Gruzie je hornatá země na hranicích Evropy a Asie. Ta zeměpisná poloha způsobila, že se tu prolínají a mísí nejrůznější vlivy, které vykrystalizovaly v typické rysy této oblasti. Vysoké hory, staleté tradice, úžasná architektura a charakteristická umělecká tvorba, to jsou jistě lákadla této země. Cestovat sem ale nepatří mezi zrovna jednoduché ani bezpečné podniky. Banditizmus a státní zlodějna se tu mísí s tou soukromou tak, že nejste sto je od sebe rozlišit. Chlap proti vám se chová jako bandita, očividně to je bandita, ale na sobě má policejní nebo vojenskou uniformu, a kdybyste se pokusili bránit, tak máte úředně co činit s "napadením veřejného činitele".
Nejvíce je to patrné u hranic. Policie ani vojáci nedostávají plat mnohdy i po
několik měsíců, a tak vybírají peníze při každé příležitosti - pochopitelně
do vlastní kapsy. Přejet hranici autem, to je obzvláště silný nápor na nervy.
Na hranicích se za každou osobu platí za zapsání do počítače. Když na hranici
počítač není, tak chtějí peníze za zapsání do sešitu. Také se platí za auto.
Pak se posunete a voják chce 5 USD (uváděné ceny jsou z roku 2000) za to, že
vám nebude prohlížet auto.
"Ale klidně si ho prohlédněte," řekl jsem mu, "nevezu nic, co byste
nemohl vidět".
Voják se zatvářil se notně otráveně, a tak jsem mu dal alespoň plechovku piva.
Prohlídka se stejně nekonala, chtěl dolary a ne prohlížet auta.
Přes gruzínské hranice jsme jeli na různých místech celkem čtyřikrát, a to
s plně naloženým autem a vlekem. Za celou tu dobu nikoho nezajímalo, co vezeme -
jen kolik dolarů dostanou. I kdybychom převáželi atomovou pumu, tak by to nikoho
nezajímalo. Obdobně přejížděly i kamióny. Ti, co platili rychle a bez řečí,
projížděli hladce. Ostatní sem ani nejezdí - neprojeli by.
Za potvrzení celní deklarace chce po nás celník dalších 5 dolarů. Tenhle papír
skutečně potřebujeme, protože na dalších hranicích by to byla příležitost, aby
po nás chtěli ještě pokutu. Platíme. Dokonce jsme dostali vráceno
z desetidolarovky.
Pak další závora. U ní stojí chlap a chce peníze za gruzínské silnice - 50 USD
za auto + 10 USD za vlek. Tuhle absurditu plně ocení jen ten, kdo ví, jak gruzínské
silnice vypadají. Na jedné takové (v mapě značené červeně jako hlavní trasa)
jsme byli schopni za celý den jízdy urazit maximálně tak 70 km.
Vojáci u poslední brány chtějí alespoň "podarok" - dáreček.
Počet závor na takové gruzínské hranici je přitom pouze věcí fantazie
místního personálu. Hranice je zlatý důl a nikdo nemůže být na pochybách, že
všichni, kdo mohou, z něj chtějí vyrýžovat co nejvíc.
Na hranicích Gruzie a Arménie se nás ptali, kolik vybírají kolegové na
turecko-gruzínské hranici. Pak na mě vytáhli český techničák jakéhosi BMW -
nemohli totiž v česky psaném dokladu rozlišit, co je obsah motoru a co rok
výroby. To auto pochopitelně na hranici vůbec nebylo. Šéf celnice měl ale
naštěstí jakési příbuzné na Slovensku, a tak jsme neplatili nic.
Zato na další hranici, tentokráte arménsko-gruzínské, po mě chtěl jakýsi
Gruzín ve vojenské uniformě hned na úvod 20 USD za kontrolu pasů. Po čtvrthodině
dohadování dostal moji knížku Kavkaz (v češtině) s věnováním, kterému
kdyby rozuměl, tak by si ho jistě na čestné místo do knihovny nedal.
A my postoupili k další boudě. Tentokrát chtějí za silnice 60 lari, což je
v aktuálním oficiálním kurzu 32 USD. Chlap za stolem má ale svůj
"dnešní" kurz, a tak platíme 40 USD. Vlek za autem nám tu odpustili.
U další závory chce chlap v uniformě za vystavení žlutého papíru na
"vnitrostátní tranzit" 20 USD. Po chvíli dohadování dostal 20 DEM a 13 lari
(dohromady asi 16 USD). V Batumi jsme stejný papír pořídili za 5 USD.
Pak přišel na řadu provázek natažený přes cestu. Za spuštění provázku chtěl
mužík v boudě 20 USD - prý zdravotní kontrola. Nakonec provázek spustil za 10
DEM.
Vyrazili jsme v domnění, že už je hranicím konec. V první vesnici nás
však dojel gazík. Žádné označení, chlap za volantem v civilu, ale zatarasil
nám cestu a že prý nemáme registraci auta. A zase chtěl jakési peníze. Už jsem
toho měl dost. Ukázal jsem mu prázdnou peněženku a platební karty a řekl jsem mu,
že mu rád zaplatím, ale platební kartou. Očividně ho to vyvedlo z míry. Ale
nechtěl to vzdát. Kdy tam zase pojede zahraniční auto, že ano? Nakonec se spokojil se
třemi vepřovkami a z poloviny zaplněnou krabicí granka.
A my mohli vyrazit na tranzit přes Gruzii. I když "vyrazit" je silné
slovo. Asfalt se v Gruzii používá jen proto, aby se u nespočetných děr na
silnici držely ostré okraje. Po takových silnicích se na plný plyn prohánějí
černé mercedesy. V přepočtu na jeden kilometr silnic není tolik mercedesů snad
ani v Německu. Ale taky jsem jich ještě nikdy neviděl tolik tažených na laně.
Ke zdejšímu silničnímu koloritu však patří především policisté.
První stál na křižovatce hned po odjezdu z hraničního přechodu
v Batumi. Když spatřil naše auto, neváhal zastavit celý provoz jen proto, aby
nám mohl nabídnout policejní doprovod až do Tbilisi.
"Nebudete mít žádné problémy, policejní auto s majákem pojede před
Vámi a všechno zařídí," nabízel.
"A to je Gruzie na tom tak špatně, že už se tu nedá bez policejní ochrany
cestovat? No to radši pojedeme zpátky," řekl jsem mu.
Chlap se zarazil. To se dotklo jeho hrdosti.
"Ale ne, samozřejmě že ne, jste tady vítáni…"
"Tak to je fajn, my ale pojedeme raději sami," přerušil jsem ho, zařadil
a odjel.
Na další křižovatce zase policajt. Tenhle nám chtěl vnutit pojištění - že
prý naše zelená karta neplatí. Vyvedl jsem ho z omylu, ale stálo nás to půl
hodiny.
I na každé příští křižovatce je to stejné - buzerace.
Další policista tvrdil, že jsme předjížděli v kopci. Začínal jsem toho
mít dost. Navíc jsem ze zapnuté vysílačky slyšel, jak se pánové v uniformách
navzájem informují, kudy jsme projeli a kde zrovna jsme. Mluvili rusky a zapomněli, že
jim rozumím.
U další překážky - betonových zátarasů - po nás chtěli policisté 15 USD za
zapsání do jakéhosi sešitu.
"Za co 15 dolarů?" ptal jsem se tlustého policisty.
"Za uslugy (za služby)," odvětil a ani se nezačervenal.
"Za zapsání jednoho řádku do sešitu se tady dá naúčtovat 15 dolarů, jo?
Nemohl bych taky chvíli zapisovat do toho vašeho sešitu? Taky potřebuji peníze,"
spustil jsem na něho a díval se, jak lapá po dechu.
"Co se to tady s Gruzií stalo? Jezdil jsem tu ještě za dob Sovětského
svazu, a to tu byli samí pohostinní a skvělí lidi. Teď to tady je jak v zemi
banditů. Kam se poděla gruzínská pohostinnost?" křičel jsem na toho policajta
co nejhlasitěji. Lidé kolem zvedali hlavy. Chlap v uniformě přede mnou se začal
ošívat. Bylo vidět, jak je mu můj povyk nepříjemný.
"Sedej a jeď," procedil mezi zuby a strčil mě do auta. Tak tohle mi
nemusel říkat dvakrát.
Poslední z řady přechodů "po gruzínsku" byl pro nás hraniční
přejezd mezi gruzínským Vale a tureckým městečkem Damal.
Hned u první brány to na nás zkoušel mladičký voják v maskáčových
kalhotách a tričku. Kamarád Dalibor během našeho putování už oprášil svou
ruštinu a teď vylítl z auta.
"Já jsem turista a ty jsi co?" spustil na vojáčka.
"Já jsem voják," zněla udivená odpověď.
"Ty ne soldat, ty bandit! Gruzia, eto samyje bandity!"zařval na celou
celnici Dalibor a mě polilo horko. Takový výstup hned u první brány. Už pokolikáté
mě napadlo, že kdybych tohle viděl ve filmu, tak si budu myslet, že je to pěkně
pitomá veselohra. Teď jsem v ní ale musel účinkovat.
Následoval celník v budce - chtěl 20 dolarů. Ukázal jsem mu kreditní kartu,
řekl že o všechno nás obrali již jeho předchůdci a nabídl mu jako dárek svou
knihu. Znechuceně mávnul rukou a poslal nás pryč.
Pak další bouda a zase ten rituál. Zapsat do sešitu a chtít peníze.
Následovala jakási pokřivená závora. Mezitím, co jsme se dohadovali
s celníkem, se vojáček od brány ve vjezdu do celnice přestěhoval
k závoře a opět chtěl další peníze za to, že ji zvedne. Přestali jsme
rozumět rusky, seděli v autě a čekali.
Zároveň s námi přecházela přes hranici skupinka mladých arménských žen.
Jely do Turecka za prací. Cestovaly autobusem, ale před celnicí si musely vystoupit a
přejít hranici pěšky.
Teď se díváme, jak se hádají s vojákem u závory. Nevěřícně koukáme,
jak té nejhezčí z nich sahá voják na prsa a pak se ji za ruku pokouší
odtáhnout někam stranou. Holky spustí křik a raději mu dávají peníze. To už jsem
venku z auta. Vojákovi asi došlo, že jsme svědky a že by mohl mít problém, a
tak zvedá závoru a my projíždíme zároveň s Arménkami.
Čeká nás poslední bouda, kde potřebujeme výstupní razítko a pak ještě jedna
brána. Za tou už jsou vidět turečtí celníci.
Chlap v budce prohlíží naše pasy list po listu. Pak se nám snaží namluvit,
že cosi není v pořádku.
"Spočti si, kolik jsme až sem projeli hranic a všude bylo všechno OK. A teď
mi řekni, kdo se plete - všichni ti před tebou anebo ty?" spustil jsem na něho
podrážděně.
Cosi zamumlal, ale přece jen nám dal razítka a vrátil pasy.
Sedáme do auta a čekáme, až nám voják otevře bránu. Pozorujeme, jak voják
posbíral od Armének pasy - prý kontrola výstupního razítka - a teď jim je nechce
vrátit, dokud zase nezaplatí. Holky spustily randál a předvedly vojákovi kolektivní
hysterický záchvat. Hned za poslední kovovou branou je již však prostor turecké
celnice a řev od brány přilákal turecké celníky i vojáky. Přišli se podívat, co
se tu děje. To už bylo příliš mnoho svědků. Jakýsi velitel dává vojákovi pokyn,
aby otevřel bránu. "Však vy tudy půjdete zase zpátky," vyhrožuje ještě
Arménkám, ale holky jsou konečně na druhé straně.
Najíždím k bráně. Voják chce naše pasy. Odmítáme mu je dát.
"Nenecháme se vydírat jako ty holky," křičím na něho, aby to slyšeli i
všichni kolem. Razítka mu ukazujeme přes zavřené okno.
Koutkem oka vidím jak voják dostává pokyn od šéfa, aby nás pustil.
A tak jsme zase v Turecku. Překonat hranici tentokráte trvalo pět hodin, ale
slavíme úspěch: povedlo se to bez ztráty kytičky (respektive dolarů). Tentokráte od
nás Gruzíni nedostali nic.
Tak tohle bylo v roce 2000, a jak vypadala Gruzie v roce 2001, můžete
snadno odhadnout z dopisu, který jsem dostal nedávno od kluků, kteří se tam
vydali stopem:
Vážený pane Pecolde,
nevím zdali si ještě na nás vzpomenete, ale před prázdninami jsme vám
s kamarády posílali dopis ohledně naší cesty do Gruzie. V něm jsme vás
žádali o pár rad, které by nám mohly pomoci při jejím plánování. Měly se týkat
hlavně možnosti výstupu na Kazbek, návštěvy Chevsuretie a Horní Svanetie. V
závěru vašeho dopisu jste nás vyzval, abychom vám dali po návratu vědět, jak jsme
dopadli.
Celou výpravu se nám podařilo uskutečnit stopem a měli jsme jen menší
problémy (okradení v Bulharsku a Rumunsku).
Pokud začnu popořádku, tak první nepříjemnost, kterou jsme ani trošku nečekali,
přišla vlastně už v tureckém Trabzonu. Tam jsme při vyřizování víz
zjistili, že cena bude krapánek jiná než uvádějí stránky MZV, kde byla cena
měsíčního víza 50$ a čtrnáctidenního 30$. Ve skutečnosti však stálo měsíční
vízum 75$ a čtrnáctidenní 60$. Příčina tohoto rozdílu nám byla vysvětlena až na
českém konzulátu ve Tbilisi, a to jako jakási přirážka na turistickou sezonu. Tady
nám taky byla vysvětlena další pro nás záhadná věc, a sice na hraničním
přechodu jsme museli zaplatit OBSLUŽNOJE KOMPUTERA 5$. Což je prý zase neoficiální
úplatek pro celníky, který platili i Gruzínci, pouze pod jiným názvem.
Po počátečních malých potížích jsme se jali uskutečňovat náš plán, jenž
měl původně tři hlavní cíle: 1. Výstup na Kazbek, 2. Trek přes průsmyk Medvědí
Kříž do Chevsuretie, 3. Návštěva Horní Svanetie.
Jak už to tak bývá, ne všechno dopadne, tak si to člověk naplánuje. Proto i my
jsme museli po návštěvě českého konzulátu ve Tbilisi naše plány krapánek
pozměnit. Z vašeho dopisu nám již bylo známo, že oblast, v níž se nachází
Chevsuretie, je momentálně naprosto bez jakékoli kontroly. My jsme ale více méně
stále doufali, že se do doby, než vyrazíme, situace zklidní. Na konzulátu nás však
velice rychle vyvedli z omylu a bylo nám řečeno takřka to samé, co jste nám
napsal vy. Navíc s tím, že bychom se měli vzdát i Svanetie, protože prý před
nedávnem tu měli dva české turisty, kteří tam byli okradeni. Prý ať radši jedeme
do Arménie.
Cestu do Chevsuretie jsme na vaši radu vzdali a z Tbilisi zamířili na Kazbek. V
této oblasti jsme se zdrželi asi týden. Pro špatné počasí se nám výstup až na
vrchol nepodařil. V meteostanici pod Kazbekem jsme měli s Gruzínci mnoho
nepříjemností. Nejdříve po nás chtěli 10$ na osobu a noc. Šli jsme raději spát
do stanu. Potom jejich opilý šéf napadl jednoho z našich kamarádů. Potřetí to
už zkusil s lopatou, ale to už ho náš kamarád lehce zneškodnil. Naštěstí to
byly jediné špatné zkušenosti s Gruzínci v okolí Kazbeku.
V dalších pěti dnech jsme provedli přechod Boržumského hřebene.
Nakonec jsme se vypravili do Svanetie. Z Kutaisi autobusem do Lentehi. Tam si nás
okamžitě odchytla místní policie. Nejdříve nás nechtěli pustit dál. Domluvili
jsme se tedy s nimi na policejním doprovodu přes průsmyk Lat-pari za 25 lari.
Protože se zhoršilo počasí, odmítl nakonec policista jít s námi. Druhý den se
nás snažili poslat zpátky. Podařilo se nám utéci. Bohužel těsně před průsmykem
Lat-pari nás chytli a odvezli zpátky. Nakonec nám zařídili zdarma cestu až do Šovi
a navíc jsme dostali zásoby jídla a vína.
Další týden jsme strávili v horách okolo Šovi.
V Kutaisi jsme sehnali odvoz do Ušguli za 80 lari pro 7 lidí. Bohužel jsme
tolik už neměli. Rozpočet nám na osobu vycházel 20$ na 25 dní. Což bylo na jídlo a
na tu nejlevnější dopravu. Do Horní Svanetie jsme se nedostali, ale věříme že se
to v brzké budoucnosti podaří.
Na druhou stranu jsme myslím díky nízkému rozpočtu poznali slušně skutečný
život v Gruzii.
S pozdravem Josef Zavoral a Ladislav Jílek
(zveřejněno se souhlasem autorů)
Tolik tedy cestování po současné Gruzii. Nepochybně je to země atraktivní a
výjimečná. Zda tam ale jet, je na rozhodnutí každého. Jistě je dobré zvážit
všechna rizika.
Lumír Pecold |