V království věčně zelených sekvojí

Málokteré stromy na světě se mohou pochlubit tím, že se vyskytovaly už kdysi v dávnověku naší země a že na ní rostou v nezměněné podobě dodnes. Těmi nejstaršími ze všech jsou sekvoje, které dnes najdeme na západním pobřeží severní Ameriky, kde rostou v několika národních parcích a přírodních rezervacích. Od Kalifornie do Oregonu je to pásmo 764 kilometrů, kde mají tyto gigantické stromy příznivé klimatické podmínky - dostatek vlhkosti z potoků a řek, ale také hlavně blízkost Tichého oceánu se zvlhčujícími mlhami při pobřeží.

Rostou tu dva druhy těchto zajímavých stromů - obrovská Sequoia gigantea, za kterou vyrážejí návštěvníci Kalifornie do Sequoia National Parku jihovýchodně od San Franciska, kde se nacházejí skuteční stromoví obři, jejichž otevřenou dutinou projede i osobní automobil. A pak jsou tu ještě sekvoje štíhlejší a poněkud nenápadnější, jejichž výška až sto metrů budí také respekt. Za těmi se vydávají turisté například do Národního parku Yosemity. Jsou to Sekvoje věčně nebo také stále zelené - Sequoia sempervirens - které se vyskytují také necelých 30 kilometrů severně od San Franciska v rozsáhlé přírodní rezervaci Muir Woods s rozlohou 224 hektarů. 

Několik cestovních kanceláří ve městě sem nabízí výlet, který je spojen s návštěvou malebného přímořského města Sausalito za mostem Golden Gate. Na samotnou návštěvu rozlehlé rezervace mají pak turisté obvykle zhruba pouze necelé dvě hodiny, ve kterých stačí projít jen část základní trasy. Rezervace stojí ovšem za mnohem důkladnější proputování a poznání nejen nádherných sekvojí, ale i živočichů, kteří tady žijí. Jsou to denní i noční ptáci, veverky, jeleni, nebo také lososi a raci v řece Redwood Creek, která rezervací protéká. A na poznání a vychutnání krásy Muir Woods je samozřejmě potřeba nejméně celý den. Nebo i víc. Proto jsou na severu v blízkosti rezervace dva kempy, kde mohou nenároční cestovatelé přespat a přiblížit se tak někdejším objevitelům a obdivovatelům dávnověkých stromů, starých přes dva tisíce let a vysokých ke stovce metrů. Procházet v tichém obdivu pod mohutnými kmeny sekvojí jejichž dutiny využívali kdysi jako primitivní obydlí Indiáni Miwokové, kteří tady lovili ryby a zvěř.

Do Muir Woods se vydávám brzy ráno autobusem ze San Franciska, který mne vyklopí v centru Sausalita u parku s malebnou fontánou nedaleko informačního turistického centra, kde dostanu pěkné mapky, jízdní řád autobusu, který spojuje Sausalito s Muir Woods a kterým mohu pak odjet do rezervace. V ceně jízdenky, kterou budu platit až odpoledne při návratu z Muir Woods řidiči, je i vstup do rezervace sekvojí. Už sama cesta stojí za to - autobus totiž jede po malebné silničce, která se kroutí v kopcích kolem pobřeží mezi rozsáhlými porosty eukalyptů a pak pokračuje nad hlubokými roklemi a kolem pastvin koní a krav zdejších farmářů.

Na to, že se nakonec blížíme k cíli, nás upozorňují auta, zaparkovaná už pár kilometrů od cíle. Zájemců je moc a tak automobilisté, kteří tady museli nechat své vozy, putují dál pěšky. Autobus-speciál má ale volný vjezd a zajíždí s námi až na zastávku před vstupem do rezervace. Jak je to v Americe obvyklé, na návštěvníky tady číhají lákadla v podobě několika prodejen se suvenýry, které nabízejí více či méně vkusné výrobky ze sekvojového dřeva, ale také semena nebo i přímo sazenice sekvojí pro ty, kdo by si je chtěli vypěstovat na své zahradě.

Míjím je a vydávám se nedočkavě do království starých sekvojí, vysokých jehličnanů s rozbrázděnou načervenalou kůrou, které kdysi obdivoval mezi prvními slavný kapitán sir Francis Drake, pak lovci a dřevorubci. A konečně ve 2. polovině devatenáctého století politik - americký kongresman a velký milovník zdejší přírody William Kent, který si natolik oblíbil tenhle nádherný kout Kalifornie, ve kterém jakoby se už od dávnověku zastavil čas, že se sem stále vracel a ze všech sil se snažil prosadit i v americké vládě, aby tady byla zakázána těžba dřeva a aby se zdejší porosty sekvojí staly chráněnou oblastí. To se mu nakonec po velkých bojích podařilo v roce 1908, kdy americký prezident odsouhlasil svým podpisem vznik přírodní rezervace. Měla být pojmenována po Kentovi, ale ten navrhl název Muir Woods - na počest Johna Muira, původem skotského přírodovědce, který se celý život věnoval výzkumu této oblasti a pomohl prosadit její ochranu.

Vzpomínám teď na oba průkopníky, když procházím stezkami kolem mohutných kmenů starých stromů, kterých se kdysi dotýkali svýma rukama . Jsem rád, že mám dostatek času, abych se mohl zastavit pod korunami stromů a mezi vysokými kapradinami a kvetoucími keři. Připadá mi, jako bych se ocitl kdesi v pravěku, kde už mi k naprostému prožitku dávných doby chybí jen dinosauři.

Je tu velebné ticho, protože dokonce i američtí turisté, jinak hluční, tady ztišují hlasy jako v kostele. A mám teď štěstí vidět zblízka i jednoho z ptačích obyvatel rezervace, který je jinak dosti plachý. Je to Steller Jay, jasně modrý pták, který jako by měl na přední části těla přehozenou hnědočernou kapuci. Přilétá na pár kroků ode mne, aby na odpočívadle sezobl pár drobků a hned zase mizí. Stačím ho stěží vyfotografovat, což se mi nedaří u zdejšího čipmunka - veverky, která je příliš rychlá. 

Těch zvířat i ptáků je v rezervaci ovšem mnohem víc. Divoké kočky "bobcats", skunkové, jeleni, sovy a drobnější ptáci. A také modré volavky, které někdy můžete vidět u říčky Redwood Creek. A to hlavně v odlehlých místech, kam se dostávám až po delším pochodu. Tam, kde končí spořádané cesty a začínají kamenité stezky zatarasené místy padlými kmeny stromů, které někdy slouží k přechodu přes potok. Dostávám se na místo, kde v roce 1945 vysadili zástupci národů světa na počest ustavení OSN v San Francisku, symbolickou sekvoji. Dnes už se tu u pamětní desky válí téměř ztrouchnivělé zbytky jejího kmene. Právě tak nic nezbylo z Bohemian Grove - paseky mezi sekvojemi, kde se kdysi scházeli nekonformní umělci - literáti, sochaři a malíři a kde měli svůj srub.

Divočina je tady nádherná, kmeny vysokých sekvojí jen stěží proniká slunce a v průzračné vodě potoka se líně pohybují velcí raci a na jeho hladině vodomilky. V době tahu ryb se tu ve velkém počtu objevují i lososi. Čas, který se tu zdánlivě nehýbá, ubíhá ale ve skutečnosti velice rychle. A já najednou zjišťuji, že jsem při toulkách po lesní rezervaci strávil několik hodin a že už je pozdní odpoledne. Vracím se zpět k autobusu, který mne odveze do rušného Sausalita a pak loď přes záliv kolem ostrova Alcatraz do San Franciska. Ale ještě dlouho mi zůstane v paměti i před očima velebná krása toho zvláštního a krásného království starých sekvojí - stromů, kolem kterých během jejich tisíciletých životů míjely epizody lidských dějin. Na památku si odnáším malou větvičku věčně zelené sekvoje a ukládám si ji do fotografické knihy o rezervaci Muir Woods. Přestože usychá, zůstává skutečně pořád zelená - aby mi navždy připomínala tu podivuhodnou část Kalifornie, kterou měli rádi pánové William Kent a John Muir - a po nich dodnes mnoho dalších. A teď tedy i já.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava