Mocǎnitǎ

Zní to jako jméno indiánské dívky. Nebo název pláže ve Španělsku. A také by to mohl být kubánský koktejl. Jenže chyba lávky - Mocǎnitǎ je obecný název pro úzkorozchodné železnice v Rumunsku, typicky pro oblast Maramureše, Transylvánie a Bukoviny.

Tratě se stavěly většinou v  první polovině 20. století pro přibližování dřeva z  hor a ještě na konci 80. let minulého století v  Rumunsku existovaly funkční lesnické železnice o celkové délce kolem jednoho tisíce kilometrů. A i dnes mnohé dosud tomuto účelu slouží. Jezdí na nich leckdy stařičké parní lokomotivy, jako palivo jim slouží uhlí, ale často také dřevo.

Jedna z  nejznámějších tratí se nachází v  údolí řeky Vaser v  pohoří Maramureš, jižně od hranic s  Ukrajinou. S  její stavbou se začalo roku 1932, byl to tehdy obrovský pokrok v přepravě - do té doby se dřevo dopravovalo po řece na vorech.

Železnice má rozchod 760 mm, jezdí rychlostí kolem 10 km/h a stále se používá hlavně k  původnímu účelu. V  80. letech 20. století však švýcarští nadšenci pomohli s  propagací trati pro využití v  turismu a dnes je tato železnička zároveň i tahákem pro návštěvníky centrální části Maramureše.

Trať začíná v  městečku Viseu de Sus ( správně psáno s  ocáskem pod s, nebo foneticky Višeu) a vine se uzoučkým údolím řeky Vaser celých 46 km až do Izvorul Boului. Turisté se mohou svézt do vzdálenosti asi 21 km. V  letní sezoně vypravuje firma CFF Viseu de Sus čtyři až pět vláčků denně, jezdí se ale podle zájmu již od jara a také existují speciální sváteční jízdy, třeba na Nový rok.

My jsme k  nádraží, kde trať začíná, dorazili v  podvečer. Nikde nikdo, pokladna zavřená. Jízdenky na vyhlídkovou jízdu se prý dají koupit online, ale stránka nefunguje. No co, tak tu alespoň přespíme a ráno uvidíme. Místa je tu dost: na rozlehlém prostranství nádraží je řada cedulí označujících parkoviště a úplně na konci vidíme dva kempry Poláků. Vybíráme si romantickou pozici u starého vagónu a obdivujeme stařičké lokomotivy. Chystáme večeři a začínají se sbíhat psi. Obávaní rumunští psi? Obojky nemají, ale vypadají jako vesničtí voříšci a chovají se kupodivu vychovaně. Žádný nežebrá ani nás neohrožuje, jen si tak polehali kolem auta a vyčkávají - co kdyby nám něco upadlo z  talíře. Když se tak nestane, v  poklidu usnou.

Vstáváme do nádherného dne a jdeme se umýt. Nádražní WC totiž překvapivě zůstalo otevřené i přes noc. A hle - už v sedm hodin přicházejí první turisté, evidentně natěšení na výlet parním vláčkem. Ten první ze čtyř, které snad pojedou, má jet až v devět, tak nás to trošku překvapuje. Teprve po chvíli nás napadá, že v Rumunsku asi mají jiný čas než u nás doma. A taky že jo, je tu o hodinu víc. Takže rychle posnídat a jdeme si koupit lístky. A nestačíme se divit. Ačkoli první dva vlaky s lidmi už odjely, kolem kasy se kupí plno lidí a stále přijíždějí další. Mnozí mají na jízdu rezervaci, parkoviště se plní. Nakonec se místečko pro nás také našlo, pojedeme vlakem v  deset.

A jedeme! Veze nás přesně ta lokomotiva, o které jsme si večer mysleli, že je to muzejní exponát. Vlak se pomaličku sune vzhůru údolím, které je zprvu obydlené. Projíždíme těsně kolem domků, kurníků, psích bud, ořešáků, hrušní a sušáků na seno. Asi po hodině jízdy se údolí zužuje a dál už se vagónky kymácejí nad řekou. Silnice na její druhé straně zmizela, dál pokračuje jen dřevařská cesta. Pak zastávka: z  vlaku se vyloží občerstvení, to se pak prodává v přístřešku, cestující vyběhnou na toalety a obsluha vlaku obchází lokomotivu s olejničkou a doplňuje vodu a dřevo. Za dvacet minut opět vyjíždíme. Míjíme stanici Cozia a po další půlhodině přijíždíme do Paltinu, což je konečná pro turistické vlaky. Koleje však vedou dál do nitra hor, tam už jezdí ale jen dřevaři. V  Paltinu je vše zařízené pro výletníky: venkovní stoly, kryté přístřešky, teplé občerstvení. A dokonce i malé pódium, kde tanečníci v krojích vytáčejí své partnerky - a také dobrovolníky z řad turistů - v  typických kolových tancích.

Po jedné odpoledne přijíždí dnešní poslední (čtvrtý) turistický vlak a brzy nato již nasedáme do toho našeho na zpáteční cestu. Kodrcáme se údolím dolů, rychlost je ale stejná jako při cestě nahoru. Ono to ani jinak nejde, vagónky nejsou bržděné a koleje jsou často položené jen kousíček od suťových břehů řeky anebo od skal. Cesta je však i tak asi o čtvrthodinu kratší, protože povinná zastávka pro obsluhu lokomotivy je již bez občerstvení. Nevadí, beztak už toho kodrcání mají všichni dost.

Po výletě jsme celí vytřepaní, ale bylo to fajn, protože tolik pěkných mašinek pohromadě se už jen tak nevidí. A opravdu všechny jsou parní a krásně čmoudí a hezky houkají. Na nádraží pak i my nabíráme vodu, děkujeme za zážitek a míříme dál, ke klášterům na východě Rumunska.

Magda Pecoldová