Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 6

Pohodové ráno. U snídaně k nám tiše přikráčely tři zvědavé kravky, aby si nás prohlédly. Po zkušenosti s bouřkou a lijáky je nám jasné, že na plánovaný průjezd téměř tří set kilometrů stepí mezi Moronem a jezerem Terchiin Tsagaan nemůžeme s naším autíčkem ani pomyslet. I bez deště by tato trasa zabrala minimálně tři dny. Step je však promáčená, trasa křižuje řeky, a my netušíme, zda na ní jsou mosty. I s terénním autem by to mohlo být obtížné. Ale hlavně na takové dobrodružství prostě nemáme dost času, nemůžeme si dovolit zůstat někde trčet. A tak se vracíme do Ulánbátaru stejnou trasou přes Erdenet, aby než naši mladí odletí, stihli vidět jak město, tak i pár zajímavostí v jeho okolí.

18. srpna, den číslo deset

Cesta docela utíká, Tomáš auto nešetří, často uháníme i stovkou. Je neděle a provoz není silný. Znovu obdivujeme zdejší zelenou krajinu, nekonečné pastviny v širokých údolích, kolem nichž se zvedají vršky nebo bezlesé hory. Lesy jsou buď borové, krásně prostorné, nebo husté modřínové. Vidíme meandrující říčky, ale také suchá koryta, jež se zaplní jen při prudkých deštích. A všude veliká stáda krav, koz a ovcí, sem tam i koní. Zvířata žijí zcela volně, jen možná na noc jsou některá stáda přihnána blíže k pasteveckým jurtám, ale v ohradách nejsou. Pokud jsou někde ohrady, jsou malé, určené jen pro nedávno narozená mláďata a jejich matky. Zvířata jsou zjevně venku i přes zimu, přístřešků je minimum. Některá půjdou před zimou na porážku, hádáme, že to je hlavním zdrojem příjmů pasteveckých rodin. Jak přesnou představu o počtu svých zvířat pastevci mají, netušíme. Přesné číslo to určitě nebude. Některá zvířata se zatoulají, jiná uhynou, další možná srazí auto. Za dnešek jsme dvakrát zahlédli velké skupiny orlů, nebo spíš orlosupů, jak hodují na mršině. Přesněji asi tak čtyři ptáci se krmili u mrtvého zvířete a přibližně dvacet dalších posedávalo kolem na trávě a čekalo, zda na ně z hostiny něco zbude.

Do Erdenetu jsme dorazili bez problémů už odpoledne a dohodli jsme se, že dnes přespíme v hotelu, abychom se ráno nezdržovali balením stanu a přípravou snídaně. V drahém hotelu už jsme byli, a tak teď zkoušíme protipól: levný hotýlek na sídlišti, kde pokoj pro dva či tři lidi stojí kolem pětistovky. Největší problém je vůbec domluvit, co chceme. Že se tu nemluví anglicky, to jsme čekali, ale že nezabrala ani ruština, ani mezinárodní slova, nás překvapilo. Pokoj je sice kapku opotřebovaný, ale čistý a voda teče, tak zůstáváme a jdeme na večeři.

Erdenet 

19. srpna, den číslo jedenáct

Přežili jsme noc na příšerně tvrdých postelích. A to prosím spaní ve stanu zvládáme v pohodě. Tak teď ještě do kavárničky na snídani a pak vyrazit směr Ulánbátar, další cíle čekají východně od něj. Ale ouha! Před devátou ránou ještě nejsou otevřené ani supermarkety, natož kavárna. Erdenet začíná žít až dlouho poté. I podniky, které inzerují dřívější otevírací dobu, jsou nedobytné. Teprve kus po deváté najdeme otevřené bistro, což ale znamená, že plánovaný brzký odjezd se nekoná.

Centrum Erdenetu

Trasa z Erdenetu směrem k hlavnímu městu hezky ubíhá, k prvním domkům jsme dorazili ve tři odpoledne. A pak začíná peklo: přes Ulánbátar ve směru západ-východ vede v podstatě jediná silnice. Má sice tři nebo i čtyři pruhy, ale je totálně ucpaná, pohybujeme se po metrech. Naše představa, že ještě dnes dorazíme do národního parku východně od města, se hroutí. Jen dostat se od předměstí do centra nám trvalo dobré tři hodiny a kde je východní konec města! Posádka se bouří, mládež má hlad. Butter chicken s rýží basmati nám všem dost zvedne náladu. Povzbuzeni teplým jídlem se těšíme na sprchu. Je totiž jasné, že dnes se ven z města dostat nedokážeme. Tomáš objednává ubytování. Najít ho nebyl problém, jenže dorazit s klíči trvá majiteli bytu více než hodinu. Je noc a tohle ucpané město už nám začíná být protivné. Ubytování je ale moc pěkné –velký pokoj se šesti postelemi, vyspalo by se tu klidně osm lidí. Kuchyňka a toalety se sprchami jsou sdílené s vedlejším pokojem. Platíme sto sedmdesát pět dolarů za nás pět, hotově, z ruky do ruky.

Ulánbátar - bytové domy

Já se vrhám do sprchy jako první. Má moderní design, ale jak záhy zjistím, všeho moc škodí, i designu. Ovládání sprchy má celkem pět tlačítek, jsou černá a symboly na nich taky, světlo v koupelně mizerné. Kurnikšopa, jak se ta voda pouští? Pomůže metoda pokus-omyl, na jejímž konci sice voda teče, ale kus plastové přívodní trubky mi zůstane v ruce. Maruška s Lukášem zjevně nemají zážitků dost a po večeři se vydávají na obchůzku barů. Lukáš v jednom z nich vystřílel šipkami nafukovacího pejska. Je celý oranžový a dostal jméno Mongol. 

Magda Pecoldová