Cestovatel Dr. Jan Vilém Helfer a první paroplavba po Eufratu

Jan Vilém Helfer se narodil 5. února 1810 v Praze. Pocházel ze zámožné rodiny a byl nadán důvtipem a neobyčejnou pamětí. Svoji lásku k přírodě projevoval již od útlého věku, kdy dával přednost sbírání brouků, motýlů a rostlin před dětskou hrou. Již od dětství si psal deník, kde si zaznamenával sběratelské úspěchy a svoje šťastné dny si označoval červeně. Byl talentovaný hudebník, hrál dobře na piano a školil se také ve zpěvu. Znalost jazyků a hudební průprava z mládí, mu na jeho pozdějších cestách získávala mnoho přátel.

V šestnácti letech začal studovat na univerzitě medicínu i když ho jednotvárné přednášky profesorů mnoho netěšily. Měl v sobě jistý neklid, který mu dával vzlet a proto studoval ještě soukromě. Během prázdnin podnikal výpravy za účelem entomologického sběru v Čechách i v cizině. Entomologie ho vždy zajímala víc než medicína. Přesto studium lékařství velmi úspěšně ukončil a po studiu pracoval ve známých nemocnicích. Přesto se však domníval, že největší uplatnění v oboru najde ve Vídni. Ale ještě před ukončením studia se zúčastnil přírodovědeckého kongresu v Hamburku, kde se setkal s mnoha vědci v tomto oboru. Při seznámení a hovoru s nimi ho ovanula vůně dálek a cizích zemí a probudila v se něm jeho již dávno utajovaná touha po cestování.
Ze své prázdninové cesty do Hamburku, kde se zúčastnil přírodovědeckého kongresu se vracel přes Lužici domů dostavníkem. Jeho povoz zapadl do písku a pasažéři museli kráčet vedle dostavníku dokud si koně neodpočinuly. Při této nucené pěší procházce se sblížil s pasažérkou, baronkou Pavlinou Des Granges, která se později stala jeho družkou a oddanou manželkou. Její otec byl lužickým statkářem a odvozoval svůj původ z Francie, zatímco její matka byla Němkou z rodu Bülowů. Svoji společnou cestu dostavníkem ukončili v Drážďanech, ale Helfrovo vyprávění a jeho cestovní plány zaujaly baronku natolik, že si vyprosila, aby jí o sobě občas psal.
Medik Helfer se po tomto výletu šťastně vrátil do Prahy a k dalším lékařským studiím odjel do Pavie a do Vídně. Dokonale si osvojil řeč a roku 1832 získal titul doktora medicíny v oboru chirurgie. Na lékařskou praxi se příliš netěšil a v získáni titulu viděl spíše možnost jak se dostat do cizích zemí, kde chtěl provádět entomologické sbírky. Neměl mnoho peněz a tak přijal nabídku, aby provázel bohatou anglickou rodinu při cestě po Itálii. Navštívil s nimi Janov, Pisu, Florencii, Řím i Neapol. V lednu 1833 provázel anglického lorda na Maltu, kde se také zúčastnil archeologických vykopávek. Z ušetřených peněz pak sám navštívil Sicílii a poznal rovněž kus severoafrického pobřeží. Ze všech těchto cest a výletů si pokaždé přivážel bohatou sbírku přírodnin.
V červenci 1833 opustil dr. Helfer Palermo, odjel do Marseille a později do Paříže. Při výletu do přímořských lázní se opět setkal s baronkou Pavlinou, přítelkyní z dostavníku. Jeho vyprávění o cestách ji upoutalo natolik, že mezi nimi vzniklo upřímné přátelství. Z rodinných důvodů se však musel vrátit do Prahy, ale rozhodl se, že se s Pavlinou ožení. O její ruku požádal písemně a svatba se konala v Drážďanech 24. června 1834. Novomanželé pak žili v Praze, kde dr. Helfer sice provozoval lékařskou praxi, ale ta ho mnoho netěšila. Táhlo ho to do světa a nejvíce toužil po návštěvě Orientu a Asie, kde doufal, že se bude moci plně věnovat své sběratelské vášni. Měl velké štěstí, že jeho manželka sdílela jeho touhy s ním a byla ochotna ho doprovázet kamkoliv. Spolu se rozhodli, že si zvolí za budoucí působiště maloasijskou Smyrnu (dnešní turecký Izmir) a že to bude jejich výchozí bod k dalším společným cestám.
Dr. Helfer proto odjel do Lužice a Berlína, kde byl vlídně přijat pruským princem a po návratu do Prahy se začal připravovat na cestu. Oba manželé odcestovali 17. března 1835 do Vídně, kde získali mnoho cenných doporučení pro pobyt ve Smyrně. Loď Alžběta je odvezla přes Terst do Smyrny s několika zastávkami na řeckém pobřeží. Při každé z těchto zastávek prováděl dr. Helfer svůj sběr přírodnin. Ale žlutá vlajka v přístavu signalizovala, že ve Smyrně je mor. Známost s konzulem jim pomohla vylodit se i přes zákaz a konzul jim také pomohl se ve Smyrně usadit. Zpráva, že se zde usadil evropský lékař se rychle rozšířila a dr. Helfer měl brzy čekárnu přeplněnou pacienty.
Ve Smyrně se Dr. Helfer seznámil s řadou předních osobností města. Ale nejvíce ho zajímali dva cizinci, kteří se představili anglickými jmény Hunter a Brown a vydávali za afghánské prince z Kábulu. Oba žili velmi zámožně a mluvili perfektně anglicky i francouzsky. Dr. Helfer se nechal zlákat jejich nabídkou, aby je doprovázel při cestě do Bagdádu a do Indie. Po tříměsíčním pobytu ve Smyrně odpluli všichni společně lodí do Bejrútu odkud se potom malou lodí plavili do syrského přístavu Ladakidije. V Alepu (dnešní Halab) se dr. Helfer sešel s několika krajany a uplatnil zde svoje hudební nadání. Setkání s krajany oslavil společným koncertem ze známých a slavných oper a písní.
V říjnu roku 1835 pak oba manželé společně s afghánskými princi putovali dál na východ pod ochranou tureckých vojáků. Doprovázela je skupina Angličanů, kteří cestovali do města Bireciku (leží na řece Eufrat v dnešním Turecku při syrských hranicích), kde na břehu této slavné řeky tábořila velká anglická výprava. Ta měla za úkol postavit zde dvě lodě, které se měly poprvé pokusit plout po celé délce řeky Eufrat až k jejímu ústí u Basry v Perském zálivu. Výpravu vedl plukovník Chesney, kterého tímto úkolem pověřila anglická vláda, protože již předtím sám prozkoumal celý tok Eufratu plavbou na voru po celé délce až k jejímu ústí. Chesney byl také autorem knihy Navigace Eufratu, ve které vyprávěl o této svoji cestě a tak byl tím nejpovolanějším k vedení takovéto výpravy. Plukovník s radostí uvítal dr. Helfera i s chotí a protože se mu líbilo jeho nadšení pro sběratelskou činnost nabídl oběma manželům, aby se s ním zúčastnili plavby po Eufratu.
Plavbu po řece měly zahájit dvě lodě s příznačnými jmény Eufrat a Tigris. Parní stroje a kovové vybavení lodí bylo dodáno z Anglie a dopraveno po moři do přístavu Iskanderunu. Do 18O km vzdáleného Bireciku bylo dopravováno s velkou námahou a s velkým úsilím protože hory, poušť a špatné cesty značně zhoršovaly přepravu. V táboře Angličanů tak vznikla malá loděnice, kde se stavěly dřevěné trupy lodí. Mnoho dělníků zde bylo zachváceno malárií a zimnicí a tak dr. Helfer jako lékař byl vítanou posilou a měl plné ruce práce s ošetřováním nemocných. První parní kotel sem byl dopraven 9. ledna 1836 a k jeho přepravě po souši bylo použito sto tažných volů. Také zde na břehu Eufratu se dr. Helfer plně věnoval přírodovědeckým výzkumům a dobu přípravy k vyplutí využil k výletu do Taurského pohoří.
Loď Eufrat byla připravena k vyplutí 16. března 1836 a její odjezd byl oslaven bohoslužbou a přečtením provolání anglického krále za účasti mnoha pozvaných hostů i diváků. Ještě téhož odpoledne byla uvolněna lana a loď se vydala na svoji první pouť po řece. Ale plavbu stíhaly nehody a pohromy od samého počátku, protože nízký stav vody nedovolil lodi odplout daleko. Teprve 22. března 1836, po tom, co déšť zvýšil hladinu vody mohl Eufrat poprvé vyplout na svoji dlouhou pouť. Plavbu téměř neustále zdržovaly časté mělčiny a všechny tyto zastávky byli pro dr. Helfra vítanou příležitost k výpravám do okolí. Plavbu užasle sledovali nejen zdejší kočovníci, ale i místní obyvatelé, kteří se starali o zásobování lodě potravinami. Po 30. březnu 1836 dostihl loď Eufrat druhý parník Tigris, který byl v Bireciku dokončen o něco později. I tato druhá loď měla četné nehody a hodně trpěla při neustálém překonávání mělčin. Hladina řeky dostatečně stoupla teprve po hrozném tajfunu, který se přehnal 18. dubna a který přečkaly obě lodi společně bez úhony. Z výše uvedených příčin byl postup obou lodí velmi pomalý a za 34 dní urazily jen nějakých 160 km. K ústí řeky jim však zbývalo ještě 2240 km. Čekání na zásoby a náhradní díly, které sem byly dopravovány karavanami od středomořského pobřeží, bylo příčinou dalších zdržení. Ale k největší pohromě došlo 21. května 1836, kdy za hrozné bouře ztroskotal parník Tigris a potopil se. Několik lidí přišlo o život a ostatní, včetně zraněných, vzala na palubu loď Eufrat. S potopenou lodí bohužel zmizela i veškerá peněžní hotovost určená pro výpravu. Ale přes všechny tyto překážky plavba pokračovala a paroloď šťastně dorazila k Bagdádu. Posádka včetně manželů Helfrových zde byla slavnostně uvítána a užívala sice krátkého, ale zato příjemného odpočinku. Další plavba pak pokračovala 18. června 1836 cestou do Basry, kde byl parník slavně uvítán za nebývalého nadšení. Celá cesta lodi Eufrat po řece Eufratu trvala celkem tři měsíce a loď urazila dohromady přibližně 2400 km.
V Bagdádu se dr. Helfer dozvěděl pravdu o dvou Afgháncích, s kterými cestoval do Bireciku a později s nimi strávil část cesty při plavbě lodí. Oba dva to byli podvodníci, kteří se za afghánské prince pouze vydávali. Bohužel dr. Helferovi způsobili hmotnou škodu, když mu za zlaté mince prodali šperk s falešným drahým kamenem. Ale naši cestovatelé se tímto nenechali odradit a od britských přátel dostali půjčku, která jim umožnila pokračovat v další cestě. V Basře nastoupili na loď, se kterou plavili přes perský Bušehr a arabský Maskat do Kalkaty v Indii.
Na doporučení plukovníka Chesneye se manželů Helferových ujal v Kalkatě major Hutchinson a ubytoval je ve své rezidenci. Uvedl je mezi ostatní zde usedlé Angličany a zasvětil je jak do zvyklostí tamní koloniální společnosti, tak do života domorodých Indů. Přírodovědeckých vědomostí dr. Helfera si velmi vážil mocný generální guvernér Lord Auckland, zvláště proto, že dr. Helfer přednesl v Kalkatě několik přednášek o národohospodářských projektech, o kterých si myslel, že by je mohla koloniální vláda v Indii použít. Tématy jeho přírodopisných přednášek bylo například pěstování bource morušového a jiných plodin, vhodných k pěstování v Indii. Lorda Aucklanda to zaujalo a navrhl mu, aby jejich pěstění zkoušel na jeho vlastních pozemcích.
Avšak dr Helfer toužil po tom, aby ho vláda poslala do málo prozkoumaných oblastí, kde by mohl provádět vlastní přírodovědecký výzkum. Lord Auckland jeho žádosti rád vyhověl a koncem roku 1836 ho jmenoval zaměstnancem koloniální vlády s úkolem pátrat po užitečných nerostech především po uhlí a cínovci. Dostal rovněž za úkol zjistit rozlehlost teakových lesů, protože teakové dřevo bylo výhodným vývozním artiklem. K uskutečnění těchto úkolů dostal nejen peněžní prostředky, ale i nutné vybavení a nasbírané rostliny a semena měl dodávat do botanické zahrady. Jako působiště pro své výzkumy mu bylo přiděleno území zvané Tenaserim ležící v dnešní Barmě, na západním pobřeží Bengálského zálivu, u paty Malajského poloostrova. Se svojí chotí tam odplul 21. ledna 1837 z Kalkaty.
Osada Malmen, první jeho působiště nevypadala v roce 1837 velmi vábně. Na pobřeží bylo jen pár bídných chýší a na pokraji pralesa bylo pár úhlednějších stavení. V této vzdálené a odlehlé oblasti se Evropané vyskytovali jen velmi zřídka. Ale manželé Helferovi našli naštěstí ubytování v bungalovu u guvernéra indické vlády. Z osady podnikal dr. Helfer svoje expedice a výlety, vždy velmi dobře vybavené a připravené, za sběrem přírodnin, jak do blízkého okolí tak také dál po řece Tenaserim.
Na první expedici ho doprovázela i jeho oddaná manželka. Za doprovodu domorodců pluli po řece na člunech a k cestě po souši používali slonů, které dostal dr. Helfer k dispozici. Při jedné z dalších takových výprav po řece Tenaserim objevil dr. Helfer ložiska uhlí a protože to byl jeden z úkolů, kterým ho pověřila koloniální anglická vláda, odjel ohlásit svůj objev do města Merguj, správního střediska kraje, které leží při ústí řeky Tenaserim. Merguj udělalo dobrý dojem na jeho manželku, která vyslovila přání, aby si zde postavili dům, v kterém by se mohli usadit trvale. Stavby domu se hned ujal čínský tesař a postavil manželům bungalov za 300 rupií.
Objev nadějných ložisek uhlí odjel dr. Helfer ohlásit nález osobně do Kalkaty, kam i s manželkou přijel v srpnu roku 1838. Jako odměnu za zásluhy mu byl zvýšen plat a dostal nový úkol, prozkoumat ostrovy při ústí řeky Tenaserim. Po návratu do Mergui založili manželé Helfrovi plantáž, kde na velké rozloze pěstovali mimo jiné kávovník, kokosové a arekové palmy. Zřídili si také chov dobytka a drůbeže. S prací na rozsáhlé plantáži jim přijel pomáhat bratr paní Helfrové, který opustil vojenskou službu v Prusku.
Od prosince 1838 do dubna 1839 zkoumal dr. Helfer Mergujské ostrovy při pobřeží, které byly tehdy řídce obydleny a jejichž vysoké žulové skály se vypínají vysoko nad mořskou hladinou. Pár místních obyvatel mluvilo malajsky a živilo se lovem perlorodek a sumýšů, které vyměňovali s Číňany za rýži. Ale Andamanské souostroví, které leží dál, lákalo dr. Helfera nejvíce, neboť v době jeho pobytu bylo neprobádaným územím a o jeho přírodě i obyvatelích se vědělo velmi málo. O ostrovanech se říkalo, že jsou lidožrouti a evropská loď zde přistála jen tehdy pokud hledala útočiště před bouří. Ale dr. Helfera lákala divokost ostrovů a jejich neprobádaná příroda tak, že se tam vypravil i přes silný nesouhlas manželky.
Na Andamanské souostroví odjel v lednu 1840 doprovázen svým švagrem. počátku se k nim domorodci chovali klidně a došlo i k výměně vody za rýži. Ale pravděpodobně velká důvěřivost dr. Helfera k divochům způsobila, že podcenil nebezpečí tím, že je považoval za příliš plaché a bojácné. Při jednom vylodění, kdy nikdo, včetně osmi námořníků nebyl ozbrojen na ně domorodci zaútočili. Všichni prchli ke člunu, který se však převrátil a tak jim nezbývalo nic jiného než plavat zpět ke škuneru. Domorodci je ostřelovali otrávenými šípy a jediný kdo byl zasažen byl dr. Helfer. Šíp mu projel hlavou a jeho tělo kleslo ke dnu. Nebylo nikdy nalezeno a tak žádný hrob neoznačuje místo posledního odpočinku tohoto našeho krajana. Stalo se tak 30. ledna 1840.
Paní Helferová nechtěla ztratit plantáže a proto odjela do Kalkaty, kde našla společníka, který o ně měl pečovat. Chtěla se zotavit a tak později odjela na několik měsíců do himálajského střediska Darjllingu. Po návratu do Kalkaty odjela lodí přes Suez do Londýna, kde jí byla přiznána roční penze 100 liber šterlinků. Z Londýna se pak vrátila zpět do Prahy.
Jako dědička domu po svém manželovi se paní Helferová stala pražskou měšťankou. Začala vyřizovat dědické záležitosti a především chtěla splnit přání svého manžela, který si přál aby jeho sběry byly předány Českému muzeu. Předsedou muzea byl tehdy hrabě Josef Nostic a tajemníkem dr. František Palacký. Muzejní výbor byl nabídkou potěšen, ale hrabě Nostic projevil jistou zdrženlivost, protože pochyboval, že by muzeum mohlo splnit podmínky dárkyně. Při jednáních o umístění sbírek jí doprovázel do muzea, které tehdy sídlilo na Hradčanech. Nakonec přece jen došlo k dohodě a ke smlouvě a od této doby hrabě Nostic projevoval náklonnost a přátelství k ovdovělé paní Helferové.
Přátelství nakonec vyvrcholilo svatbou, jež se konala 5. července 1844 v Drážďanech. V té době se paní Helferová dověděla, že plantáže v Merguji po výměně držitelů zpustly a vzaly úplně za své. Oba novomanželé žili ve Vídni a od roku 1896 ve Švýcarsku. Hrabě Nostic zemřel v roce 1871 ve věku 76 let a tak manželka našeho cestovatele ovdověla podruhé. Sama zemřela 12. července 1881. Svoje zápisky, které si vedla, sice přestala po smrti svého druhého manžela psát, ale zážitky z dobrodružného života s prvním manželem vydala knižně v roce 1877 v Lipsku pod názvem "Jana Viléma Helfera cesty v Přední Asii a Indii".
Dějiny Českého muzea od Václava Nebeského z roku 1863 uvádí, že Helferova sbírka obsahovala asi 80 000 brouků, 7000 exemplářů rostlin a sbírku vzácných druhů tenaserimských ptáků. Ve sbírkách bylo mnoho novinek a jednotlivé části byly svěřeny odborníkům, aby je popsali a vydali tiskem. Celou sbírku dostalo nakonec České muzeum darem od paní Helfrové. Bohužel se mnohé z kořisti dr. Helfera zničilo a zkazilo. Jednak se zkazil líh v lahvičkách, nebo se brouci v neúplných nádobách nárazy rozbili. Do některých beden s rostlinami bohužel pronikla mořská voda a některé kůže a vycpaniny se zničily. Nicméně velká část beden se šťastně dostala přes Londýn do Prahy, včetně sbírky hmyzu, kterou paní Helferová získala za svého pobytu v Darjllingu.

Tomáš Sadílek