Vánoce v Kolumbii

Kolumbie nepatří k zrovna bezpečným zemím a našinec se o ní doví tak leda v souvislosti s drogovou mafií, únosy a vraždami. Mnohé tudíž možná překvapí, že na univerzitě v Bogotě studují i Češi. O tom jak prožívali třeba vánoce a příchod nového roku je tento článek.

Zatímco vy jste si, přes svátky, asi užívali sněhu někde na horách, tak já jsem využila "vánočního příměří" a s dalšími studenty se vypravila na sever k pobřeží Karibiku. (No, příměří: nemělo se unášet, houby s octem unášelo se, ale méně než obvykle! My měly štěstí!!!).

Nejprve jsme zamířily (já, Akijo - Japonka a Lucia - sestra kamarádky, která nás sem pozvala) do města Valledupar.

Odjezd byl tradičně kolumbijský. Obě s Akijo jsme se shodly, že na tohle prostě naše nervy nejsou. (Lucia měla koupit lístky, ale dva dny po ní nebylo hlesu, nevěděly jsme ani jestli je má nebo ne, ale hodku před odjezdem jsme ji konečně uhnaly telefonem a chvíli před odjezdem vplula do haly, viditelně "v pohodě".)
Valledupar je hlavní město departamentu Cesar, a právě tady probíhaly oslavy 34. výročí departamentu. Bylo to moc pěkné. Zástupci každého města šli v průvodu, v tradičním oblečení a tancujíc zdejší tance. (no, já samo nechala foťák doma, protože tady je opravdu těžké získat někdy bližší informaci o tom co se bude dít, prostě jsou v pohodě!).
Bylo to snad poprvé co se o mě starala ochranka, protože jsme byly hosty guvernéra, se kterým Marta (pozvala nás sem) spolupracuje. A tak jsme byly něco jako princezny (na chvíli to nebylo vůbec špatné).
Valledupar je větší, né moc turistické město. Není tu nic moc zajímavého, a tak tady nejezdí turisté a lidé jimi nejsou "zkažení" a jsou moc milí a vůbec!
Je tam ovšem děsný hic, že se člověk potí jen z toho, že dýchá. Lidé tady blbnou před vánocemi stejně jako u nás, jen ve vedru.

Proto jsme vyhodnotily jako nejlepší vynález Valleduparu džusy čerstvě vytlačené z ovoce, podávané s ledem a na každém rohu. Jo, tak ty byly!

Strávily jsme tu asi týden, ve kterém jsme si udělaly na pár dní výlet k moři do Santa Marty. Mají tam parádní řeku, se skalisky a dá se skákat i z mostu! Mě stačily jen ty skály, asi stárnu nebo co?!
Chodily jsme se tady chladit a vlastně i mýt, protože rupla nějaká trubka a čtyři dny netekla voda.
Zpočátku mě to trochu znervózňovalo, ale protože byli všichni v pohodě, tak jsem se rozhodla být taky a celkem se mi to dařilo.
Řeka tady hraje také důležitou roli o prvním svátku vánočním, kdy celé město jde k řece v obrovských hrncích vaří "sancocho" polévku s masem nebo slepicí a zeleninou - móóóc dobrý. A taky se ráchají v řece. Tak jsme se také ráchaly a řádily ve vodě, bylo to moc příjemné a osvěžující. Moc šikovný svátek!
Rodina, kde jsme bydleli byla úžasná, pohostinná no, prostě Kolumbie, ale v tom hicu se nedalo dělat moc věcí, a tak jsme hodně odpočívaly, jedly, ráchaly v řece a chodily na procházky.
Člověk tady zleniví ani neví jak, ale není to nepříjemné!
Zvláště s maminkou jsme si padly do noty, kupodivu jsem jí rozuměla (tady en costa mluví dost jinak)
kuchtily jsme spolu v kuchyni, zprvu že né jsem přeci host, ale pak to vzdala. Tak jsem viděla jak se hovězí nakládá třeba do pomerančové či ananasové šťávy, to bylo moc dobrý.
Na štědrý večer se v Kolumbii jí krocan, ale každá oblast má svou vlastní tradici, třeba tady se podávalo
kůzle. Ale vánoce jsou tady docela jiné kafe než u nás. Žádná pohoda a klid, je to svátek jako každý jiný, takže do toho jdou s vervou a rámusem!
A do všeho hraje, nebo spíše řve VALLENATO - hudba, která pochází právě odsud. (Tady ji žerou, a v Bogotě ji nesnáší, možná přirovnatelné vzdáleně k naší dechovce). Valledupar nezklamal, Vallenato 24 hodin denně a všude a na plný pecky, a je úžasné sledovat ty lidi, že je to pořád baví!?
Třeba jsme se vracely pozdě večer od moře na štědrý večer a samo, že v autobuse bušilo vallenato, a z
ničeho nic jeden chlapík sedící vzadu začal nahlas, zpívat své Vallenato, totálně jiné než to z rádia. Tak jsme se zasmály, zatleskaly mu a řekly si o přídavek!
Prostě jsou sví! A na chvíli to bylo moc fajn, ale delší dobu bych to asi nekousla.
Výlet k moři do Santa Marty, byl moc pěkný, zajímavý a těžce v místním stylu. Oni totiž "costenos" jsou obecně ještě ve větší pohodě než zbytek Kolumbie, asi to bude tím horkem!
Jely jsme jen s Akijo. Cesta vedla kolem nádherných hor Sierra Nevadda, které jsou nejvyšší na světě, co se týká převýšení od moře. Normálně, jeden kopec byl úplně jako boa se slonem v břichu od Malého prince!!!
Kolumbijci jsou velké pusy, a tak nám asi ve dvou třetinách cesty, řekli, že do Santa Marty nejedou a že si musíme přestoupit?!?!??!??! (prostě pohoda, tohle se nám nestalo jen jednou!) Nicméně cestou jsme potkaly jednoho kluka, který se nás ujal, nebo my se ujaly jeho, už nevím, prostě jsme nakonec strávili společně dva dny v Santa Marta, a musím říct že to bylo moc fajn, a daleko veselejší.
Pomáhal nám handlovat ceny, i tak nás pěkně "oškubali", je to tu jako mlýn na turisty, jedině tohle mě dost unavovalo a otravovalo, asi nejsem zvyklý turista.
Koupali jsme se v čisťoučkém moři, lebedili si na běloučké pláži, okukovali korály a honili barevné rybky a lenošili. Vůbec mi nepřipadlo, že jsou vánoce, ale rybu jsme si dali, ty jsou tady výýýborné! Taky
jsme si udělali výlet do části parku Tayrona, asi nejkrásnějšího v Kolumbii, no tady jsme se nechali pěkně napálit, ale člověk se učí, že!
Po týdnu našeho pobytu u moře přijel Jura - Čech, a vyrazili jsme společně směrem Cartagena (mělo nás jet více, ale Kolumbijci jsou prostě velké pusy!) Ha, ha opět jsme museli přestupovat!!!! A jeli jsme se zpěvavým kohoutem a mrtvým kozlem v kufru! Byli jsme veselá trojjazyčná trojka: já s Akijo anglicky, s Jurou česky a oni spolu španělsky!! Ale už to bylo lepší než na začátku, už nepotřebuji tolik překládat!
Cestování s Japonkou bylo vůbec zajímavé a neméně poučné!
Cestou jsme vynechali mou vysněnou bahenní sopku, hold člověk vždycky necestuje s lidmi stejného ražení v tom hicu jsem neměla sílu to prosadit. Vůbec jsem zjistila, že funguji na nižší teplotu, stálo mě to tu hodně sil, neomdlívat moc často.

CARTAGENA – je považována za nejkrásnější město Jižní Ameriky. Vlastně jo, staré město je překrásné, ale tím to končí, zbytek města normál, moře černé a pláže lemují obludné paneláky - hotely a děsný hic (a to prý v tuhle dobu je tam nejchladněji?!)
Takže po rozkoukání jsme to vzali útokem na Playa Blanca, přes ostrovy Rosarios - maličké a pěkné, ale
mašina na turisty!!!
Playa Blanca je asi dvě hodiny od Cartageny, je to trochu dobrodružná cesta, proto tam naštěstí nejezdí moc lidí! Úžasné místo!!!! (skoro jako z katalogu) běloučký
písek, palmy, domky s travnatou střechou, azurové
modré čisťoučké moře (i ve třech metrech je krásně vidět mírně zvlněný písek na dně!) skvělé ovocné saláty a čerstvě ulovené ryby, tak tady jsme strávili Silvestra a dalších pár dnů! Taky korály (jsou trochu tvrdé a ostré, říká moje koleno) barevné rybky a pruhovaná tráva, která se rychle zatahuje a prsty pak pálí ještě druhý den?!

Takhle jsem se jednou opřela o skálu a ona se začala hýbat. No jak já se lekla. Když jsem si sundala brýlky - byli to samí krabi a velké přisáté housenky!
Vůbec hmyz tady jen vzdáleně připomíná ty dobře vyvedené miniatury, co létají u nás!
Jako všude se tu stmívá okolo šesté, pak úplná tma, ale když vyjde měsíc (zrovna byl úplněk) tak je bílo! o prostě romantika na entou! Když byla u nás půlnoc tak jsem ležela v moři a vzpomínala na domov, Není to šílený ty rozdíly?!?! Jo, a v noci jsou v moři "světlušky", já jim tak říkám, asi proto, že je tam ten písek nebo co (prosím vás, ti technicky zaměření, nepište mi vysvětlení, pro mě to jsou prostě "světlušky", díky!) Když mácháte rychle rukama pod vodou, tak ta voda svítí malými světýlky jako světlušky!
To dá rozum, že vylézt z vody dalo hodně přemáhání, zvláště když víte, že stan se podobá dobře zavedené "pískovně". A koukat z moře na hvězdy!!!! Tak se mi nedivte, že mi připadalo neskutečné, že u nás mrzne!
Lidé na pobřeží jsou většinou černí - jako uhel, a krásně urostlí (ne jako ty sušinky v Bogotě!) a zdraví, jako ten malý asi tříletý bobek od rybáře, u kterého jsme jedli. Ten byl pořád ve vodě nebo řádil na loďce.
My mezi nimi vypadáme jako vápenky a velmi nezdravě!
Vůbec čím severněji od Bogoty, tím tmavne barva pleti a roste výška lidí, ti čokoládoví jsou moc krásní! jak muži, tak ženy (no, jasně, že děti jsou nejkrásnější), a jsou moc milí a hodní. Ale taky jsou daleko více "proutníci", asi tím teplem!
Život tady není lehký, ale oni vypadají spokojeně a vše je v pohodě! Doufám, že se mi podaří kousek té atmosféry si vzít za svou.
Každý tě tady oslovuje "mi Amor" a podobně, ale nic to neznamená, prostě jsou si tady blíž, nějak to tady patří. Z počátku mi to připadalo divné, ale lehce se na to zvykne a je to moc milé! Cestou zpět jsme měli zase štěstí a v pořádku dojeli do Bogoty (na druhý den už byl přes cestu náklaďák s bombou), ale změna klimatu se mnou zamávala a dohnala mě nejdřív chřipka a pak i nějaká infekce, asi z vody.
A teď už mi to vše připadá jako sen!

Šárka Kocichová