Skotský ostrov Skye

Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha. Ale nejsem v nebi, nýbrž na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů. Sbírám barevné mušličky mezi oblázky modravými nebo plavými, a se zvláštní milostí nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou krávou gaelských rusalek. Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za nohy...

O tomto kouzelném ostrově na západním pobřeží Skotska psal také Karel Čapek: Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha. Ale nejsem v nebi, nýbrž na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů. Sbírám barevné mušličky mezi oblázky modravými nebo plavými, a se zvláštní milostí nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou krávou gaelských rusalek. Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za nohy ...

Od loňského roku se lze dostat na ostrov po novém štíhlém mostě, který vede z „pev-ninského“ Kyle, v němž končí železnice, do Kyleakinu. Zastavujeme v živém a útulném Broadfordu a hned za ním se noříme do ostrovních hor, do masívu, který má mírný název Cuillin Hills, ale velehorský vzhled, byť štíty dosahují stěží 1 000 m n.m. (při západním pobřeží ostrova, nad tajemnou Tulení zátokou a nad jezerem Loch Cornick, z něhož vtéká do zátoky, která má zčásti charakter fjordu, kratičká Tulení řeka, jsou nejvyššími štíty Sgurr Alasdair - 993 m, Sgurr Dearg - 986 m a Banachdich či Sgurr´nan Gillean - 965 m). Tisícimetrové převýšení nad mořskou hladinou působí impozantně.

My se však museli k ústí Tulení řeky nejprve dostat z malé osady a přístavu Elgol, do níž vede z Broadfordu sice pěkná, ale velmi klikatá a jakoby stále se zužující silnička. Pěšina po úbočí zátoky, dlouhá ani ne 10 km, téměř po vrstevnici, se zdá být v mapě i ve skutečnosti, z východiště za osadou, snadnou procházkou. Ne tak už téměř za tmy v cíli, po 5 1/2 hodinách, s překonáváním několika úskalí. Jak píše K.Čapek, ostrov jako by byl vskutku z rašeliny a z mechu, napitého jako houba. Zdálky úhledná pěšina se při dotyku podrážek mění v kluzké rozmáčené korýtko. Místy je třeba jít po vysokém, velmi strmém úbočí, na hraně narušeného svahu, který jakoby hrozil každou chvíli sesutím. A což potom brodění přes sice nehlubokou, ale dravou říčku po jejím kluzkém kamenitém dně, v pronikavě chladné vodě? Téměř na samém konci se pěšina v pokryvných útvarech na svazích ztrácí a je třeba překonávat skály. V jednom místě je docela užitečné, ne-li nezbytné, použít k jištění lana. V několikametrové hloubce pod tajemnou skálou viděli někteří z nás (alespoň to vehementně tvrdí) hlavičku tuleně. Vždyť jsme na Loch Scavaig - v Tulení zátoce. Drtivá většina však byla zcela zaměstnána lezeckými starostmi a obavami, aby se do domnělé společnosti tuleňů, tedy do chladných vod zátoky, s plnou zátěží nezřítila.

Radost z dosažení, jak se ukázalo, obtížného cíle kalí nesnáze s nalezením jakéhokoliv suchého místa k táboření. To tu vskutku není. Většina z nás podstupuje další brodění přes Scavaig River, my se však ukládáme docela pohodlně na širokých skalních plotnách.

Cesta druhého dne pobytu na ostrově Skye, se stoupáním do sedla nad jezerem a s dlouhou cestou k silnici u hotelu Sliganach, je sice náročná, ale proti včerejší značně jednodušší, posléze po suché a pevné pěšině (což opravdu dokážeme ocenit) a dokonce až trochu zdlouhavá, neboť jen v první části poskytuje velkolepé výhledy na zmíněné štíty Cuillins Hills. O to je v cíli příjemnější posezení v baru s nefalšovaným a v chladném letním odpoledni skutečně zapáleným krbem.
 

Adolf Patera
Zeměpisné sdružení