Dárek pro labužníka.

Tato příhoda se stala již hodně dávno, ovšem rád na ni vzpomínám. Vraceli jsme se po několika týdnech vlakem domů. V kupé bylo dusno, přátelé podřimovali a já si v duchu promítal nádherné prožité dny v horách Kavkazu a později na Kubáni.

Strávené dny v divokých, neprostupných údolích a pohořích Kavkazu v překrásné přírodě, návštěvy zapadlých horských vísek, dlouhé debaty s vesničany, jejich obrovská chudoba, ale čisté srdce a úžasná pohostinnost. A což moje pozdější jezdecké pokusy na nefalšovaných kozáckých koních, jež vzbudily obrovské veselí okolostojících staříků. Konečné i dlouho toužebně očekávané osvěžení v moři po týdnech toulání se v divočině.

Mne z mého vzpomínání a kamarády z podřimování vyrušilo bouchnutí dveří. Do kupé se vsunul obrovský černý, notně odřený kufr a za ním drobný, vousatý, opálený děda s dýmkou v ústech. Na hlavě měl nezbytnou placatou čepici se štítkem.

"Chlapci, máte tu volno? Všude je plno a nikde mne nechtějí", řekl stařík a spiklenecky na nás mrknul, silně zabafal z dýmky a usmál se. Aniž čekal na odpověď, posunul odřený kufr do uličky a vměstnal se mezi nás.

Únava ze všech rázem spadla. Se staříkem vstoupilo do kupé veselí a dobrá pohoda. Byl to rybář z Azova. Celý život strávil na moři. Nyní je na odpočinku, ale ryby loví stále. Jede prý do Moskvy k vnukovi, který tam bydlí a pozval ho na nějakou dobu k sobě. Děda v Moskvě ještě nebyl a tak se moc těší. Vyprávěl plno zajímavých, napínavých i žertovných příběhů ze života. Dychtivě jsme naslouchali. Nabídl jsem dědovi žigulovské pivo, které jsme dostali od přátel na cestu a zábava nerušeně pokračovala. Horko a dusno neustávalo, co šlo otevřít bylo otevřené.

Po chvíli byla ale tato pohoda narušována stále větším a větším pachem z ryb. I přes stálý průvan pach neustával, ale naopak sílil až to bylo téměř neúnosné. Ulička před naším kupé v jinak plném vagonu se téměř úplné uvolnila a cestující se tlačili na jejím konci. Stařík si povšiml našeho neklidu i poznámek a protože si asi pomyslel, že jeho povídání nás již nebaví, změnil téma.

"Chlapci, něco vám ukážu", tajemně se zatvářil, "vezu vnukovi dárek, podívejte se!" Otevřel víko kufru a my zalapali po zbytcích kyslíku, který tu snad ještě někde zůstal. Z kufru se doslova vyvalil pach žluklého rybího tuku. Kufr měl dvě přepážky. V jedné bylo srovnané prádlo a v druhé několik desítek tmavohnědých placek. Obojí velmi pečlivé urovnané a seřazené.

"To je sušená ryba kambala, sám jsem vše nalovil a nasušil", řekl tichým a snad i trochu slavnostním hlasem. "To je lahůdka, které není rovno. Víte, vnuk ji měl moc rád. Bude mít určitě radost. A vůbec, chlapci, vezměte si každý jednu ode mne na památku. Ochutnejte."

Začal ulamovat z jedné placky, podal Mirkovi a potom ostatním. Marně jsme ho přemlouvali, že si tak cenný dárek nezasloužíme, že nemůžeme ani ochutnat, ať raději myslí na vnuka. Nakonec jsem ale podlehl, zachránil naši čest a také abych milého staříka neurazil, kousek jsem ochutnal... Následující hodiny jsem se léčil všezachraňující vodkou ke škodolibé radosti kamarádů.

Jen jsem později přemýšlel, jakou asi radost z dárků měl vnuk a zejména jeho žena!

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice