Chattušaš

Krajina nedaleko turecké vesničky Bogazköy není na první pohled ničím výjimečná a téměř nic nenaznačuje, proč bylo právě toto místo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Nejdříve to dokonce vypadá, že zdejší končiny zcela ovládli pouze výrobci a prodavači upomínkových předmětů.

Vymodelují sošku z hlíny, usuší ji a pak začerní v kouři na ohýnku ze suchého bodláku. Potom přeleští povrch hadříkem, kapesním nožem vyškrábou patřičný ornament, znovu začerní v kouři a pak zase leští. Výsledek není špatný, ale tomu, co v těchto místech vyráběli hrnčíři před přibližně 3500 lety, se to nevyrovná.

Chetitskými rytony ve tvaru býka se dnes pyšní ankarské muzeum, nalezeny však byly právě zde, asi 150 kilometrů východně od Ankary.
Právě v těchto místech stálo hlavní město Chetitské říše nazvané Chattušaš. V době největšího rozmachu v období mezi čtrnáctým a třináctým stoletím před naším letopočtem mělo rozlohu 170 hektarů, bylo 2 kilometry dlouhé a 1,4 kilometru široké.
Místo samé objevil Francouz Texier už v roce 1834, ale největší vědecký úspěch tady slavila Německá orientální společnost až v roce 1906. To se její archeologické expedici podařilo odkrýt nejen trosky celého starověkého města, ale také byly nalezeny archivy s tisíci hliněnými tabulkami popsanými klínovým písmem. Některé z tabulek byly psány babylónsky a z těch bylo zřejmé, že expedice objevila hlavní město dávno zapomenuté a ztracené Chetitské říše. Byl to převratný nález, vždyť chetitské království upadlo v takové zapomnění, že ani bible o něm nezaznamenala víc než pár zmatených slov. Přesto ale tabulky přinesly Němcům spíše zklamání. Většina z nich byla totiž popsána úhledným a snadno čitelným klínopisem, ale v neznámé a naprosto nesrozumitelné řeči - v chetitštině.

Až do roku 1913 se s rozluštěním tabulek vůbec nepohlo, pak ale dostal příležitost Bedřich Hrozný, rodák z Lysé nad Labem. Během dvaceti měsíců zjistil význam mnoha chetitských slov, položil základy chetitské mluvnice a shromáždil doklady pro své tvrzení, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků. O Bedřichu Hrozném se v Turecku nedozvíte ani zmínku, ale jen díky jemu dnes například víme, že na této tabulce je přátelský dopis od egyptské královny Neptera, jež byla ženou Ramsese II., pro chetitskou královnu Pudyhepa, ženu krále
Chattušili III. Dopis je jednoznačným důkazem blízkého vztahu obou národů a není pochyb, že Chetitská říše byla ve druhém tisíciletí před naším letopočtem rovnoceným partnerem silného egyptského státu i mocné Babylonie.
Němci v Chattušaši kopou dodnes. Nové objevy stále lákají další archeologické expedice, aby také zkusily štěstí. Bez rozluštění chetitského písma Bedřichem Hrozným by jim ale stále něco podstatného chybělo.

Celé město bylo obehnáno mohutným obranným valem a hradbami. Dochoval se 250 metrů dlouhý a v základech 80 metrů široký uměle navršený obranný val, který tvoří jižní cíp opevnění ze 13. století před naším letopočtem. Na jeho vrcholu jsou ještě vztyčeny mohutné hradby, přerušované nepravidelně věžemi a branami.
Val protíná 70 metrů dlouhý tunel, který sloužil pravděpodobně jako tajný vchod anebo chodba, kudy mohli obránci města vést nenadálý výpad na nepřítele.
Samotné kamenné hradby dlouhé asi šest kilometrů otvíraly své brány do všech světových stran. Západní bráně se říká Lví brána a díky počítačové rekonstrukci je možné si představit, jak asi vypadala v dobách největší slávy města. Po stranách stály dvě věže a brána má vnitřní a vnější vstup. Na obou stranách vnějších vstupů byli vytesáni dva lvi, kteří měli město chránit před nepřítelem. 
Podobně byly postaveny i další brány a opevnění z ohromných balvanů. To vše pro případ, že mocná Bohyně slunce a samotný Bůh bouře, kteří měli ve městě Velký chrám, potřebovali při ochraně města pomoc chetitských bojovníků.

Lumír Pecold