Jsme nedaleko Staroměstského náměstí a snad jen pár kroků od Karlova mostu. Tady na rohu Mariánského náměstí a Husovy ulice nacházíme konečně ten skrytý architektonický klenot Prahy, kvůli kterému jsme trochu bloudili uličkami staré Prahy, zaplněné v letních měsících turisty.
A přitom se jedná o docela kolosální stavbu, o rozměrný palácový komplex, který začal vznikat původně už v polovině
14. století, kdy tady byl postaven dům pro moravského markraběte Jana Jindřicha pro jeho pobyty v Praze. Několikrát změnil majitele, až byl počátkem 17. století přestavěn na renesanční palác Kinských. Ti si ho ale už dlouho neužili, protože jim byl po zavraždění Valdštejna a Kinského v Chebu císařem zkonfiskován a darován věrnému spojenci a císařskému generálu Matyáši Gallasovi.
Ten dal pak přestavět palác v barokním slohu a další jeho potomci pak stavbu ještě rozšířili
tak aby se stala opravdu velkolepým palácem, který by náležitě reprezentoval bohatství a význam rodu hrabat Gallasů,
vlastníků několika panství. O to se postaral počátkem 18. století Jan Václav Gallas,
který povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Fischera z Erlachu a začal s velkolepou přestavbou paláce podle návrhu Matyáše Brauna. Jeho socha Poseidona s mušlí dodnes zdobí palácové nádvoří.
Vcházíme do něj velkolepou bránou, kterou zdobí Braunovy sochy a kde hned vlevo se vejde z průjezdu do vstupní haly a pak už s průvodci po schodišti vzhůru do pater paláce. Je vidět,
že stavitelé nebyli žádní troškaři a nešetřilo se časem ani prostředky. Nádherné a velkolepé palácové schodiště je opatřeno kamenným zábradlím s pískovcovými vázami a sochami Matyáše Brauna, na stěnách a pak nahoře na stropě jsou fresky italských mistrů - většinou inspirované řeckými bájemi. Nechybí tady třeba bůh
Apollón na slunečním voze. A pak i bohaté umělecké štuky. A vstupujeme do sálů,
vyzdobených většinou v rokokovém stylu.
Palác, který byl majetkem Clam-Gallasů do roku 1945, byl pak v držení státu a do začátku
90. let v něm byl umístěn pražský archiv. Takže původní výzdoba sálů nebyla nenávratně poškozena, jako se to stalo leckde jinde a mohla být velmi pečlivě restaurována
- což se stalo v nedávné době. A tak teď díky tomu můžeme obdivovat velké sály,
kde se pořádaly plesy, sály s nádhernými zlacenými křišťálovými lustry - zřejmě z gallasovských skláren.
V paláci nechybělo ani divadlo a koncertní sál, kde v roce 1787 vystoupil Wolfgang Amadeus Mozart a také jeho přítelkyně Josefína Dušková. A pak v roce 1796 dokonce i Beethoven. Palác se svými
majiteli, milovníky a mecenáši umění, byl prostě v té době velkým pražským centrem kultury i zábavy. V jednom z tanečních sálů tady mají nad krbem u zrcadla nenápadnou páku s táhlem. Aby totiž zbytečně nezabírali hudebníci v sále prostor pro tanečníky,byli umístěni ve vedlejší propojené místnosti a začali vždy hrát na znamení zvonku.V sálech bohužel není nábytek,
ale zjišťujeme, že nám to vůbec nevadí, protože je tady co vidět a obdivovat. A jen neradi se loučíme s tím krásným a velkolepým palácem,
který kdysi tolik znamenal v dobách vrcholů monarchie a v české historii.
Vladimír Kříž San Francisko, Jihlava |