Architektonické skvosty na úbočí pahorku Naranco u Ovieda

Více nežli půl hodiny se proplétáme dopravní špičkou asturského Ovieda. Konečně nacházíme směrovku, která nás navádí na jižní úbočí kopce Naranco za městem ke dvěma nejskvělejším památkám asturského předrománského stavitelského umění. Autobus šplhá serpentinami úbočím kopce. Město se pod námi v horkém oparu srpnového odpoledne jen nezřetelně rýsuje. A slunce pořádně připaluje. Mezi sytou zelení eukalyptů se jako dvě perly skvějí nádherné zlatohnědé stavby zalité sluncem.

Koncem 8. století bylo Oviedo hlavním městem Asturského království. V této době se zde stavěly zaklenuté kamenné budovy, jaké v ostatní Evropě byly neznámé nebo vzácné. Byl to výsledek pokračování tradic navazující na vizigotské tradice stavitelské ale i kulturní. Stavitelský styl byl nazván asturským předrománským slohem. Velkého rozkvětu se mu dostalo za vlády krále Alfonse II. (791 - 842) a jeho syna Ramira I, jež vládl v létech 842 - 850. Bohužel ještě před přenesením hlavního města z Ovieda do Leónu začátkem 10. století stavitelský rozmach postupně zanikl. V okolí Ovieda i ve městě samotném je celá řada stavebních památek z této doby, ovšem nejzachovalejší jsou asi 3 km nad městem dvě stavby, Santa Maria de Naranco a San Miguel de Lillo.

Jako kostel sloužila a byla pokládána první z nich, Santa Maria de Naranco. Dlouho se myslelo, že je to kaple královského paláce. Ovšem později se zjistilo, že tato stavba byla přijímacím sálem letohrádku krále Ramira I. Vlastní palácovou kaplí byla druhá stavba asi 300 m opodál San Miguel de Lillo. Různé stavební úpravy poznamenaly stavbu, ale při restaurování v roce 1930 jí byla vrácena původní podoba. Tato velmi významná evropská památka je o to cennější, že se z této doby nikde nezachoval žádný jiný přijímací královský sál i když jich byla jistě celá řada. Stavba má protáhlý obdélníkový půdorys a dvě podlaží. V prvním je ústřední sál bez oken do něhož svítí slunce arkádovými lodžiemi v obou štítových průčelích jako soláriemi. Pod jedním z nich je v přízemí soukromá královská kaple, pod druhým lázně a střední část byla zřejmě určena strážným a služebnictvu. Horní sál patrně rozdělený závěsy sloužil jako ložnice a jídelna. Celá stavba je velmi působivá a s vytříbeným uměleckým vkusem vyzdobená mistrem Ramira I. Dekorativní plastické medailonky v arkádách a pod římsami připomínají kulaté spony Vikingů, ovlivněné orientálními prvky. Další zase mají zřejmý původ ve vizigótském umění.

V palácové kapli San Miguel de Lillo se pravděpodobně ukládala nejvzácnější toledská relikvie, zachráněná před arabskými dobyvateli. Byla to údajná tříska z kříže Krista. Dřevo se řekne latinsky lignum a proto se tato kaple dříve jmenovala San Miguel de Lino. Z celé stavby se dochovala pouze západní část vybudovaná na základě tvaru řeckého kříže. Vzhledově je přísnější a není tak vzdušná a elegantní jako královský letohrádek. Ostění dveřního portálu je vyzdobeno reliéfy s výjevy z cirku, objevují se i geometrické motivy. Obě stavby byly postaveny kolem roku 848. V Asturii se tak zcela nezávisle na ostatní Evropě zrodil samostatný předrománský sloh.

Odpolední žár se stupňuje a tak pobyt v chladnějších prostorách obou stavebních skvostů je velmi příjemný, navíc je vzduch prosycený příjemnou eukalyptovou vůní.

Rady na cestu:

K areálu nejezdí místní autobusová doprava. Dostat se sem můžeme buď pěšky či taxíkem. Vstupné se v roce 1995 neplatilo.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice