Gatčina

Mezi komplexy příměstských paláců Petrohradu zaujímá Gatčina významné místo. Vzhled palácově-parkového komplexu z 18. století je neopakovatelný. Jeho svéráz v krajině jezer Bílého, Stříbrného a Černého…, která tvoří základ spojení severské přírody s architekturou paláců, pavilonů, bran, můstků a obelisků, spočívá v harmonickém souladu těchto krajinných prvků. Dnes je palácový komplex na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Již v minulosti tudy vedla cesta ze Pskova dál na sever. Krajina tu byla poznamenána někdejší přítomností ledovce, tedy bažinatá a těžko prostupná. Proto tu na mnoha místech bylo nutné provést úpravy použitím hatí (gať, v  překladu „cesta přes bažinu“), od toho pak jméno pozdější vísky Gatčina.

Avšak už v 15. stol. stávala u Černého jezera vesnička Chotčino a na začátku 18. stol. jsou první zmínky o vísce Gatčinská, u jezera Bílého. Když Petr I. porazil Švédy a získal toto území, daroval jej v roce 1712 své sestře carevici Natálii Alexejevně. Místo pak měnilo své majitele, až ho kupuje Kateřina II. a v roce 1756 se stává majitelem Gatčiny její přítel, kníže Orlov, kterému jej věnuje. Ten dává postavit první palác (1766-1781) a jako vedoucí architekt a stavitel je pozván Antonio Rinaldi. Mezi jezery Bílým a Stříbrným je navržen anglický park, jako jeden z prvních v Rusku. 

Foto tiskové oddělení Gatčinského muzea

Na jeho koncepci se podílel anglický parkový architekt John Bush. Spolu s ním tu pracovali i zahradníci D. Šparro, J. Hakket, L. Ivanov, V. Kolupajev a i další. Po Orlovově smrti získává oblast znovu Kateřina II. a palác s parkem věnuje synovi careviči Pavlu I. (velkokníže, od roku 1796 car). Ten tu žije v osmdesátých a devadesátých letech 18. stol. Pavel I. tu měl svou armádu, loďstvo, i dělostřelectvo. Velitelem dělostřelců byl pozdější významný vojenský reformátor hrabě Alexej Andrejevič Arakčejev. Říká se, že ruské dělostřelectvo vzešlo z gatčinských mužů a díky reformám hraběte (zkušenosti po porážce u Slavkova) se zrodila zcela nová kvalita tohoto druhu vojsk.

Foto tiskové oddělení Gatčinského muzea

Překrásné plochy parku doplnily pak i další součásti a Pavel I. nechal palác přestavět svým dvorním architektem Vincenzem Brennou, který se zasloužil i o další stavby v  Petrohradu i okolních palácích. Brenna změnil původní Rinaldiho koncepci a všechny odkryté prvky (galerie) zakryl a přidal další křídla paláce. Po smrti cara tu žila jeho vdova Marie Fjodorovna (Žofie Dorota Württemberská).

Foto Wikipedie

Na konci 18. století přibyl na břehu Černého jezera Prioratský palác, který dal i jméno okolnímu parku, pravděpodobně díky své velikosti a vzhledu (toto slovo pochází od francouzského priuré – tak se v  Západní Evropě označovaly malé kláštery a zemědělské usedlosti). Na sever od palácového parku se nachází velká obora, honitba sloužící panstvu k lovu. Ten se zde provozoval již za knížete Orlova, ale oficiálně byla honitba jako carská uznána až za cara Alexandra II. Dřívější rozloha čítala několik tisíc ha. Byla tu uměle vysazena zvěř mnoha druhů, např. zubr. Honitba byla muzeu vrácena teprve v  roce 2020, les byl asi 100 let neudržovaný, a proto je na současném vedení muzea jeho rekonstrukce do původního stavu. Většina budov se však dochovala.

Foto Wikipedie

Palác i okolní parky byly využívány i dalšími cary. Velmi si ho oblíbil i car Alexandr III., který odtud řídil dění v Rusku po 13 let. Byl to celkem skromný člověk, o čemž svědčí i výbava jeho soukromých rodinných komnat. Přišel sem po smrti svého otce cara Alexandra II., zavražděného v  Petrohradě 1881, (mezi atentátníky byl i bratr V. I. Lenina). Cara zde chránila mohutná vojenská síla. Také tu vyrostl i jeho syn Mikuláš II. a jezdil sem i po smrti otce za matkou Marií Fjodorovnou (Marie Sofie Dánská).

V  roce 1917 zde sídlil i předseda prozatímní vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Vypráví se zde příhoda, kdy musel uprchnout po útoku na Zimní palác, zde se přestrojil, aby se jako námořník Dybenko dostal ke generálu Krasnovovi. Příhodu o ženském přestrojení si však lidová tvořivost vymyslela a není pravdou. Hned po bolševické revoluci byly všechny carské paláce a parky vyhlášeny za muzea. Zde v  Gatčině byl vedoucím skupiny, která prováděla inventarizaci majetku, vnuk Platona Zubova, toho Zubova, který útočil ve skupině atentátníků na cara Pavla I. a údajně byl i jeho vrahem. Stal se i prvním ředitelem muzea.

Zámek i parky utrpěly v době fašistické okupace. V  roce 1944 požár zničil centrální a Arzenální část paláce. Nedotkl se však kostela v  Kuchyňském křídle. Zastavil se na schodišti před kostelem a dodnes je to považováno za zázrak.

Foto tiskové oddělení Gatčinského muzea

Po válce bylo rozhodnuto, že se palác nebude opravovat a jeho použitelné části byly předány vojákům, kteří zde měli svou školu, kasárna a organizace NII. Gatčina nebyla na linii fronty, proto nebyla natolik poničená, jako okolní příměstské carské paláce a parky.

Muzejníci před válkou zachránili velkou část sbírek, ty však byly po válce přiděleny jiným organizacím. Chtěli proto změnit rozhodnutí o dalším osudu paláce. Chtěli poslat dopis samotnému L. I. Brežněvovi, ale problém byl, jak mu ho doručit. Jeden ze spolupracovníků muzejníků se znal z  války s chlapcem, který se stal v 70tých letech stranickým vedoucím Petrohradu a ten dopis předal. Proběhla jednání na té nejvyšší úrovni a bylo rozhodnuto Paláce v Gatčině obnovit.

Opravy začaly mnohem později než v ostatních palácích kolem Petrohradu (1976, projekt zpracoval M. M. Plotnikov, laureát státní ceny) a první 3 místnosti byly slavnostně otevřeny veřejnosti v květnu 1985 u příležitosti 40. výročí vítězství nad fašismem. V  roce 2010 to bylo 11 místností, a dnes je opraveno celé první a druhé podlaží, což si lze prohlédnout na interaktivním plánku na stránkách Gatčinského paláce.

Doposud nebyly ale všechny škody způsobené válečnými událostmi odstraněny.

V parku pak byly již opraveny Venušin pavilon, Březový domek, můstky a brány pocházející z přelomu 18. a 19. století. Později pak i Osobní parčík Pavla I.

Foto Wikipedie

Neoddělitelnou částí celého komplexu jsou budovy na přilehlé ulici 25. října. oddělující parky Palácový a Prioratský. Kde výrazně vystupuje opravený (1987) 33 metrů vysoký obelisk Konnetabl architekta Brenna (1793, zničen bleskem 1881) Označení pochází z  francouzštiny a znamená nejvyšší vojenskou hodnost vojenského pobočníka panovníka, stavěno na návrh Pavla I. po jeho cestě do Francie. Postavil ho Kirjan Plastinin, jehož dílna zde prováděla řadu kamenických prací. Muzeem dnes vedou trasy, ke kterým je vydán podrobný průvodce.

Podívejme se po okolí paláce. Svoji procházku začneme na rozlehlém náměstí před palácem (platz), kterému vévodí socha cara Pavla I. Z  této strany vnímáme celou rozlehlou stavbu jako velikou podkovu na konci, které jsou křídla Kuchyňské vlevo a Arsenální vpravo o půdorysu pravidelného čtverce s  vnitřním dvorem (kare). Na spojení s  hlavním palácem stojí rozložité věže s  černou střechou. Nad centrální částí paláce vystupují pětihranné věžičky. Signální vlevo a Hodinová vpravo. Fasádu tvoří bloky z  místního pudostského vápence. Tento kámen má osobitou vlastnost, mění svůj odstín v  závislosti od změn denního osvětlení. V  jasném slunečním svitu se zlatě lesknou, v  mlhavém dni mají chladný kovový odstín. Palác má 3 podlaží. Rinaldiho stavba trvala asi 15 let a byla zakončena v roce 1781. Druhé podlaží tvořila lodžie a koncová čtvercová křídla (karé) byla jednopodlažní. V nich byly původně konírny a hospodářské prostory. V  devadesátých letech 18. století změnil Brenna vzhled řady interiérů hlavního paláce. Přistavěl další podlaží k oběma karé a uzavřel lodžie v průčelí. Louka před průčelím paláce byla ještě za velkoknížete Pavla I. přeměněna na tzv. „plac“, cvičiště pro Pavlovy vojáky. Konec cvičiště ohraničovala nižší zídka, před kterou byl příkop a dva můstky přes něj. V  letech 1845 až 49 architekt Kuzmin upravil obě budovy karé, kde v  pravém vznikla zbrojnice. Signální i Hodinová věž byly v letech 1853 až 57 o něco zvýšeny. Zídka u platzu byla zesílena a zvýšena, přes příkop vybudovány litinové mosty a vztyčen pomník caru Pavlu I. Úpravy v polovině 19. století se nedotkly hlavních slavnostních místností v mezaninu Hlavního paláce, kde se zachovaly práce Rinaldiho, Brenny i Voronichina. V  Arzenálním křídle se zachovaly interiéry Kuzmina i Štakenšneidera. Byla tu soustředěna díla malířská, sochařská i užitého umění.

Foto Wikipedie

Vchod do parku je z  protější strany směřující ke Stříbrnému jezeru. Tvoří ho ozdobný balkón podepřený dvěma sloupy. Vede od něj široké schodiště ozdobené dvěma sochami „Války“ a „Míru“. Autory jsou I. Morlejter a D. Markiori. Pod Hodinovou věží byl na konci 18. století vybudován Osobní park pro cara Pavla I. Vycházel sem přímo ze svého pokoje k  procházkám a odpočinku. Park tvořila řada přesných linií cest, trávníků a keřů. Uprostřed je kruhový prostor se sochou Flory, antické bohyně plodnosti obklopené ještě několika hlavami. Dílo bylo vytvořeno v Itálii v dílně F. Medika. Pod tarasem Osobního parku cara je studna s  přírodním pramenem vody ze sedmdesátých let 18. století. Nedaleko je i Kapří rybník vykopaný na konci 18. století a dodnes tu je možné kapry vidět. Podle informací z  paláce jich tu je v současnosti asi 200. Materiál získaný při vzniku rybníka byl použit na nasypání okolních teras tvořících linii horních a dolních „Holandských sadů“. Další jejich výzdobu tvoří velké květináče a upravené chodníčky na svazích náspů, spolu s řadou zde umístěných soch. Za touto částí je pak Lipový sad. Kolem Kapřího rybníčku byly postaveny i kamenné mostky (Kapří a Lví). Směrem k  paláci je kamenná terasa připomínající spíš pevnostní opevnění. Hrubá „romantika“ této kompozice je podtržena dvěma kamennými stavbičkami - strážnicemi vojenského typu. Na konci 18. století tu byla i závora na Admirálském mostu ve směru k hlavní silnici, dnes ulice 25. října. Z tohoto místa se otvírá pohled na 33 m vysoký ztepilý obelisk „Konnetabl“, který je již tradičním a neodmyslitelným symbolem Gatčiny. Je ještě řada zajímavostí ve  stále renovovaném parku i paláci, to však již necháme na samotném návštěvníkovi.

Podzemní chodba (Echo) - foto Wikipedie

V současnosti lze vidět, mimo jiné,

• podzemní chodbu (Echo) z  paláce k  jezírku, kde se rozléhá ozvěna slov. Známý je příklad „kdo porazil Francuzov“ a ozvěna odpoví Kutuzov. Tudy chodil tajně z  paláce i car Pavel I.,
• slavnostní schodiště a sály z  konce 18. století ve druhém podlaží Centrálního paláce, otevřeno 1985,
• řecká galerie a sály a komnaty za ní a Komnata Rotariho, otevřeno 2016,
• mezanin a Mramorové schodiště (Arsenální křídlo, 2. podl.), otevřeno 2012,
• místnosti rodiny cara Alexandra III. (Arsenální křídlo, 2. podl.), otevřeno 2012,
• místnosti rodiny cara Mikuláše I. (Arsenální křídlo, 1. podl.), otevřeno 2020,

V  květnu 2021 bude otevřen po rekonstrukci Arsenální sál, který je největší místností v  paláci - 600 m2, v prvním podlaží Arzenálního křídla. Zde se rodina cara Mikuláše I. scházela v  době významných rodinných i jiných svátků. Bude odtud z přízemí možné projít přímo po Mramorovém schodišti do komnat cara Mikuláše I.

Přejme si jen, aby tato smutná covidová doba brzy skončila a dalo se cestovat. Pokud má čtenář zájem, lze navštívit i stránky Gatčinského muzea - http://gatchinapalace.ru/. Opravy v Gatčině ještě nějakou dobu potrvají, ale již dnes stojí za to se zde zastavit a prohlédnout si toto velkolepé dílo.

Lze si i prohlédnout na https://www.youtube.com/channel/UCft9Kglrz4NBNP69_lbpLJw nebo https://www.facebook.com/gatchina.palace, kde je mnoho dalších obrázků.

Autor článku děkuje tímto tiskovému oddělení Gatčinského muzea za informace a laskavé svolení použít snímky z jejich fondu.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení