poulenc vyvinuli speciální silikonové lepidlo, které nemá s klasickým sklářským tmelem již vlastně nic společného.

V tom supermoderním a superpočítačovém prostředí ale přeci jen zůstal jeden kouzelný moment. Celý ten skleněný monument se musí mýt ručně. Žádný robot nebo automat. Když příjde ta chvíle, vyšplhají známí francouzští horolezci po kovové konstrukci a pustí se do mytí a leštění.

Lumír Pecold