V bunkru albánského diktátora

Vyšli jsme z Ethem Beyovy mešity, která nás okouzlila svou vnitřní bohatou výzdobou malbami na zdech i kupolí a kolem hned vedle se tyčící 35 metrů vysoké Věže s hodinami postavené v benátském stylu roku 1922, jsme se z velkého Skanderbegova náměstí dostali na mnohem menší náměstí, obklopené budovami vládních institucí. Vévodí jim secesní budova Ministerstva vnitra. Budova obávaná a budící strach u obyčejných Albánců po celou dobu totalitního komunistického režimu.

Jeho symbolem byl téměř po celou dobu jeho trvání Enver Hodža, který se dostal k moci už v roce 1945 a vládl zemi tvrdou rukou až do své smrti v roce 1985. Zpočátku bylo jeho vzorem komunistické Rusko, později mu učarovaly Maovy čínské pořádky. Nakonec se ale s oběma těmito zeměmi ideologicky rozešel a začal budovat v zemi velmi tvrdý totalitní režim po svém.

Albánie se stala zcela izolovanou zemí, která díky jeho politice velmi zchudla. Chyběly samozřejmě i jakékoli příjmy z turistiky, protože byl prakticky zcela zamezen přístup cestovatelům a turistům, dychtícím poznat stát plný památek a nádherné horské přírody. Hodža prý navíc trpěl stálým strachem z napadení ze zahraničí, takže dal příkaz k vybudování množství malých i větších betonových bunkrů s kopulemi a střílnami na všech možných místech po celé zemi - na kopcích, u silnic a hlavně všude kolem hlavního města Tirany. 

Podle Albánců, se kterými jsme o tom hovořili, nebyly prý všechny bunkry dosud přesně spočítány. Knižní průvodci uvádějí, že jich je kolem sedmi set tisíc. Teď jsme v srdci Tirany, kde dal diktátor spolu se svými kumpány vybudovat zřejmě zcela největší a také nejdůležitější bunkr pod budovou ministerstva a pod celým náměstím. 

Dnes se do něj vchází nově vybudovanou velkou kupolí se střílnou, která má symbolizovat všechny ty pevnůstky z období totality. Scházíme dolů po schodech kolem fotografií albánských občanů, kteří tady byli vězněni a umučeni v době Hodžovy vlády. Protože tento podzemní bunkr sloužil v těch dobách i jako věznice pro významné nepohodlné disidenty. A teď je v něm umístěno jakési muzeum totality, které má připomínat všem hrůzy zrůdného režimu. 

Bunkr je velmi prostorný a nedá se tu zabloudit, protože byl zřejmě postaven po vzoru věznic. Vedou tu rovnoběžné uličky mezi několika jednotlivými bloky s menšími či většími místnostmi a celami. Ve všech jsou originální exponáty a fotografie z doby totality - figuríny policistů a hlídačů hranic, obušky, zbraně. A samozřejmě vysvětlující texty.

V celách pro vězně původní nástroje k mučení, řetězy. Někde je ztlumené osvětlení s ukázkami, jak tady byli odpůrci Hodžovy totality drženi ve tmě a pak mučeni prudkým světlem. A karabáče k jejich bití. Jedna z místností je také plná pomůcek, které používala tajná policie k sledování podezřelých občanů. 

Nakonec přicházíme k větší a mnohem prostornější části celého bunkru, oddělené bytelnými ocelovými dveřmi. A trochu z nás padá deprese, která se tu zmocní asi každého návštěvníka. Jsme v nejlépe opevněných a vybavených místnostech pro vládní činitele a nakonec vstupujeme do prostorné pracovny samotného Envera Hodži. Tady se komunistický diktátor scházel k poradám se svými nohsledy. Místnost je oproti všem ostatním obložena dřevem a má i dřevěnou podlahu a vlastní klimatizaci. 

Stěny jsou vyzdobeny fotografickými portréty albánských vládců a významných politiků od počátku 20.století až po konec totalitního komunistického režimu posledního albánského vůdce Ramize Alii. Režim, v té době už přece jen poněkud mírnější, byl definitivně svržen v roce 1992. Na stěně pracovny je samozřejmě na hlavním místě velké foto Envera Hodži z mladších let, mezi portréty ale nechybí ani fotografie posledního albánského krále Zogu I.

Z podzemí vycházíme východem na opačném straně náměstí, kde u vchodu do budovy ministerstva hlídá usměvavý policista, který si se mnou ochotně nechá pořídit snímek. Teprve teď na slunci a pod modrou oblohou se zbavuji tísnivého pocitu, který mne provázel při prohlídce podzemního bunkru . Jsem rád, že jsem ho mohl navštívit.

Jen o něco dál na okraji parku u Jižního bulváru si pak ještě mohu prohlédnout Památník diktatury - nevelký vojenský betonový bunkr, který byl přesně podle originálních plánů postaven roku 2013 . Součástí památníku jsou nedaleko umístěné pilíře z nejhorší albánské věznice pro politické vězně. Ze všech těchto památníků v Tiraně, které jsme dnes navštívili je zřejmé, že Albánci nezapomínají na ošklivou dobu diktatury ve své zemi a že ji pečlivě připomínají všem - aby se to už nikdy nemohlo vrátit.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava