Fotografova intuice.

Zeleným Španělskem se nazývá severní část země podél Atlantického oceánu. A skutečně, zelená barva všech odstínů kolem je doplněna modří oblohy a žlutohnědou siluetou horského masivu s občasnou bílou skvrnou zasněženého vrcholu. Divoké a málo přístupné Kantaberské pobřeží se táhne téměř 900 km od Rías Gallegas v Galicii až po překrásnou zátoku La Concha v San Sebastianu.

Nad dlouhým pobřežím se zvedají horské masivy Cordillera Cantabrica s nejvyšším štítem Torre de Cerredo v nejvyšší části pohoří Picos de Europa. Tam směřuje naše cesta. Divoké kaňony, bílé, vápencové srázné štíty kontrastující s všudypřítomnou zelení kosodřeviny a horských luk s rozkvetlými květinami. Většinu roku je ovšem toto překrásné pohoří zahaleno v mracích či v mlze. V západní části byl v roce 1918 založen první národní park Covadonga právě pro zachováni jedinečných biotopů se vzácnou faunou i flórou. Horská túra spojená s překrásnými pohledy na okolní krajinu a jezero Lago de la Ercina byla pěkným ukončením dne. Noc nás zastihla u horské vesnice Penja de Onis. V temné noci někam ukládám spací pytel a s pohledem na úžasnou hvězdnou oblohou se snažím usnout. Silný a jednotvárný hukot horské říčky Rio Gueňa a spousty hlubokých dojmů i únava udělaly brzy své.

V zamlženém ránu scházíme do poutního místa, křesťanské enklávy hrdého a nepokořeného Asturského království do Covadongy. Je to kolébka španělské monarchie, kde povstala křesťanská rekonquista pod vedením legendárního Dona Pelaya proti arabské expanzi, trvající 700 let. V krasové jeskyni Santa Cueva, jedné z tisíců, jimiž je Picos de Europa proděravělá jako ementál, je od roku 737 Don Pelayo I. s manželkou a sestrou pochován. Prohlížím si vnitřek jeskyně se stovkami zažehnutých svící a uvědomuji si, že zde, v chudé hornaté Asturii se zrodilo centrum odporu proti úžasné expanzi Maurů, jež by patrné zachvátila a pokořila celou Evropu. Se mnou tu stojí a prochází desítky turistů. Prohlížíme si opodál stojící kapli krále Alfarise I. zarámovanou nejen v hustém porostu stromů, ale stále více i v mlze. Na malém ostrohu stojí novorománská bazilika Virqen de las Batallas, před ní bronzová socha Dona Pelaya s Křížem vítězství a opodál je klenotnice a budovy opatství ze 16. století. Vše je pěkně pohromadě a i když se tu nabízejí stovky různých pohlednic, chci si vše vyfotografovat sám. Protože bazilika je velmi vysoká a odstup od ní je malý, pohlížím na protilehlou stráň, odkud by šel kýžený záběr pořídit. Vycházející slunce začalo nádherně prosvětlovat mlhou a kolem baziliky se vytvořila záře. Začal jsem se prodírat hustým křovím a stoupal vzhůru do stráně. Otočil jsem se, přiložil fotoaparát k oku, ne ještě to není ono. Tento fotografický rituál jsem udělal ještě několikrát, vždy po výstupu několika desítek metrů výše. Ano, konečně jsem našel místo, z něhož jsem v hledáčku měl vše co jsem chtěl. Jenomže ještě to chtělo trochu víc ustoupit do strany, aby tam byly větve hustého smrku a lepší kompozice. Jenomže nebylo kam. Prudká strmá stráň již nedovolovala naprosto nic. Jak jsem se ve fotografickém transu nahýbal víc a víc, udělal jsem nevědomky krok stranou. Ať spadnu, ale záběr budu mít! To je ono! Při pohledu na místo, přes zrosené čelo, jsem se musel zasmát. Keř byl uprostřed olámaný a udupaný a v něm malý placatý kámen trčící snad 20 cm nad propastí. Toto ideální místo jsem tedy neobjevil jen já sám. Desítky, možná stovky fotografů šplhalo po neprostupné skalnaté stráni instinktivně sem, na toto konkrétní místečko zvící půl čtverečního metru pro ideální záběr, přesto, že k němu nevedla naprosto žádná stezka. Inu, fotografova intuice.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice