Džambíja

Džambíjí se nazývá zakřivená dýka s širokou čepelí. Podle jemenského obyčeje jí nosí každý chlapec, kterého již nepouštějí do lázní s ženami, protože dospěl v muže. Džambíja se totiž považuje za znak mužství. V bohatých rodinách se slavnostně předává džambíja zděděná po dědech.

Jemenské džambíje mají různý tvar, rozměry i provedení. Jejich vzhled se liší nejen podle sociálního postavení jejich nositele, ale i podle kraje, v němž žije. Nejzajímavější částí této jemenské dýky je túza nebo túma, tepaný nebo filigránem zdobený stříbrný plátek pokrývající dřevěnou pochvu. Túza může být  provedena buď ve stylu mansúrija, kdy jsou dle fantazie řemeslníka přitaveny vzory z točených stříbrných drátků - květiny, rostliny, nebo geometrické tvary, nebo ve stylu abádija, kdy je stříbrný podklad túzy natřen černým emailem, do kterého se cizelují okrasným arabským písmem výroky z koránu.

Túzy v provedení mansúrija jsou dnes v Jemenu velmi vzácné, velmi ceněné a jsou v majetku bohatých a umění milujících Jemenců. Provedení abádija je více ceněné, ale džambíja takto zdobená se dnes nosí jen při slavnostních příležitostech. Nejběžnější typy pochev jsou tzv. vojenské, které jsou omotány prostým zeleným kalounem. V provincii Tihámě se nosí pochvy potažené koží a rukojetě džambíjí jsou stříbrné.

Provedení rukojetí džambíjí se liší materiálem, z kterého jsou vyrobeny, barvou a vzorem. Dnes se dělají z umělých hmot napodobujících slonovinu, nebo z rohů hovězího dobytka, nebo ze dřeva, které se pak potáhne stříbrným plechem. Nejvíce ceněná je rukojeť z rohu nosorožce, ale pro jeho vzácnost je téměř nedostupná. Rozlišují se tři druhy rukojetí, sajfíja - široká a tmavá, zuráfa - široká a světlá a nakonec mazra‘a na které zvláštní kresba: žilkování s tmavými a světlými skvrnami. Rukojeť džambíje se zdobí malými stříbrnými nebo zlatými plíšky nebo knoflíky. Ty se připevňují k horní a dolní části rukojeti a nazývají se šamsíja. Nejspodnější část rukojeti je stažena stříbrnou obroučkou mabsam, zdobenou stejnými vzory jako stříbrné plátky na pochvách, nebo je tvoří jen obyčejné stříbrné pletené mřížky. Nejužší místo rukojeti je někdy staženo širokým stříbrným pásem zvaným mahlaka. Jeho ornament se pak podobá ornamentu na knoflíku šamsíje Někdy se drsný povrch rukojeti potahuje stříbrným plechem nazývaným safíha, aby se rukojeť neotírala o oděv při dlouhém nošení. Čepel se chrání proti rzi jemnou vrstvou kokosového oleje.

Tomáš Sadílek