Mirský hrad

Asi nebude v Bělorusku místo, kde je možné se tak blízce setkat s hrdinnou historií rytířů Velkoknížectví litevského (VKL), později Republiky obou národů (Rzeczpospolita) a Ruského impéria v tak původním dobře zachovalém stavu.

Pojem Litva se dříve vztahoval k mnohem širšímu území, kromě dnešní Litvy zahrnoval především území současného Běloruska a jako Litvíni byli označováni předkové Bělorusů. Bělorusové si dokázali uchovat vlastní kulturu a v období Sovětského svazu (po první světové válce) získali svou svazovou republiku a roku 1991 také nezávislost.

Mirský hrad je výborným příkladem souslednosti několika architektonických slohů spolu se současným ovlivněním místních tradic, schopný vypovědět o dnech minulých lépe než mnohé učebnice. Přísně vyhlížející věže, až 3 metry mohutné a pevné zdi, úzká a prudká točitá schodiště s neobvykle vysokými schodovými stupni (až 50 cm). K tomu malá okénka jako střílny pro děla beze slova vypovídají o bojové hrdinské historii hradu. Prostorné nádvoří a velké civilní dostavby hovoří i o dobách prosperity jeho vlastníků. Naproti tomu krev na zdech v temném sklepení vypovídá o ukrutnostech páchaných v těchto místech. Návštěvník se tak setká s krutostí té doby.

Pohled od parkoviště

Přibližme krátce čtenáři, jak šla hradem historie.

Předchůdce nynějšího hradu se v dokumentech objevuje v roce 1434, kdy je vlastníkem jistý Seňka Gedygoldovič. Na základě jeho poslední vůle hospodářství přechází v roce 1451 na jeho schovanku Annu Butrimovnu a ta asi po dvaceti letech přenechává tvrz ženě původního vlastníka Milochně. Po její smrti se vlastníkem stává její bratranec Jurij Ivanovič Iljinič. Ten je prvním, kdo staví základy současného hradu. Jeho stavba se datuje do počátku 20tých let 16. století. Celkově byl hrad, s ohledem na tehdejší stavební techniku a technologii, postaven v rekordní době 4 let, v tom hlavní budovy a věže s výškou od 23 do 27 metrů. 

Původní zdivo

Stavbu zajišťovaly materiálem dvě speciálně k tomu postavené cihelny. Dále pak mnohočetné skupiny poddaných, kteří po polích sbírali a přiváželi balvany, kterých je po okolí mnoho díky ledovci, který sem v minulosti zasahoval. Vápenný materiál ke spojení cihel a kamenů přiváželi od Sverženije, vesnice nedaleko od hradu. Jurij Iljinič se nedočkal plné dostavby hradu, zemřel roku 1526 bez mužského následníka. Byl to vzdělaný a pragmatický pán stavbou sledoval dva cíle. Jednak ukázat své bohatství a jednak prakticky se bránit proti nájezdům krymských Tatarů. Ale byl tu i další důvod. Kdo se ucházel o titul hraběte Svaté říše Římské, musel vlastnit také kamenný hrad.

Vstupní věž

Po smrti hradního pána Jurije přešel hrad zakrátko do rukou litevského rodu Radziwillů. Nový pán Nikolaj Christofor (Mikuláš Krištof) zvaný „Sirotek“ se rozhodl vytvořit z hradu hlavní sídlo v té době nejmocnějšího a nejbohatšího šlechtického rodu v zemi (VKL). Vedle již existujících budov byly přistavěny ještě další obytné stavby. Novopečený pán hradu dal novou podobu i existujícím třem věžím. Hrad nechal obehnat zemním valem spolu s vodním příkopem. Vzhledem k bezpečnostní situaci na konci 16. století se tato opatření ukázala jako již neaktuální. Proto Radziwillové přenesli své hlavní sídlo do Nesviže. Mirský hrad pak sloužil jako, v dnešním jazyce řečeno, druhým bydlením (chatou). Vnitřní místnosti dostaly novou štukovou podobu, fasáda hradu byla obarvena na růžovo, střechu pokryla nová tašková krytina, v exteriéru se objevily kovové prvky. Na začátku 17. století vzniká kolem hradu park v italském stylu.

Původní zdivo

V době války mezi Rzeczpospolita a Moskevským státem (1654–1667) byl hrad silně poškozen kozáky a zůstal po 30 let pustý. Jeho znovuzrození nastává díky Kateřině Radziwillové, která ho nechala na počátku osmdesátých let rekonstruovat. Hrad však nevydržel dlouho. Na začátku 18. století, v době Severní války, ho poničili a vykradli švédští vojáci. Nějakou dobu po jejím konci nechal hrad opravit Michail Kazimir Radziwill, zvaný «рыбонька» "rybička", což je laskavé, něžné oslovení malého dítěte nebo milé blízké osoby. Michail Kazimir tak oslovoval krásné dámy i svou ženu. Místnosti hradu doznaly četných změn. Podlahy zdobily bukové parkety, na stěnách pak obrazy a gobelíny. Obměněn byl i starý nábytek.

Jeden ze synů Michaila Kazimira, kníže Dominik Jeroným, se v roce 1812 postavil na stranu Napoleona. To se stalo hradu osudným. V tomto roce se u hradu odehrála bitva, během níž došlo k poškození obytného paláce a severovýchodní věže. K újmě došlo i několik jiných částí hradu. Další pohroma pak přišla v listopadu téhož roku, tentokrát však se napoleonská vojska bránila při ústupu od Moskvy. O život přišel pán hradu Dominik Jeroným Radziwill, Napoleonův spojenec. Hrad delší dobu chátral až pak prošel další opravou díky novému vlastníkovi knížeti Svjatopolk-Mirskému, který na konci 19. století, nechal nejenom opravit vnitřní části hradu, ale dal i vybudovat rybník na místě někdejších obranných staveb. Vodní plocha se stala součástí nově vzniklého anglického parku.

Různé drobné úpravy probíhaly po celou první polovinu 20. století. V roce 1939 byl hrad převeden do vlastnictví sátu. Za následující světové války sloužil jako ghetto pro běloruské Židy čekající na odsun do vyhlazovacích táborů, a po jejím skončení zde žili místní obyvatelé, kteří ztratili svá obydlí. Poslední opravy nastaly v roce 1983 a skončily roku 2010. Od té doby plně slouží svým návštěvníkům.

Co při návštěvě neminout? Jsou to určitě expozice v jihozápadní věži a později zpřístupněné v severním paláci. Jsou tu k vidění předměty pocházející z dob svého užívání obyvateli hradu.

V jižní stěně je k vidění vystupující unikátní kámen, připomínající svou podobou hlavu berana. Stará pověst říká, že pokud se kámen ze zdi vyvalí, pak hrad bude zničen a už nikdy se ho nepodaří opravit. Legend je ještě celá řada a návštěvníkům je vypráví průvodci expozicemi.

Plesový sál

Dalším z unikátních exponátů je gobelín "Lov na pratura" (Bos primigenius) vzniklý na přelomu 16. a 17. století. Na něm je několik zajímavostí. Je zde zobrazen živočich, který byl člověkem vyhuben před pár stoletími. Gobelín byl utkán v Nizozemsku v audenardské manufaktuře, jejíž produkce je v současnosti již velmi málo k vidění.

Vedle hradu je kostel s kryptou rodu Svjatopolk Mirských, posledních majitelů panství a hradu. Na fasádě kostela je originální mozaika Ježíše Krista, který se vám dívá přímo do očí. V kryptě je pohřbena i "Sonička" (Sofie), která zemřela na začátku 20. století ve věku pouhých 12 let. Od té doby se její přízrak několikrát objevil v Bílé věži. Další pověsti vám rádi povědí průvodci v hradu.

Určitě si nenechte ujít zážitek z překonávání vysokých schodů a navštivte i hradní podzemí. Je tam i dolní vězení, jediné svého druhu, které se dochovalo z dob VKL. Panuje tu atmosféra strachu, krutosti a necitelnosti, charakteristická pro tato místa. Uvidíte i zbraně, které jsou funkční dodnes.

Celkově je návštěva hradu, který je dnes uveden i na Seznamu světového dědictví (2000), velmi zajímavá. Doposud se zde nesetkáte s davy návštěvníků podobně jako v mnoha našich památkových objektech. O to lépe je možné si vše prohlédnout a projít se po parku. V místě je vybudovaná i další infrastruktura sloužící pro návštěvníky. Doporučuji například restaurace nabízející místní speciality (dá se platit kartou).

Na hradě Mir se konají každoročně mnohočetné kulturní programy a je navázána spolupráce i se zahraničními partnery (Litva) v  projektech „Zachování a úprava kulturního odkazu (dědictví) pro potřebu kultury, vzdělání a turismu.“ Hrad Mir dnes žije bohatým současným životem i odkazem života minulého.

Vedle tohoto hradu je v oblasti i mnoho dalších míst k navštívení. Příkladně hrad Nesviž v Minské oblasti (UNESCO). Novogrudok, Lida a řada dalších.

Bělorusko je ještě neobjevenou pokladnicí historických staveb a cestovatelských možností. Zkuste a uvidíte sami.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení