Darjiu je malá rumunská vesnička, dost špatně přístupná – leží mimo hlavní trasy, autem se do ní dá dojet snad jen z jednoho směru, a to ještě po značně rozbité silničce. Je jakoby na konci světa, a tak její pozoruhodný kostel rozhodně nenavštěvují davy – autobus s turisty tu skutečně nedojede. O to větší atmosféru ale má.
Přijeli jsme brzy. Podle cedule na dveřích do kostelního areálu se otevírá
až za hodinu. Než jsme ale obešli hradby, tak už stála u dveří paní a
vyhlížela nás, kde jsme. Viděla cizí auto, a tak přišla otevřít dřív,
abychom mohli dovnitř na prohlídku.
Opevněný kostel v Darjiu pochází z přelomu 13. a 14. století, na
konci 15. století byl rozšířen a v 16. století došlo k významnému
posílení jeho obranyschopnosti – původní zeď obkružující kostel byla
nahrazena masivní obdélníkovou zdí s baštami. Nešlo jen o ochranu
kostela samotného, v prostorách přiléhajících ke zdi z vnitřní
strany uchovávali místní obyvatelé zrno, v baštách zavěšovali šunku,
klobásy a slaninu, aby takto bezpečně uchovali zásoby pro časy potyček a válek.
Je pozoruhodné, že se tu masné výrobky takto skladují dodnes. Rodiny však
mohou vstoupit do bašty a vyzvednout své zásoby jen v určitých dnech
a pod dohledem.
Co je ale na kostele v Darjiu opravdu speciální, je jeho výzdoba. Bělostné
zdi v kombinaci se sytě modrými lavicemi uchvátí jednoduchostí. Obzvláště
jedinečné pak jsou středověké fresky z roku 1419, hlavně ty na severní
zdi interiéru, jež zobrazují legendu o svatém Ladislavovi, udatném vládci
Uher z 11. století. Tento hrdinský příběh byl na území maďarského království
ve středověku velmi populární, i když dnešníma očima se zdá poněkud
morbidní. Fresky popisují, jak biskup z Oradey žehná králi, který se
chystá do boje. Následuje bitva a výjev s králem zvedajícím halapartnu, na
dalším vyobrazení je král na bílém koni, jak pronásleduje cizího válečníka.
Ten na krále namíří luk, avšak dívka, kterou válečník unesl, luk
popadne, aby bojovník nemohl zamířit. Poté zastaví koně, seskočí a
halapartnou přetne válečníkovi šlachy. Král ho pak popadne za vlasy a dívka
válečníkovi sama setne hlavu. Nu, toť středověká romantika.
Kromě popisu legendy jsou v kostele i biblické výjevy, podobně
romantické: například smrt deseti tisíc mučedníků, kteří byli svržení
na bodce. Je tu ale také Saulova konverze poté, co Saul na cestě do Damašku
spadl z koně a zjevil se mu Ježíš. Kristus drží v jedné ruce
bibli a druhou Saulovi žehná. V centrální části jižní stěny je k
vidění vyobrazení Apokalypsy svatého Jana. Dominantní postavou je zde
archanděl svatý Michal, který drží váhu, s níž soudí duše. Na jejím těžším
konci je modlící se dívka, již se ďáblíci snaží stáhnout k sobě,
ale marně. Alespoň některé příběhy tedy mají dobrý konec.
Magda Pecoldová |