Autem do Ruska přes Bělorusko aneb za hranice netušených nemožností

Cestování autem má proti hromadné přepravě vedle jistých nevýhod také řadu předností a mnozí z nás mu rádi dávají přednost. Únavné řízení a dlouhodobé soustředění na provoz, občasné bloudění a nemilá překvapení formou poruch či překážek na cestě jsou s úrokem vyváženy volností pohybu, nezávislosti na jízdních řádech, dopravou "od domu k domu" a možností neplánovaných zastávek na sympatických místech či přesně ve chvílích akutní potřeby.

Také do Ruska se dnes dá cestovat po vlastní ose. Na rozdíl od obecných představ umocněných kondenzovanými zprávami v masmediích je možné touto zemí v současnosti jezdit poměrně bez problémů, moderně se stravovat podél hlavních tahů a stejně tak i tankovat kvalitní palivo. A přestřelek mezi mafiánskými gangy ani útoků ze strany zlotřilých band se není nutno obávat více, než třeba u nás ve Střední Evropě. Pravda, opatrnosti není nazbyt nikdy (a to ani u nás ve Střední Evropě), a na některá specifika je třeba se při cestě na východ připravit. Stejně jak i na to, že mezi neočekávanými překvapeními mohou být i dost nepříjemná. A o ta není zaručeně nouze na hranici. O pár zkušeností z cesty do Moskvy v létě 1999, umocněných zážitky s předchozích let, se s vámi rád podělím.

První, co je třeba si uvědomit při cestě k polsko-běloruským hranicím, je to, že byla zřízena, je, a asi dlouho bude nikoliv pro zprostředkování styku mezi obyvateli a zajištění servisu pro cestující v obou směrech, ale naopak pro co nejspolehlivější znepříjemnění,otrávení a deprimování případných cestováníchtivých odvážlivců a k ovládnutí mas migrujících drobných a větších překupníčků. Ale hlavně k podpoře ušlápnutého sebevědomí malých úředníků pověřených neobyčejně vysokou pravomocí a úměrně k tomu vysokou arogancí, a k sponzorování celé armády nedaňových podnikavců tyjících ze zoufalství cestujících čekajících v kilometrových frontách na smilování být co nejdříve pohlcen pohraniční chobotnicí.

Hranice je místem, které rozhodně není pro cizince. Kdo nezná nepsaná pravidla (doslova nepsaná, neboť ani jedna tabule v nějakém rozumném jazyce nenapoví, jak se zachovat), většinou zbytečně uvízne na dobu nemile delší, než by bylo nutné. Nejprve je nutné se zařadit do správné řady stojících aut. Tj. ne mezi ty, které vezou zboží. V těchto frontách jsou často auta s přívěsy naloženými nábytkem. Tato řada prochází zvláštní kontrolou a pohyb je zde ještě menší. Omyl nás bude stát i několik hodin, případně zařazení se na konec správné fronty, což vyjde nastejno. Čekání na začátek celního odbavení může trvat mnoho hodin a popojíždění v mnohasetmetrové, či dokonce delší frontě.

Pravda, čas se dá ušetřit. Již o několika minutách od zařazení se na konec fronty jsme osloveni mladým mužem v limuzíně, která zastaví vedle našeho vozu. "Chcete dopředu fronty? Ušetříte mnoho hodin. Vypadá to tak na půl dne. Ptáte se kolik? Maličkost. Sto dolarů." Taxa je i sto padesát. Někdy sleví na padesát, případně i na třicet. Je-li celnice v dohledu několika set metrů, raději čekáme. Nejde jen o dolary jichž není nazbyt. Ale většinou nechci podporovat tyto podnikavce, kteří touto nelegální činností za tichého (a jistě ne nezištného) přihlížení pohraničníků a celníků vydělávají na uměle vytvořené hraniční bariéře. Tito hoši, jako podnož místní mafie, statní pořízci atletických postav a krátce střižených vlasů, mají své kumpány rovněž v zahraničních vozech v několika místech ve frontě a své pozice pak prodávají vytypovaným cestovatelům - zvláště pokud tito cestují v lepších bourácích a čekat ve frontě mezi "plebsem" je zjevně pod jejich úroveň.

Popojíždět ve frontě je nutné bez prodlevy, tak aby se nevytvořila před naším vozem mezera. Jinak tam, zvláště v předních partiích řady, vklouzne číhající mafie a získá tak další lukrativní místo. Vyhnat je ven je pak již "o hubu". Mafie si v nouzi dokáže potřebné místo vyřídit i "na počkání". Vyhlédnutý běloruský řidič v oprýskaném žigulíku je osloven dvěma ramenatými mládenci a za minutu, když se řada vpředu trochu pohne, náš řidič ochotně a zcela nezištně posečká až před něj vklouzne jejich vůz nebo bourák "klienta". Zaspat za volantem při posouvání se v řadě se nevyplácí.

Většinou se dá čekat, tak jak to dělají všichni. Posledně, tj. 20.srpna 1999 těsně před půlnocí, jsme stáli ve frontě jen asi půl hodiny a odbavení byli rovněž za půlhodinku. Ale to byla nezvyklá bleskovka. Dříve se vše odehrávalo za tři a více hodin. Jen jednou jsme si zaplatili uvedenou službu na cestě s malými dětmi, a v nesnesitelném letním horku. Samozřejmě, že u kilometrové fronty nejsou žádné stánky s občerstvením, natož toalety a tekoucí voda. Cestou zpět, na běloruské straně, toaleta sice je, ale pověst o ní ji předcházela, takže jsme na malou potřebu zvolili přilehlý zaneřáděný lesík. Ale zpět - třicetidolarová služba nám ušetřila jistě pět či více úmorných hodin a celkově jsme hranici zvládli za tři hodiny. Ale radost z časové úspory v sobě nesla pachuť provinění. Ve frontě za námi zůstaly i jiné rodiny s malými dětmi, dokonce s kojenci, ve vozech, jejichž osádka na dolarové úplatky ve výši několika ruských průměrných měsíčních platů dělníků prostě nemohly mít.

Dostat se k odbavení je jen začátek. Pokud zrovna netrefíme na střídání směn nebo začátek oslav některého z oficiálních či neoficiálních svátků v zemi, pak je třeba si pohlídat, aby činovník v uniformě a velké placaté brigadýrce (případně v maskáčích) ještě před první závorou nám dal tzv. talon. Je to lístek, rozdělený na několik políček, na něž postupně budeme dostávat razítka a nakonec je odevzdáme na konci hraniční zóny. V žádném případě neztratit a hlídat jako oko ve vlastní hlavě!!! Do záhlaví talonu je do příslušných kolonek třeba napsat značku vozu, SPZ a asi ještě stát, odkud jedeme. Samozřejmě, že všichni cizinci musí ovládat ruštinu, zvláštní talony pro cizojazyčné turisty nejsou.

Ti zkušenější si ještě před získáním talonu vyběhnou dopředu do přistavených budek, kde si v pokladnách iniciativně zaplatíme tranzitní poplatek (v případě, že Běloruskem projíždíme) ve výši cca 10 USD nebo 20 DM. Pokud jedeme jen do Běloruska, neplatí se asi tranzit, ale poplatek za tzv. "ekologii", tj. za to, že jedem znečišťovat jejich životní prostředí. Výše poplatku může být podobná nebo o něco nižší. Jsme-li ve voze sami, nevíme o placení poplatků nebo nemáme koho za sebe vyslat do "kassy", připomene nám to další oficír stojící u oné první závory, kterou se dostaneme do kýženého celního prostoru. Ale hned za závorou nás odstaví bokem, odeberou talon a my už spěcháme do kasy, zatímco se slzami v očích vidíme, jak přes závoru projíždějí jeden za druhým další a další vozy a řadí se do fronty před hlavní celní budovou. My si v pokladně vystojíme frontu o síle dvou lidí u jednoho ze dvou okýnek před otrávenou a děsně pomalou pokladní, která vašemu předchůdci vypisuje ručně do archu nějaké údaje z technického průkazu a pasu. Samozřejmě je lepší mít při ruce i zelenou kartu, může se na ni zeptat. Pak se na řadu dostáváte vy, a zatímco se váš hypnotický pohled u pokladní míjí účinkem ještě sluchem registrujete další a další vozy projíždějící přes závoru.

Řítíme se se zeleným archem potvrzení z kasy v rukou a máváme jím před pohraničníkem, ten nám dá náš talon. Tryskem k autu, zavytí pneumatik - a řadíme se na beznadějně poslední místo ve frontě u odbavovací budovy. Spěch nebyl potřebný, závora už zase leží dole a kdo mohl, ten už nás předběhl.

Nakonec jsme uvnitř v jedné ze dvou až tří řad. Opouštíme auto a zmateně pobíháme spolu s houfem podobných zoufalců mezi celními budkami, auty a úředníky. První ale musíme najít celní prohlášení. Jsou někde na pultíku nebo v krabičce na sloupu. Mohou být i v cizím jazyku, ale málokdy na takové trefíme. To mívá snad ještě průvodčí ve vlaku, ale zde?? Máme celní prohlášení v rukou, běžíme do auta, a na každou osobu vyplníme po dva formuláře. Samozřejmě, že se v rusky psaných kolonkách orientujeme: jméno, příjmení, stát odkud a kam jedeme, počet zavazadel, kolik samopalů, kulometů, protitankových střel, hašiše, starožitných hodin s kukačkou a valut vezeme. Řidič ještě na druhé straně sepíše značku vozu, sériové číslo motoru, a označí kolonky, jejichž smysl jsem dosud nepostihl - něco ve smyslu dovoz za účelem vývozu, prodeje, likvidace a zničeni, apod. To raději nechávám na celníkovi, ať sám odškrtne, co je třeba.

S vyplněnými formuláři, pasy, doklady od vozu a talonem se zapojujeme do společenské hry Hon na celníka. S tím, že nemusí vyhrát první, ale vždy vyhrává celník. Snažíme se doklady vnutit prvnímu muži v uniformě. Ten je buď přijme, nebo na nás štěkne, abychom stáli u vozu, nebo nás pošle za pohraničníkem, který buď není na místě, nebo právě mizí v jedné z budek a nedá se z ní vydolovat, nebo se nakonec objeví. Také je možné čekat u auta až postupně odjedou všechna odbavená auta a všimnou si i vás, protože bráníte v odbavení dalším dojíždějícím vozům. Iniciativa může sice narazit na aroganci, ale zpravidla šetří čas. Nakonec vás probere celník, prověří doklady, nechá si otevřít vůz, orazí poslední místo na talonu.. Od polských pohraničníků a celníků již razítka máte. S úlevou jedete k poslední závoře, odevzdáte talon vojákovi se samopalem a jste v Bělorusku.

Hned za závorou je směnárna státní banky. V nevýhodném kurzu, který je poloviční proti výměně z rukou, si vyměníte trochu valuty, abyste měli na palivo a jídlo. V momentě se stáváte multimilionáři. Za 50 dolarů jsme dostali 15 a čtvrt miliónů běloruských rublů (kurs 305 tis BRb za 1 USD, jinak byl asi za 500 tis. BRb), tzv. "zajčiků" podle zvěře zobrazené na dřívějších jednorublových bankovkách. Ty ale už více než rok nejsou v oběhu.

Větší kanystr s palivem do Běloruska dovézt nelze, měl jsem jen na 10 l. S půlkou nádrže jsem po půlnoci vyrazil s tím, že natankuji cestou?

Brzy je první placení na dálnici. Za osobní vůz platím 2 dolary nebo tři marky. Je dobré mít s sebou drobné. Z bankovek většinou vrátí drobné ve valutě, mohou ale i v "zajčikách". Je legrační číst, že placení dálnice je možné jen ve valutě, nikoli v místní měně. To snad není v žádné jiné zemi. Ale není to jediný případ.

Nad ránem už ručička nádrže povážlivě klesla k nule. Minuli jsme několik čerpacích stanic bez známky života. Před rozedněním jsme stáli před krutým faktem - je sklizeň obilí, Rusko přiškrtilo dodávky ropy zadluženému Bělorusku. Vypukla palivová krize, čerpadla zásobují jen státní organizace a jen na zvláštní talony, soukromý sektor nedostane nic. Dolévám z kanystru a po ujetí patřičné vzdálenosti a minutí několika zavřených pump stojím bez paliva na dálnici 200 km před Minskem. Anabáze končí po několika hodinách běhání s kanystrem po okolí a beznadějném tažení traktorem po místních čerpacích stanicích na stejném místě na dálnici. Tentokrát již vím, že nedaleko je hlídané parkoviště tiráků. Ti na prodej nemají, ale hlídač si ví rady. Krátký telefonát a za deset minut je tu Míša v žigulíku se dvěma kanystry nafty. Pravda za dolary a stanovenou cenu. Není to jako vloni, ale stále méně, než u nás doma. Fajn, do Minska dojedu a tam nafta určitě je.

Nedaleko Minska tankuji už legálně na pumpě. Ale za dolary. Tak je tomu i všude dále. Palivo je, ale za valutu.

Ale co s milióny? Dáme si tedy dobré jídlo v malé restauraci u cesty. Za slušné jídlo s polévkou hlavním jídlem s masem, přílohou, zeleninovým salátem a nápoji jsme dali na dřevo bratru celé tři milióny a s pocitem, že za takovou nominální cenu by při placení zbledl i Kožený, jeli spokojeně dále.

Bělorusko má s Ruskem unii, proto hranice je spíše formální a stojí tam ve frontě jen tiráci. Ale osádky cizích vozů, které neplatily na hranici za "ekologii" nebo tranzit, musí cvaknout.

Měníme nějaké dolary a část běloruských rublů na ruské ruble (za 20 USD a 500 tis. BRb dostáváme 500 Rb (1 Rb nám vychází zhruba na 1,40 Kč).

Záhy je první placení i v Rusku, rovněž za ekologii - ve valutě nebo rublech (308,- Rb), ale i jakési pojištění (5,- Rb). Palivo je volně v prodeji na stanicích, platí se v rublech, nafta stojí téměř všude 3 Rb za litr, tj. asi za 4,50 Kč. Cesta ubíhá nerušeně dál až do Moskvy a poté dál k severu.

Za zmínku při cestování autem po Bělorusku, Rusku a dalších státech bývalého SNS jsou stanice dopravní autoinspekce, tj. policajti jak se říká u nás. Stanice stojí na vstupech a výpadovkách větších měst, a mimo ně v intervalech přibližně 50 km mezi městy. Jsou tam vidět vojáci se samopaly, občas i obrněný transportér. Ale vojáků i techniky je méně, než před 2-5 lety. Stanice jsou daleko dopředu označeny dopravními tabulemi nápisy v azbuce DAI nebo GAI, a omezením rychlosti na 40 km/h nebo dokonce stopkou před závorou. Řidič sleduje službukonajícího příslušníka, a ten buď lhostejně sklouzne pohledem k dalšímu vozu, a pouští vás dále, nebo si vás odstaví bokem a zkontroluje doklady s dotazem, kam jedete. Vše slušně a decentně, zasalutování a občas i přání šťastné cesty.

Zpáteční cesta je podobná, anabáze se odbývá v opačném pořadí.

Ropná krize v Bělorusku pominula. Koupený dvacetilitrový kanystr jsem nepoužil, protože palivo je volně v prodeji - pravda opět za valuty. Ale palivo v kanystru se z Běloruska vyvážet nesmí. Těch pár litrů , co se vlezlo, jsem dolil do nádrže, zbytek ponechal v kanystru a prezentoval jej jako "trochu na dně". Prošlo to. Místní měnu jsme podle možností utratili za jídlo, nemilé nutnosti měnit zbytek zpět na valutu v opět nevýhodném kurzu nás předem zbavila dopravní policie vyměřením mé nominálně opět rekordní pokuty (za rychlou jízdu) ve výši opět 3 miliónů.

Fronta na bělorusko-polské hranici nedávala naději na brzký návrat do Střední Evropy. Úmorné vedro, stojící vozy ověšené přikrývkami ve snaze ulovit trochu stínu. O občerstvení a toaletách už řeč byla. Opakované nabídky valutově podmíněného servisu jsme nejen kvůli požadované výše 150 USD odmítli. K závoře to bylo sice jen asi 500-600 metrů, ale fronta se podle stojících více vpředu nehýbe už řadu hodin. První v řadě tam jsou už skoro 24 hodin a vypadá to tak na půldruha dne. Po devíti hodinách bezvýsledného stání se fronta dává do pohybu a po dalších dvou jsme konečně v Polsku.

Podepsání smlouvy o vytvoření nejen celní, jak doposud, ale i státní unie mezi Ruskem a Běloruskem daly věci do pohybu a od léta se dost změnilo. Bohužel k horšímu.

Aktuální informace máme od jednoho řidiče TIR. Nemůžeme vyloučit, že to platí i pro cestující osobním vozem. Za přesnost neručím:

Po absolvování hranice musíte povinně vyměnit ve státní směnárně v trestuhodně nevýhodném kurzu částku, kterou vám vyměří úředník na hranici. Tato částka zohledňuje jak nákup potřebného množství paliva (to vám ale prodají opět jen za valuty), tak náklady na jídlo a ubytování v hotelu během cesty po Bělorusku). A protože vybrat "zajčiki" můžete až druhý den ráno, započítán máte i nocleh za tuto první noc. V hotelu po vás chtějí rovněž jen valutu, stejně jako na placených úsecích dálnice, jichž proti 4-5 ve směru na Moskvu podstatně přibylo. Jste-li na cestě a doufáte utratit místní měnu za jídlo, máte smůlu. Soukromé podnikání se stalo stejně jako za "hlubokého režimu" téměř zločinem a drobné stánky s občerstvením u dálnice zmizely. S kručícím žaludkem dojedete až do většího města. Státní jídelny jsou zavřené a v restauraci vám s lítostí vytknout, že jste jim nedali vědět ráno. To by pro vás nakoupili, upravili a dali na stůl. Ale teď nemají nic, protože kupovat dopředu nemohou. Jedete dále. Jak na hranici, tak na cestě jsou časté různé kontroly a poplatky. Řada z nich je vzmáhána okatě a do vlastní kapsy. Nedáš, nejedeš! Dáš? Kdo může, volí dnes trasu přes kaliningradskou enklávu Ruska u severovýchodního Polska a dále přes Litvu do Ruska. A nebo přes Ukrajinu.  Tam i onde je palivo dražší a blíží se naším cenám, ale není tolik úřední arogance, zvůle, a valutového pirátství.

Teprve v Rusku jste opět nohama na zemi. Palivo za ruble, restaurace s jídlem...

Zdeněk Ďuriš